22.03.07 | čtenář Zdeněk Huspek, @ | 3053 x | vypínač
Letní ráno voní deštěm, na kolejích pokrytých slabounkou vrstvou rzi je
chvilka klidu pro vystřídání směn. Z výhybkářské boudy vyšla Blanka,
v ruce kovový kroužek se svazkem klíčů. U první výhybky se zastavila,
podívala k nástupišti a zvedla závaží. Dlouhé ocelové jazyky se přesunuly a
se zachvěním přimkly ke koleji. Blanka se sehnula, několik tmavých vlasů jí
spadlo do čela, výhybku zamkla a šla dál.
U nejvzdálenější výměny přehlédla vlakovou cestu a zachvěla se. Přes
bílou košili se na tělo dral ranní chlad. Blanka se rozběhla, prudce otevřela
dveře boudy až sklo zarachotilo a žena v montérkách zvedla hlavu od stolu.
„Je to,“ vydechla Blanka a rozvěsila klíče podle čísel na popsanou desku.
Žena vstala, okénkem ve dveřích zkontrolovala výhybky, potom desku a v tu
chvíli se ozvalo dlouhé zvonění telefonu.
„Dvanáctka má pro vlak dvacet osm třináct postaveno a volno Růžičková,“
zadrmolila do sluchátka a zavěsila.
V korunách borovic šumí vítr, bosá chodidla zapleskají po
dlaždicích předsíně, přeběhnou zametené zápraží, rosa v trávě zahrady
zastudí a chodidla se smeknou po jehličí počínajícího lesa za plotem. Dívka běží
a krátké šaty se míhají kolem opálených nohou, kmeny uhýbají z cesty a
nízká větev občas hrábne po vlajících vlasech. Na okraji paseky padá dívka do
mechu a trávy a kapičky rosy splynou se slzami. Zachvívající se ramena pohladí
první paprsky slunce… otec se před chvíli vrátil z hospody a předvedl
doma malé peklo.
V oblouku tratě se objevila parní lokomotiva, za ní články osobních
vagónů. Blanka strnula u dřevěného zábradlíčka boudy s praporkem
v ruce, mašina projela okolo, z okénka se usmíval topič nadšený
krásným Blančiným profilem, zamával a cosi volal, rozumět mu stejně nebylo, a
samou radostí nad koncem šichty a letním ránem zakoukal skoro uprostřed
nástupiště.
Růžičková s povzdechem zakroutila hlavou, sundala s desky klíče,
odemkni to a připrav pro posunovací mašinu, pojede z depa.
Blanka přestavěla výhybky a praporkem zamávala na parní mašinku, která
zvolna pobafávala a odfukovala šedý kouř z vysokého komína. Starý
strojvedoucí se vyklonil, maličko pozvedl umaštěnou čepici, ahoj děvče, dneska
celej den spolu? Jo jo, až do večera, zavolala za mašinou a strojvedoucí přitáhl
regulátor a mašinka poskočila a topič na druhé straně povídá – pomalu Pepo, ať
mi nerozfoukáš oheň, neboj Jarouši, řekl fíra, dneska musíme jezdit jako
rychlík, ale já ti to odpoledne půjčím, neboj.
Okamžik na to táhne mašina osobní soupravu z nástupiště do odstavného
kolejiště, strojvedoucí houká svým specifickým způsobem hůů ůůů hůůů, Blanka
mává praporkem a poslouchá třepetání látky ve větru. Z okénka služebního
vagónu se vyklání posunovač Mirek s rozpláclým nosem boxera, ahoj blanickej
rytíři, volá, jak ses vyspala, a sama? zubí se a Blanka hrozí praporkem.
Souprava jede pomalu, do dveří boudy volá vedoucí posunu postup práce, Blanka
hledí na jeho odstávající uši a směje se, protože starý Konopásek sedící na
podlaze otevřených dveří posledního vozu napodobuje dlaněmi plácání sloních uší
a bradou ukazuje na vedoucího. Nakonec i on naskočil na schůdky, slunce
začíná hřát do zad a Blanka jde připravit cestu pro jinou soupravu osobních
vozů, kterou záloha bude přistavovat k nástupišti.
V korunách borovic šumí vítr, podpadky bílých střevíčků zaklapou
dlaždicemi chodby, trhnutí jedné a potom druhé nohy a boty zůstávají na zápraží,
chodidla proběhnou vychládající trávou a smeknou se po jehličí, dívka běží a
dlouhé svatební šaty vlají kolem opálených lýtek. Kmeny uhýbají z cesty a
na okraji paseky padá dívka do sytě zelené trávy. Paprsky zapadajícího slunce se
opatrně dotýkají chvějících se ramen… v domku u lesa svatební
hostina v plném proudu a ženich spí s hlavou položenou na stole
politým pivem a červeným vínem…
Odpolední horko svěsilo listy zaprášené břízky vedle boudy, Blanka stojí
s praporkem u zábradlíčka a sleduje nekonečnou řadu osobních vozů
mezinárodního rychlíku, za vyleštěnými okny kravaty oholených mužů a světlé
halenky načesaných žen, lahve plzeňského s spokojené tváře, taky bych
chtěla cestovat do země s nápisy cizí řečí na obchodech a prohlížet si
z venkovní zahrádky kavárničky úhledné náměstí s různobarevnými
fasádami domů, sní Blanka a slabě se usmívá na vojáka, stojícího ve dveřích
posledního vozu.
Místo cesty rychlíkem čeká ji cesta mezi výhybkami, místo ranních běhu už
jen chůze jen co noha nohu mine, i černobílá závaží jsou o poznání
těžší než ráno. Nahoře mezi soupravami zvuk píšťalky, návěst praporkem a záloha
přistavuje poslední soupravu. Posunovači se unaveně usmívají a těší se na jedno
orosené do bufetu, ahoj Blanko a přijď zítra zas, protože určitě nevíš, jak je
prostor kolem tebe plný pohody a dobré nálady…
Ještě připravit pro mašinu do depa, v peronech se zvedá sloup kouře a
strojvedoucí houká své hůů ůůů hůů, přitáhne regulátor a mašinka s lomozem
klepe ojnicemi kolem boudy. S nepřítomným úsměvem přestavuje Blanka výhybky
pro poslední vlak a v boudě si prohlíží zaprášené nohavice kalhot.
*Necelý rok po svatbě vrací se Blanka po noční po malého bytu na sídlišti
a barevný úsměv se rozpadá na tisíc úlomků, na stole pokoje nedopitá láhev a
několik sklenic, na křesle naházené cizí ženské prádlo. Blanka stojí opřená
o dveře s očima dokořán, řinčení kastrůlků probouzí spáče na gauči a
pod Blančinýma nohama se míhají schody a asfalt chodníku, vítr se prohání nad
rovnými střechami šedivých fasád a obloha je olověná, nabraná těžkými
mraky… Slunce, ty krásná ohnivá koule, kde jsi? *
Věčnost Blančina bytí se na okamžik zastavila a v mlze se mihly
útržky – dětské batolení na dvorku mezi slepicemi, údery školní brašny při útěku
po skončení vyučování, jakási zeď s nápisem BLANKA A PEPÍK, strhané
rysy otcovy tváře… najednou tu byla vůně jehličí a lesa, mihotavá tma a
táhlý oblouk tratě se stříbrnými pásy kolejí a žluté, do délky rozmazané šmouhy
dunících expresů… tu noc Blanka zůstala stát na samém okraji svého života.
Do výhybkářské boudy přišla hodinu po začátku šichty, vlasy slepené
vlhkem, prázdné oči a kruhy od nevyspání, čekali na ní, vedoucí posunu
s odstátýma ušima, šedovlasý Konopásek i Růžičková v montérkách,
Mirek s boxerským nosem ji vzal kolem ramen a velkou rukou nešikovně
pohladil po vlasech, jako se hladívají malé holčičky.
Podívala se na něho a zavrtěla hlavou, ba jo, řekl rozpačitým hlasem, to
přejde a natáhl k ní ruku se sklenicí vody.
www.multiweblog.estranky.cz
noc .. jen tak emoce srdce cesta horror ... nenávist zima hrůza smutek příroda město pocit sobota tma strach krev voľný verš pocity temnota marnost osud beznaděj mládí . smrt realita touha žena les antilistí přetvářka vyznání láska vztahy bolest x samota zklamání * vzpomínka zoufalství horor momentka podzim humor čas svoboda fantasy naděje vztah sen život povídka erotika aa haiku deprese poezie sex
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866