Nokturno.net / tvorba / dílko

O  perníkové chaloupce

Žila byla na kraji lesa daleko od města chudá, ale milující se rodina.
Otec, původně pasák přeučný na dřevorubce, trávil celé dny i  noci mimo domov a matka, léčená alkoholička přeučená na cigarety, to nemohla doma se svými roztomilými potomky vydržet. Jeník se ve svých pěti letech nešťastně připletl tátovi při práci pod ruku a od té doby všechny provokoval neustálým kulháním a klapáním své dřevěné nohy. Mařenka zase jako malá často ochutnávala barevné nápoje své matky a teď se každý bál jejího nepřirozeného smíchu a zuřivých očí.
Jednou, když se otec vrátil dřív z  návštěvy svého bývalého pracoviště a oznámil rodině, že právě utratil poslední peníze, se Jeník s  Mařenkou naštvali a oznámili, že odejdou k  strýčkovi Gargamelovi. Rodiče jim nebránili, jen se ptali sami sebe, zda by jim neměli o  panu Gargamelovi říct pravdu, ale nakonec se rozhodli, že už jim děti na krku visely dost dlouho, a rychle je vyprovodili z  domu.
Jeník a Mařenka se tedy sebrali a drali se skrz hustoles k  odlehlému sídlu jejich strýčka. Jenže sami tou cestou ještě nikdy nešli, a tak brzy nevěděli kudy kam.
,,Pamatuju si, jak maminka říkala, ať se vždy držíme těch špičatých houbiček, prý je tu strejda vysázel, aby měl při vycházce co jíst,” vzpomněla si Mařenka a ďábelsky se uchechtla.
,,No fajn, tak bychom se těch hub mohli taky najíst, a až pak budem pokračovat dál,” rozhodl Jeník, vyškubl ze země největší houbu a začal se jí cpát.
O  několik hodin déle, když byla mýtina plná růžových slonů, bílých myšek a žlutých slimáků s  hlavou hrocha, se děti rozhodly, že by měly jít strýčkovi poděkovat za tu skvělou svačinku, co si v  lese pěstuje. Jeník, který trval na tom, že mu po houbičkách zázračně dorostla noha, se snažil vyšplhat na nejvyšší jedli, ale Mařenka byla rychlejší. Vyndala mu protézu a sama se drala na špici stromu.
,,Jsou tu všude světýlka, takový krásně barevný, a pořád se točí a blikají!” Smála se Mařenka na celé kolo.
,,Tak to už budem asi blízko, však strýcova chaloupka přece leží blízko Disneylandu!” Radoval se Jeník a snažil se správně si nandat protézu.
Děti však bloudily ještě celý zbytek noci, a tak se zaradovaly, když k  ránu potkaly uprostřed lesa další živou duši. Skákala proti nim mladá dívka a už od pohledu bylo vidět, že asi nebude moc bohatá, protože na sobě měla jen nejnutnější množství látky. Vykulený Jeník nemohl popadnout dech, a tak se slova ujala vysmátá Mařenka.,, Ahoj, já jsem Mařenka a tohle je můj bratr Jeník a ztratili jsme se. Prosim tě, nevíš, jak se dostaneme do Kremlu? Bydlí tam totiž náš strýc, pan Gargamel…”
,,Ahoj, já se jmenuju Červená karkulka, jdu za babičkou, nesu jí trochu buchet a víno, protože má narozeniny a radši bych skončila ve vlčím břiše, než bych šla zpátky k  panu Gargamelovi, a vám taky radím, abyste tam nechodili!”
,,No ale je to náš strýček a my k  němu jdem bydlet, protože rodiče nám chtěli zase snížit kapesný,” odpověděla Mařenka a šťouchla do Jeníka, aby se dívce koukal do očí a ne jinam.
,,Oh, pan Gargamel mě dřív zaměstnával, pracovala jsem u  silnice kousek odsud, byla jsem jedna z  nejlepších, hned po Sněhurce. Ta zvládla i  všech sedm trpaslíků najednou. Jenže pak jsem ho jednou přistihla, jaké pokusy dělá se svými otroky. Tak jsem radši utekla, ale, jestli k  němu mermomocí chcete, stačí přejít Sedmero hor, řek a potoků,” dokončila Karkulka své vyprávění.
,,Děkujeme, Karkulko, hned se za ním vydáme… a proč ti vlastně říkají červená?” ptal se zvědavý Jeník.
,,Víš, moje práce je fakt fyzicky náročná a vždycky u  toho zčervenám námahou,” zarděla se Karkulka a zamířila svým skákavým krokem pryč.
Jeník s  Mařenkou se tedy vydali do vesničky jménem Sedmero hor, řek a potoků, přes kterou dříve nebo později projde každý, Hloupý Honza i  třetí princ. Hned za vesnicí uviděli strýcovo skromné sídlo Kreml a radostně se k  němu rozběhli. Už z  dálky viděli, že něco není v  pořádku. Před hlavní branou stál kamion s  převráceným přívěsem a dva muži tam o  nečem velmi hlučně diskutovali. Navíc to vypadalo, že, i  když je léto v  plném proudu, před branami hradu leží jemný sníh. Jak se děti přibližovaly k  nehodě, zaslechly divný rozhovor.
,,Cos to proboha provedl, Mate? Když si hřebíkem ke stěně přibiješ prst, tak je to sranda, ale když vysypeš vzácný náklad pana Gargamela, tak si nám přibil poslední hřebík na rakev!”
,,Já vím, Pate, je mi to líto, ale tahle silnice je ještě víc klikatá než ta k  Drákulovi. Třeba nás pan Gargamel jen milostivě zbičuje, ne?”
,,Ó ten pro nás bude mít horší trest. Určitě nás použije na ty svý pokusy. A  víš co se říká o  těch lidem, co použil na svý pokusy…”
,,Ne, nevím co se o  nich říká, žádného jsem pak už neviděl, Pate!”
,,No právě, nikdo už pak žádnýho neviděl, takže jsou buď neviditelní nebo mrtví, chtěl bys být mrtvý, Mate?”
,,Ne, nechtěl, takže odsud co nejdříve zmizíme, co ty na to?”
,,Jo, myslim, že zmizíme hodně daleko. Třeba do království, kde lítají pečení holubi sami do pusy,” Navrhl muž v  rádiovce a oba se pak rychle vytratili.
Jeník a Mařenka mezitím došli k  bráně. Zjistili, že to bílé, co se válelo všude kolem, rozhodně není sníh, vypadalo to spíš jako mouka nebo jemný cukr, proto se to Mařenka rozhodla ochutnat.
,,Přijde mi to jak prášek na praní, možná si strejda pořídil čistírnu, slyšel si přece lidi v  té vesnici, jak pořád říkali že pan Gargamel je ,,špinavej parchant”, možná jim to chtěl strejda vyvrátit,” usoudila Mařenka a dala si další dávku.
,,Nejez to už nebo na mě nezbude!” Rozlobil se Jeníček a taky se vrhl po prášku.
Děti pokřikovaly a přetahovaly se o  každou špetku té bílé dobroty a ani si nevšimly, že je z  hradního balkonu pozoruje vysoký muž celý v  bílém a s  dlouhou bílou špičatou holí.
,,Kdo to tu jí můj perník?” Pronesl muž svým hlubokým hlasem.
,,Oh, dobrý den, strýčku Gargamele! To jsme my, tvá drahá neteř Mařenka a synovec Jeník. Promiň nevěděli jsme, že je to tvůj prášek. Nebo je to mouka? Chceš z  toho upéct perník? To já umím docela dobře, můžu ti s  tim pomoct!” Vylhávala se z  průšvihu Mařenka.
,,Ach, mé drahé děti! Copak dělá vaše maminka Růženka? Pamatuju si jak tu na zahradě pěstovala šípky a dělala z  nich víno. Měl jsem ji moc rád a velmi mě zabolelo, když si ji odvedl ten křupan Conan. Slyšel jsem, že se teď zase živí svojí sekerou, ale už jen jako dřevorubec, je to pravda? Musíte mi o  všem povyprávět! Tak pojďte dál, mám tu víc toho bílého prášku a ještě další zajímavé věci. Jo a neříkejte mi Gargamel, tak mi říkají jen ti burani z  vesnice. Pro své drahé příbuzné jsem strejda Saruman,” řekl strýc, nechal dětem otevřít bránu a sám je prováděl po celém hradu.
Celou cestu si vesele povídali až došli na vrchol nejvyšší veže, kde bylo rozmístěno mnoho podivných zařízení a jedna veliká pec. Strýc se zatvářil slavnostně.
,,Víte, děti, dorazily jste právě v  ten nejvhodnější okamžik. Dnes ráno, jsem konečně přišel na to, kde jsem dělal celou dobu chybu. Pokaždé, když jsem se snažíl vytvořit odporné krvelačné zabijáky do své armády, se mí otroci promněnili jen na drobné namodralé mužíky s  bílou čepicí. Vyhnal jsem je tedy do nedaleké pouště. Je jich už ale mnoho a naneštěstí se začali bouřit. Takže první práce mé zabijácké armády bude vyhlazení těch odporných modrých pidižvýků. A  vy budete mít tu čest, že se stanete prvními vojáky, které správně přetvořím. Pochopitelně vás udělám generály a po mutaci budete silnější, odolější, vytrvalejší a taky vám zajistím stálý přísun toho bílého prášku. Tak co na to říkáte?” Pravil rázně Saruman Gargamel.
,,Zní to lákavě, ale proč chceš vytvořit tu armádu?” Ptal se Jeník podezřívavě.
,,Chci ovládnou světový trh s  celozrným pečivem, muhahaha! Chci, aby se ke mně každé ráno lidé modlili ,,ó pane Gargameli, chléb náš vezdejší dej nám dnes!” Muhahaha!” Zaskřehotal šílený strýc. Smál se tak, že mu Mařenka mohla závidět. ,,Ale jak jsem říkal, vy z  toho nevyjdete naprázdno a stejně nemáte na výběr, mé milé děti, stačí, když si vlezete do téhle pece. O  všechno ostatní se už postarám!”
,,Fajn, strejdo Sarumane, uděláme to pro tebe!” Zvolal Jeník a dral se do pece, jenže kvůli své dřevěné protéze se tam nemohl dostat a uvízl. Gargamel i  Mařenka se ho snažili vyprostit, ale Gargamel ho tlačil do pece, kdežto Mařenka ho tahala ven. Nakonec Jeník vyletěl ven jako zátka od šampusu a dík setrvačné síle v  peci naopak skončil strýc Saruman. Mařenka za ním rychle zavřela dveře a začala se hystericky smát.
,,Tak, pane Gargamele, teď uděláme velkého válečníka my z  tebe. Jen buď v  klidu. Hned to bude!” Radovala se Mařenka a začala náhodně mačkat páky připojené k  peci. V  místnosti se objevila pára, do veže uhodil blesk, zaburácel hrom, pokoj potemněl. Jen tu a tam se probleskl nějaký zajímavý světelný efekt. Po chvíli zakokrhal kohout a nad hradem se zase objevilo slunce. Mařenka opatrně otevřela dveře pece a uskočila stranou.
,,Děti moje, přináším mír a lásku, pojďme se obejmout, a pak si můžeme nazí zatančit v  raní rose a obdivovat ptačí zpěv!” Zahlaholilo zasněně podivné stvoření a potácivě se soukalo z  pece. Strýcovy dříve bílé šaty teď zářili všemi barvami, místo dlouhé sutany měl jen vytahané třičko a zvonové kalhoty. Na hlavě věnec ze zvadlých květů pampelišek a z  nosu mu padaly malé kulaté brýle. Napřáhl své ruce a chtěl děti pořádně obejmout. Jeník s  Mařenkou však včas uhnuli. ,,Byl jsem špatný, chtěl jsem jen moc, slávu, peníze a čerstvé pečivo pro každého! Už v  tomto chladném hradě nechci dále přebývat, odejdu do své zahrady a budu se nadále věnovat jen pěstování bylinek,” pokračoval strýc. ,,Za to, že jsi mě Mařenko vyléčila z  té chamtivosti, po tobě nějakou rostlinku pojmenuju, i  když to musí být trochu vznešenější – třeba mariana nebo podobně. No a co po mě chceš ty, můj milovaný synovče?”
,,Mě by stačil tenhle hrad a všechno co je v  něm, strýčku,” řekl skromný Jeník.
,,Skvělé, dám tedy vše tobě a tvé sestře. A  teď mě omluvte, jdu objímat stromečky!” Pravil Saruman a vyšel na balkon bez zábradlí. Po chvíli děti slyšely jen tupý zvuk, jako kdyby asi osmdesátikilový člověk dopadl z  padesátimetrové výšky na dlažební kosty.
A  to byl konec. Jeník a Mařenka se nastěhovali do Kremlu a jedli bílý prášek s  houbičkama. Jeník si vzal Červenou karkulku za ženu a pořídil si lepší umělohmotnou protézu. Mařenka se vdala celkem osmkrát a nikdo nevěděl, kam její manželé mizeli. Lidé ji začali přezdívat Krvavá Máří. A  všichni žili velmi štastně až do brzké smrti.