ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Pověst o studni

09.04.07 | Kotoslav Zdymadlo, @, další tvorba | 1986 x | vypínač

Jak jsem tak seděl po straně stěny z  tmavé imitace dřeva (možná je to už delší čas, co jsem ji viděl naposled a doba tehdy nebyla víc divoká), snažil jsem se vzpomenout si na jiný čas a jiný prostor, na cokoliv, co by nemělo tak nepříjemný nádech. Víno bylo stejné (sladké, obvyklé, nečekat nic víc) a kromě toho možná i  jedno drobné gesto či něco v  hlase…ale jinak to byly 2 rů zné vesmíry, ovšem jen jeden měl Patti Smith tak hlasitou a hezkou. Druhý měl méně hlasitou vlasatou lesbičku a do třetího se teprve chystám. Počítám s  tím, že tam bude poměrně horko, asi jako v  létě v  brněnském kamenném městě. Nikdy jsem nečekal osvěžující vítr nahoře na střeše toho paneláku, kde bydlelo všechno to milé potěšení. Kousek nahoře nad tím panelákem bylo gymnázium, před kterým seděl zkrachovalec, přemýšlel nad tím a bylo mu horko. Kousek okolo byl příjemný parčík, co se tam jen dělo? Jednou se tam někdo ztratil, aniž by byly zprávy o  či náznaky přítomnosti jakékoliv pověstné jámy (viz. J. Topol – Anděl). Ale pak se našel a jeho kročeje křupaly ve sněhu. Jednou tam chtěli strašit lidi. Ano, byl to můj stupidní nápad, nechtěl jsem se jen ptát, kolik je hodin. Částečně i  proto, že – myslím, že si to můžu dovolit říct – čas v  té době nic neznamenal, resp. znamenal jakoby mnohem méně ve srovnání s  tím, co je nutné v  tyhle doby. Jako blázni jsme křepčili na asfaltu a hledali příležitost k  násilí, radosti a příležitostně něco k  snědku. Ovšemže to nakonec skončilo dobře, jakkoliv je už všechno odděleno, geniálně separováno tím, co vykrystalizovalo z  nutnosti, která všechno pošle ne snad nějak fatálně pryč. Prostě bokem…
Paměť jde divnou cestou tam, kde jako velbloud (ne lama) cítí nejplodnější studnu v ce lém vyprahlém žížnícím okolí. Já chtěl jet jinde. Prameny opouštěly skály a všechno se dělo automaticky a nejpřirozenějším způsobem. Tak např. v  kavárně se začínalo stmívat přes zarákosovaná skla oken hledících vstříc (jakož i  dovnitř) veselému lidu tam venku a byla by chyba myslet si, že Dvě zahrady nebyly pro tebe. Žádná náhoda, seděla tam A. R. a kdybych o  ní nevěděl, že vaří heroin jedinému, kdo ji má svým způsobem rád, mohl bych si třeba i  myslet, že miluje tuhle realitu. Bůh ví, žila v  pohádce a její občasné agresi se prostě nešlo občas vyhnout. Nešlo už vyhubit to, co jsme kdysi s  radostí a jistým pohrdáním zasívali. Podobá se to tomu, být hrdý na své děti. Podobá se to kráse, kterou vzbuzuje pocit, když sleduješ tu dosažitelnější a rozumnější část svého jinak víceméně ubohého nitra. Nemá to tvář, ale docela jsem se na to těšil.
Potichu se mě zbavovaly poetické návyky a dočkal jsem se, jak jinak. Přišel a asi to byl on, kdo mi vyprávěl příhodu o  nešťastném patetikovi hrajícím vznešenost v  jeho černých kožených oděvech zdobených příležitostným tvrdým chromem zapamatováníhodného původu. Prý mu na jeho vznešenost nasral obdivuhodně lascivní obyvatel zoufale neuspokojivého zevnějšku i  nitra. Je to jako když se po korze prochází dáma dobrých zvyků, z  vyšší společnosti, a vítr jí omylem vmete do tváře torzo toho, co zbylo z  dávno již mrtvého kocoura. Lůza to vidí a její přítomnost je to, co dělá celou záležitost tak delikátní. Všichni opusťte náměstí, oči tohohle města musí shořet!
U  jiné studny mi vyprávěl poutník ten příběh o  zranění, kterého jsem dosáhl jedné zmatené noci. Patřím k  tomu a oba jsme se shodli na tom, že svědkyně mohla být smutná, i  když to její tmavé oči neřekly. Není to příběh o  pomstě, ale přesto se lekla. Vlastně…mohla být klidně tou tichou zákaznicí za sklenicí vína schovávající své myšlenky, ale nebylo tak těžké ji najít. Spíš bylo těžké probudit ji k ž ivotu. Jak se k  tomu jinak postavit, když má dlouhé, předlouhé vlasy o  které příliš nepečuje a svetr unikátních barevných kombinací? Pozdějc, když nás napadlo naprosto seriózně shánět informace, nikdo nebyl schopen (nebo ochoten) říct, ve které studni se utopila. Asi měla nějakou dobu před smrtí dobrý pocit, přestože není buddhistka ani tvůrkyně neobvyklého saténového potěšení.
Odpoledne se vrátila lesbička ze své cesty a ihned začala hledat, kudy šel její přítel. Byl to pes, kterému nikdo nevěřil, ale působil jako efemérní bytost znepokojujících znalostí, proto jej všichni (až na malou Niki) svým způsobem obdivovali. Kdykoliv se objevil, byla-li Niki přítomna, tato se jen ušklíbla, ale jinak bylo vše celkem v  pořádku. Ten pořádek se odehrával nevím už v  kterém poschodí (nebylo to moc vysoko) a připomněl mi studnu, kolem níž jsme seděli jako indiáni hledající svou jedinou spásu. Jako oni, i  my ji hledali pomocí drog. Lodyhy se klidně pnuly a koně vesele ržáli, proto nás mohli oprávněně nazývat šťastnými lidmi. Nechyběla nám síla přemoct únavu, která zabraňuje povinnostem. Když to slyšela Niki, běžela pro talisman, jenž ji tomu všemu přibližoval, což bylo koneckonců její možné přání. Ani jsme nehádali, proč všechen náhlý hluk, bylo víc než jasné, že Luna, uzavírajíc s  námi přátelskou smlouvu pro tuto noc dodrží slovo. Když jsme pak chtěli odejít, nebylo to tím, že došlo víno, ale vzpomínky. Chyběly smyčky, které by navázaly na noční trolejbus. Byly to divné hry a malá Niki trpěla nedostatkem příliš evidentně, proto se šlo dál, šály vlály ve větru jako vlajka tichého starce. Kdyby mě mučili hrozným způsobem, jako ty nebohé číňany, řekl bych, že to bylo na Vánoce a že nám nic nechybělo.


 Přidat komentář 




› Online 14


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866