09.04.07 | Kotoslav Zdymadlo, @, další tvorba | 1986 x | vypínač
Jak jsem tak seděl po straně stěny z tmavé imitace dřeva (možná je to už
delší čas, co jsem ji viděl naposled a doba tehdy nebyla víc divoká), snažil
jsem se vzpomenout si na jiný čas a jiný prostor, na cokoliv, co by nemělo tak
nepříjemný nádech. Víno bylo stejné (sladké, obvyklé, nečekat nic víc) a kromě
toho možná i jedno drobné gesto či něco v hlase…ale jinak to byly
2 rů zné vesmíry, ovšem jen jeden měl Patti Smith tak hlasitou a hezkou.
Druhý měl méně hlasitou vlasatou lesbičku a do třetího se teprve chystám.
Počítám s tím, že tam bude poměrně horko, asi jako v létě
v brněnském kamenném městě. Nikdy jsem nečekal osvěžující vítr nahoře na
střeše toho paneláku, kde bydlelo všechno to milé potěšení. Kousek nahoře nad
tím panelákem bylo gymnázium, před kterým seděl zkrachovalec, přemýšlel nad tím
a bylo mu horko. Kousek okolo byl příjemný parčík, co se tam jen dělo? Jednou se
tam někdo ztratil, aniž by byly zprávy o či náznaky přítomnosti jakékoliv
pověstné jámy (viz. J. Topol – Anděl). Ale pak se našel a jeho kročeje křupaly
ve sněhu. Jednou tam chtěli strašit lidi. Ano, byl to můj stupidní nápad,
nechtěl jsem se jen ptát, kolik je hodin. Částečně i proto, že – myslím, že
si to můžu dovolit říct – čas v té době nic neznamenal, resp. znamenal
jakoby mnohem méně ve srovnání s tím, co je nutné v tyhle doby. Jako
blázni jsme křepčili na asfaltu a hledali příležitost k násilí, radosti a
příležitostně něco k snědku. Ovšemže to nakonec skončilo dobře, jakkoliv je
už všechno odděleno, geniálně separováno tím, co vykrystalizovalo
z nutnosti, která všechno pošle ne snad nějak fatálně pryč. Prostě bokem…
Paměť jde divnou cestou tam, kde jako velbloud (ne lama) cítí nejplodnější
studnu v ce lém vyprahlém žížnícím okolí. Já chtěl jet jinde. Prameny
opouštěly skály a všechno se dělo automaticky a nejpřirozenějším způsobem. Tak
např. v kavárně se začínalo stmívat přes zarákosovaná skla oken hledících
vstříc (jakož i dovnitř) veselému lidu tam venku a byla by chyba myslet si,
že Dvě zahrady nebyly pro tebe. Žádná náhoda, seděla tam A. R. a kdybych
o ní nevěděl, že vaří heroin jedinému, kdo ji má svým způsobem rád, mohl
bych si třeba i myslet, že miluje tuhle realitu. Bůh ví, žila
v pohádce a její občasné agresi se prostě nešlo občas vyhnout. Nešlo už
vyhubit to, co jsme kdysi s radostí a jistým pohrdáním zasívali. Podobá se
to tomu, být hrdý na své děti. Podobá se to kráse, kterou vzbuzuje pocit, když
sleduješ tu dosažitelnější a rozumnější část svého jinak víceméně ubohého nitra.
Nemá to tvář, ale docela jsem se na to těšil.
Potichu se mě zbavovaly poetické návyky a dočkal jsem se, jak jinak.
Přišel a asi to byl on, kdo mi vyprávěl příhodu o nešťastném patetikovi
hrajícím vznešenost v jeho černých kožených oděvech zdobených
příležitostným tvrdým chromem zapamatováníhodného původu. Prý mu na jeho
vznešenost nasral obdivuhodně lascivní obyvatel zoufale neuspokojivého zevnějšku
i nitra. Je to jako když se po korze prochází dáma dobrých zvyků,
z vyšší společnosti, a vítr jí omylem vmete do tváře torzo toho, co zbylo
z dávno již mrtvého kocoura. Lůza to vidí a její přítomnost je to, co dělá
celou záležitost tak delikátní. Všichni opusťte náměstí, oči tohohle města musí
shořet!
U jiné studny mi vyprávěl poutník ten příběh o zranění, kterého
jsem dosáhl jedné zmatené noci. Patřím k tomu a oba jsme se shodli na tom,
že svědkyně mohla být smutná, i když to její tmavé oči neřekly. Není to
příběh o pomstě, ale přesto se lekla. Vlastně…mohla být klidně tou tichou
zákaznicí za sklenicí vína schovávající své myšlenky, ale nebylo tak těžké ji
najít. Spíš bylo těžké probudit ji k ž ivotu. Jak se k tomu jinak
postavit, když má dlouhé, předlouhé vlasy o které příliš nepečuje a svetr
unikátních barevných kombinací? Pozdějc, když nás napadlo naprosto seriózně
shánět informace, nikdo nebyl schopen (nebo ochoten) říct, ve které studni se
utopila. Asi měla nějakou dobu před smrtí dobrý pocit, přestože není buddhistka
ani tvůrkyně neobvyklého saténového potěšení.
Odpoledne se vrátila lesbička ze své cesty a ihned začala hledat, kudy šel
její přítel. Byl to pes, kterému nikdo nevěřil, ale působil jako efemérní bytost
znepokojujících znalostí, proto jej všichni (až na malou Niki) svým způsobem
obdivovali. Kdykoliv se objevil, byla-li Niki přítomna, tato se jen ušklíbla,
ale jinak bylo vše celkem v pořádku. Ten pořádek se odehrával nevím už
v kterém poschodí (nebylo to moc vysoko) a připomněl mi studnu, kolem níž
jsme seděli jako indiáni hledající svou jedinou spásu. Jako oni, i my ji
hledali pomocí drog. Lodyhy se klidně pnuly a koně vesele ržáli, proto nás mohli
oprávněně nazývat šťastnými lidmi. Nechyběla nám síla přemoct únavu, která
zabraňuje povinnostem. Když to slyšela Niki, běžela pro talisman, jenž ji tomu
všemu přibližoval, což bylo koneckonců její možné přání. Ani jsme nehádali, proč
všechen náhlý hluk, bylo víc než jasné, že Luna, uzavírajíc s námi
přátelskou smlouvu pro tuto noc dodrží slovo. Když jsme pak chtěli odejít,
nebylo to tím, že došlo víno, ale vzpomínky. Chyběly smyčky, které by navázaly
na noční trolejbus. Byly to divné hry a malá Niki trpěla nedostatkem příliš
evidentně, proto se šlo dál, šály vlály ve větru jako vlajka tichého starce.
Kdyby mě mučili hrozným způsobem, jako ty nebohé číňany, řekl bych, že to bylo
na Vánoce a že nám nic nechybělo.
.. ... pocity láska svoboda zklamání jen tak čas město vztahy antilistí zima aa vyznání poezie smutek povídka vztah naděje realita nenávist emoce * marnost touha život podzim pocit příroda fantasy les horror samota strach srdce sen horor . temnota beznaděj mládí sex voľný verš přetvářka momentka tma erotika osud sobota krev humor bolest hrůza noc deprese žena zoufalství haiku vzpomínka cesta x smrt
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866