Nokturno.net / tvorba / dílko

„Věnováno dívce, která snad zatím nemá ani ponětí…“

Kapitola první
Blíží se konec srpna a zbývá mi už jen pár dní. Otevřou se přede mnou dveře do nového světa. Čeká mě první ročník na vysoké škole. Na Masarykově Univerzitě v Brně, jak jsem si přál.
Budou čtyři hodiny odpoledne. Musím zajet do města, abych si koupil učebnice a nějaká skripta, snad je někde seženu. V Brně se ještě moc nevyznám, přijel jsem sem teprve před týdnem, abych se zabydlel ve svém novém domově – internátu. Budova internátu sídlila na okraji města, tak bylo lepší vydat se do centra autem. Cestou jsem tak zapřemýšlel, jak by asi mohl vypadat můj první rok vysokoškolského studia. Až jsem si málem nevšiml dívky, která stopovala na okraji silnice a patrně se tak snažila dostat do města. Svezl jsem ji a tím jsem vyhověl její prosbě.
Zastavil jsem jí u řady obchodních domů, jak mě poprosila. Já se vydal dál a po očku jsem sledoval obchody. Naštěstí jsem spatřil během cesty městem několik knihkupectví, tak jsem si mohl vybrat to, které bylo nejblíže při zpáteční cestě.
Když jsem vešel dovnitř, ucítil jsem zvláštní aroma knih z dob dávno uplynulých. Jako by se ani nejednalo o knihkupectví, ale o starožitnosti. Zamířil jsem ke koutku, kde se nacházely učebnice. Chvilku mi trvalo, než jsem nalezl to, co jsem potřeboval. Už jsem měl namířeno k pokladně, když se můj pohled zaměřil na jednu knihu, zařazenou mezi učebnicemi, obalenou v takovém zvláštním lehce zažloutlém papíru. Zdálo se, že ji tam někdo snad nechal. Snažil jsem se zjistit název nebo autora, ale nikde nebyla ani zmínka. Rozhodl jsem se koupit ji snad jen ze zvědavosti, jsem taková zvláštní povaha. Zaplatil jsem a rychle jsem vklouzl do auta. Zatímco jsem byl vevnitř, venku se spustila ukrutná průtrž mračen, provazy deště bičovaly kolemjdoucí a já teď mohl být rád, že sedím v pohodlí svého vozu. Vydal jsem se zpět k internátu. Přemýšlel jsem o té knize. O tom proč asi nemá název, proč byla mezi učebnicemi.
Náhle jsem si všiml, že světlomety mého auta v dálce osvítily postavu v pláštěnce, která se marně snažila schovat nekompromisnímu dešti. Zpomalil jsem a všiml jsem si, že venku stojí celá promáčená ona dívka, kterou jsem svezl cestou do města. Zastavil jsem a vybídl ji, ať si přisedne. Sedla si na zadní sedadlo a já si ji teď mohl prohlédnout. Vypadala jinak než předtím. Mohlo ji být tak kolem jedenadvaceti let a myslím, že si na nedostatek nápadníků nemohla stěžovat. Vlasy měla po ramena, docela pěkný melír, i když to teď moc nešlo poznat. Čeho jsem si všiml už při prvním pohledu, byly její modré oči. Připomínaly mi tmavé hluboké studně. Stačil mi jediný pohled, abych se v nich začal topit.
Nemohl jsem se však oddávat těmto pocitům, déšť ještě zesílil, a tak jsem tyto myšlenky umlčel, abych se mohl soustředit na řízení. Přesto jsem se rozhodl zapříst rozhovor: „A kde vlastně bydlíte?“ zeptal jsem se. Patrně příjemně překvapena mou iniciativou, odpověděla: „No, tady kousek od Brna - v takové malé vesničce.“ „Aha, tak to mě budete muset navést, já to tady neznám, jsem tu teprve týden.“ Překvapivě rychle zareagovala: „Týden? A proč jste sem vydal?“ „Ale, začínám tu letos studovat na Masarykově univerzitě, obor psychologie a sociální právo. Jsem vlastně z úplně opačného kouta republiky, severních Čech.“ Byla určitě zaskočena. Koho by taky napadlo, že tu večer v dešti potká někoho, kdo byl nedávno ještě 300 kilometrů daleko. „A to vám nevadí, že jste tak daleko od rodiny, kamarádů a známých?“ „Ani ne, chtěl jsem zkusit začít znovu, od začátku – a mimochodem – nevykejte mi prosím, připadám si starší, můžete mi tykat, pokud vám to ovšem nevadí.“ Rozesmála se: „No, tak s tím nejdřív přestaň ty. Jé, můžeš mi tady prosím zastavit? Bydlím támhle.“
Zastavil jsem auto, otočil jsem se na sedadle a začal: „Ahoj, já jsem Jindra.“ Opět se rozesmála a rozhodla se přistoupit na mou hru. „Dobrý den, já se jmenuji Lída a je mi ctí, že jsem vás mohla poznat, pane Jindřichu.“ „Zase mi vykáš, grr..!“ zahrál jsem si na uraženého. „Ó, tak promiň,“ cedila skrz smích.
Vystoupil jsem a otevřel jí dveře. Déšť již ustával, spíš jen tak lehce mrholilo. Vystoupila a mně v tu chvíli připadala strašně okouzlující. Z jednoho pohledu jako krásná panenka, tak čistá a nevinná, z pohledu druhého z ní vyzařovala živočišnost šelmy, lstivost a záludnost. V kombinaci to tvořilo něco neskutečného. Stál jsem teď naproti ní. „Tak – moc dík, Jindro, jsem fakt ráda, že jsem tě mohla poznat, dík za odvoz.“ Stála tam tak dál. Odvětil jsem: „To nestojí za řeč, já bych nejspíš zastavil komukoli, kdybych ho tam takhle viděl. Vím, jaké je čekání. Fakt dobrý…“ neřekl jsem už víc. Umlčela mě polibkem. Opětoval jsem jej a myslel jsem, že tohle je všechno jen jeden krásný sen. V tu chvíli jsem si přál navždy snít.
Rozloučili jsme se. Začala se pomalu, ale jistě vzdalovat a já si říkal, že mi teď právě něco uniká mezi prsty. Že přicházím o něco jedinečného. Přišel jsem o to stejně rychle, jak jsem se k tomu dostal. Už jsem se na to snažil nemyslet. Dorazil jsem trochu později, než jsem očekával, takže jsem se ani neobtěžoval uklízením učebnic a vyčerpán, jak po stránce fyzické, tak psychické, jsem zalehl.
Kapitola druhá
Právě odbyla půl osmá ráno a přede mnou se otevřely dveře fakulty. Uplynulo pár dní od toho krásného setkání. A nastal můj první den v roli vysokoškolského studenta. Rozhlížel jsem se jen tak kolem sebe a nasával atmosféru vysoké školy. Procházel jsem chodbami s hlavou v oblacích a nejspíš proto jsem si nevšiml dívky, která šla proti mně. Srazili jsme se. Všechny papíry, které si nesla v podpaží, jí spadly na zem a rozsypaly se po celé chodbě. Snažil jsem se je co nejrychleji všechny posbírat, když jsem zaslechl smích. Neslyšel jsem ho poprvé. V hlavě se mi najednou vyrojily vzpomínky na večer, kdy tak hustě pršelo. Pohlédl jsem výš a spatřil ji. „Prosím tě, pojď,“ řekla s úsměvem a já šel. Teď už přesně vím, co znamená, když se řekne, že má někdo smíšené pocity. Cítil jsem se trapně a zároveň jsem si připadal, jako bych ztratil hlavu.
Je tady. Jde vedle mě. Jak je možné, že jsem ji potkal tady…? „Lído, ty sem chodíš taky?“ chtěl jsem ukojit svou nedočkavost. Neodpověděla. Jen šla kousek přede mnou a já šel dál za ní. Došli jsme až k zamčeným dveřím a pak následoval další šok. Lída vytáhla z kapsy klíče a odemkla.
Jakmile se za námi zabouchly dveře, přitiskla se ke mně a začali jsme se vášnivě líbat. Neodporoval jsem, nic takového by ani v tuto chvíli nemělo smysl. Byl bych sám proti sobě, protože teprve teď jsem pocítil ten pocit, kdy je člověk opravdu šťastný. Teprve nyní jsem mohl zplna vychutnat krásu jejího těla, které se mi tak poddajně nabízelo.
Musel jsem se ale ovládnout. Mírně jsem se odtáhl a pošeptal: „Teď ne, později, ano?“ Prosebně se na mě podívala, ale já se pro teď rozhodl, že dál pokračovat nebudu. „Opravdu ne, musím na první přednášku, to by bylo, kdyby…“ „…to je moje přednáška...“ přerušila mě. Co? Chtěl jsem se začít smát. „Ty tady...?“ „…jo, přednáším tu. Druhým rokem.“ Hm, aha, to se to krásně zamotalo. Začít si něco s profesorkou.
Kolik jí tak může být? „Určitě teď přemýšlíš, kolik mi je?“ pravila najednou. „To se nedělá, číst mi myšlenky,“ pousmál jsem se. „No, kolik bys mi hádal?“ tázala se vyzývavě. Řekl jsem po pravdě, že jsem si myslel, že jí je tak jednadvacet. „Jé, mám se červenat?“ zareagovala. Hraje si se mnou. Ale mně se to líbí. Přidal jsem se k této hře. „Tak, že by ti tedy bylo snad čtyřicet..?“ řekl jsem a přidal k tomu šibalský pohled s úsměvem. Nafoukla tváře a naoko se urazila. Přišel jsem k ní a zezadu ji objal. „Ale no tak, snad nebudete trucovat, slečno?“ Políbil jsem ji na krček a pokračoval s polibky dál, až se podvolila a jemným hlasem pravila: „Je mi devětadvacet.“ O deset let starší. To se mi ještě před pár dny zdálo nemožné. Z mých zkušeností jsem znal vždy jen dívky mladší, než jsem byl já. S Lídou se ale nemohly rovnat.
Chvilku jsme ještě tak stáli v objetí, ale čas ubíhal a na nás čekaly povinnosti. Já musel na přednášku, Lída přednášet. Vydal jsem se tedy směrem k posluchárně. Ještě než jsem odešel, domluvil jsem se s Lídou schůzku na dnešní večer.
Přednáška proběhla celkem v klidu. Usedl jsem na postel a shlédl množství učebnic a skript, které se nakupilo na mém stole. I přesto, že mě čekala spousta hodin strávených nad nimi, pro dnešek mě těšila vidina večera s Lídou. Neotevřel jsem proto učebnice, ale onu neznámou knížku. Na vnitřním přebalu stálo: „Věnováno dívce, která snad zatím nemá ani ponětí…“ J.Š.
Ty iniciály jsou shodné s mými. Pousmál jsem se nad tou náhodou a otočil na další stranu. Začal jsem číst…

Kapitola 1
Byl chmurný večer. Když jsem se vracel domů, schylovalo se k dešti. Byl jsem ještě daleko a tak mě již v půli cesty déšť pronásledoval. Postupně přerostl v liják. Rozhodl jsem se někam schovat. Kousek ode mě se nacházela stará autobusová zastávka. Zalezl jsem dovnitř a konečně unikl těm zpropadeným kapkám vody. Měl jsem dost. Chvilku jsem seděl, když jsem zaslechl kroky. Někdo utíkal. Vykoukl jsem ven ze zastávky a spatřil utíkající ženu. Pronásledoval ji nějaký muž. Vyběhl jsem jí naproti a vtáhl ji do zastávky. „Pst, ať vás neslyší,“ zašeptal jsem. Měli jsme štěstí. Muž se jen rozhlédl, chvilku zkoumal okolí a pak odešel. „Kdo to byl?“ zeptal jsem se. „Můj bývalý přítel.“ „Aha,“ odvětil jsem. „Kde bydlíte? A proč jste před ním vlastně utíkala?“ „On…nesnesl, když jsem mu oznámila, že s ním dál už nechci být, je to hrubián.“ Dala se do pláče. Nemohl jsem se na ni dívat. Vždy mě dojímá, když dívka pláče. „No tak, neplačte. On vám za to nestojí,“ snažil jsem se ji utěšit, „máte kde přenocovat?“ „Ne, bydlela jsem u něj, chtěla jsem jet k rodičům, ale poslední autobus mi ujel před hodinou.“ Opět se dala do pláče. „Smím vás pozvat ke mně na čaj? Nebudeme tu přeci mrznout. Podívejte, déšť už ustává, vydáme se na cestu, ano?“ Kývla hlavou na souhlas…

Četl jsem ještě chvíli. Když jsem dočetl první kapitolu, bylo už skoro půl deváté. Lída ale nikde. Smska mi od ní nepřišla. „Třeba se opozdila,“ zauvažoval jsem a pokračoval ve čtení.




Kapitola 2
…Bylo to již dávno, co ji spatřil naposledy. Od té doby na ni myslel skoro každý den. Ten večer, co se potkali, se pro něj stal nezapomenutelným. Snad tím prostředím, snad tou situací. Každý den, když se vracel z práce, unaven, ale pln naděje a touhy se s ní opět setkat, přemýšlel o ní.
Jednou večer však ona neznámá v jeho hlavě místo nenašla. V hlavě se mu honily jiné myšlenky. Dostal vyhazov. Přemýšlel, co dál. Musí si najít práci.
Hned druhý den ráno vyrazil, aby se po nějaké poohlédl. Vzpomněl si na Vojtu, svého dlouholetého kamaráda, se kterým se znal už ze školy. Jako malí si slíbili, že si navzájem pomůžou, když bude jeden druhého potřebovat. Nyní, když jsou oba již dospělí, se má tento dětský slib naplnit. Alespoň on v to doufal. Vyhledal v telefonním seznamu jeho číslo. Podle adresy zjistil, že má Vojtova firma sídlo někde u Chomutova. To bylo skoro přes půl republiky. Rozhodl se tedy spojit s Vojtou. Vytočil Vojtovo telefonní číslo. Po chvilce se na druhé straně ozval ženský hlas: „Firma V-Computers, přejete si?“ „Ano, prosím, tady Jan Šmatlán, mohla byste mě prosím spojit s vedoucím, panem Vojtěchem Vyskočilem?“ Na chvilku se ozvalo ticho. Pak se opět ozval onen ženský hlas: „A…a…ano …moment prosím, vydržte.“
Nakonec vše dopadlo dobře. Tedy skoro dobře. Vojta zrovna potřebuje někoho na manuální práce, stavbu a montáž počítačových sítí. Ale to obnášelo jednu nezanedbatelnou maličkost. Musím se přestěhovat. No co, mě tu stejně už nic nedrží. Doufám, že si tam seženu nějaké bydlení. Dočasně bych snad mohl bydlet u Vojty. Takže tohle bylo vyřešeno.
Trochu mě zaskočilo to ticho v telefonu, které následovalo poté, co jsem se představil. A proč se ta dívka zadrhla? Jako by byla nervózní. No co? Třeba je nová. Snažil jsem se na to už víc nemyslet a o to víc se připravovat na můj nový život. Daleko odtud…

Probudil se s knížkou na obličeji. Uvědomil si, že asi usnul, když četl. Bylo brzy ráno, ale nechtělo se mu už spát. Nevzpomínal si už, kde přestal číst. Otevřel tedy knihu náhodně, v místech, kde si myslel, že skončil a pokračoval v četbě.

…Nepřišla. Proč ale? Vždyť jsme se jasně dohodli – v sedm hodin jsem na ni čekal před firmou, ale neobjevila se tam. V práci ale ten den byla. Třeba musela dřív odejít a nestihla mi to říct. To se přece stává. Už jsou to tři dny. Od té doby se v práci neobjevila. Zkusím se za ní stavit, třeba je nemocná.
Ještě jsem nad tím chvilku přemýšlel. To už jsem ale své kroky směřoval k jejímu bytu. Zazvonil jsem a čekal. Otevřela mi starší paní. „Dobrý den, je Veronika doma, prosím?“ „Ano, ale není jí dobře, má horečku, mladý muži,“ odpověděla. Rozhodl jsem se, že nebudu více obtěžovat. Poděkoval jsem a poprosil, zda by mohla Veronice vyřídit, že jsem tu byl…

Zazvonil budík. V tu dobu měl vstávat. Nasnídal se a vyrazil směrem k fakultě. Zasedl do lavice, vyslechl pár přednášek a už pospíchal za Lídou. Snad nebude nic nápadné. Zaklepal na dveře jejího kabinetu a vstoupil. Lídu tam však nespatřil. „Prosím vás, je tu…“ „…není, volala, že jí není dobře,“ umlčel mě hrubý hlas. Toho člověka jsem viděl na škole poprvé. Vypadal, jako by ho něco rozčílilo. „Pardon, nechtěl jsem vás rušit, jen jsem…“ „Na shledanou!“ Tak to na mě bylo už moc. Odešel jsem a bouchl za sebou dveřmi. Co si ten člověk myslel? S ním bude ještě kříž. Cítím to.
Šel jsem a nechal za sebou zavřené dveře univerzity. Dnes už opravdu ne. Přemýšlel jsem, jestli bych se neměl stavit u Lídy. Pak jsem si ale uvědomil, že vlastně ani pořádně nevím, kde bydlí. Ten večer jsem ani nepostřehl, kde vystoupila.
Sedl jsem do auta a musel jsem se smát. Teď mi došla ta náhoda. Vždyť se něco podobného stalo i v té knížce. „To snad není možný,“ pronesl jsem a pokračoval dál v jízdě. To by mě zajímalo, co v té knížce bude dál…

Veronika se neobjevila ani další týden. Říkal jsem si, že to je určitě kompenzace té šťastné náhody, která mi ji znovu připletla do cesty. To, že pracuje jako sekretářka Vojtovy firmy, by mě nikdy nenapadlo. Snad proto si nyní vybírala láska daň za šťastné chvíle.
Když nepřišla ani příští den, šel jsem za Vojtou, abych se na ni zeptal. Vojta mě však nenechal nic říct: „Budeš se stěhovat. Rozšiřujeme pole působnosti a já jsem tě vybral, abys mi dělal zástupce. Je to asi 100 km odtud, nějaké menší město, kde máme šanci uchytit se.“
Zaskočilo mě to. Jak se mám takhle dál stýkat s Veronikou? Má to znamenat konec? Uvidíme se ještě někdy? Tyto a spousty podobných otázek mě teď pronásledovaly na každém kroku. Přišel jsem domů a lehl do postele. Nebylo mi dobře…

Za těch pár dní jsem na škole poznal spoustu skvělých lidí. Jeden z nich byl Luban. Byl tady už druhým rokem a znal to tu, takže mi pomohl v začátcích. Věděl jsem, že určitě bude vědět něco o tom podivném muži z kabinetu, kde sídlila Lída. V pauze mezi přednáškami jsem se ho na něj zeptal. Jeho odpověď mě zdrtila. „Jo, myslíš Ondráčka? Manžela Lídy Ondráčkový?“ „Co? Ona je jeho žena?“ snažil jsem se hrát překvapeného, ne však zdrceného. „No, je, říká se, že ji drží pěkně zkrátka. Myslím, že si ho nebrala z lásky, ale kvůli penězům. Ji už k němu nic netáhne. Proslýchá se, že ji bije…“ To už jsem nevydržel. Musím něco udělat. Zeptal jsem se Lubana, jestli ví, kde Lída bydlí. „Jasně, že jo, párkrát jsem ji vozil domů, když se pohádala s tím otrapou. Ale proč to chceš vědět.“ Luban nesmí mít podezření. „Neboj, je to čistě pracovní, něco jí dlužím. Nakreslíš mi plánek cesty?“ „Jo, klidně, ale dej si pozor na Ondráčka. Dokáže být pěkně ostrý.“ Přijal jsem to už jako samozřejmost. „Dík, Lubku, já už musím, měj se, zítra se uvidíme.“ Odklusal jsem na další přednášku. Sedl jsem si úplně dozadu a doufal, že v knize najdu nějakou radu. Takových věcí tam bylo společných, třeba to není náhoda. Ani mi nedošlo, kde jsem začal číst…

Kapitola 3
…Byl jsem na dně. Ta informace mnou otřásla. Jak mohla být tohle pravda? Jak to mohl Vojta udělat? Známe se tak dlouho. Proč mi to Veronika neřekla? Stačilo říct, že se za tu dobu, co jsme se neviděli, provdala. Vzala si prvního chlapa, kterého potkala. Bohužel pro mě – Vojtu. Nechtěl jsem to tak nechat. Vojta na mě zahrál nečistou hru a to se nedělá. Ten jeho podnik tady na vesničce neměl nejmenší šanci na přežití. A on to věděl. Proto mě sem poslal. Došlo mi až teď, jak to měl promyšlené. Ale ne. Musím Veroniku aspoň ještě jednou vidět. Zeptat se jí, zda to tak bylo, zda o tom všem věděla. Sedl jsem tedy do auta a vyrazil…

To mi stačilo. Zaklapl jsem knihu a odešel uprostřed přednášky. Bylo toho na mě moc. Situace, do které jsem se dostal, se až nápadně začínala podobat příběhu v knize. Rozhodl jsem se té knihy zbavit. Moje prvotní nadšení a radost z každé hezké podobnosti v knize vystřídalo zoufalství a strach z čehokoliv, co by v té knize ještě mohlo být. Vyrazil jsem do nejbližšího antikvariátu a tam knihu za symbolickou cenu prodal. Potom jsem odjel daleko za město - pročistit si hlavu. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Mám se řídit tím, co bylo v knize, nebo jednat podle sebe? Ať už udělám cokoli, bude to ovlivněno tou knihou. Zatracená knížka. Ten večer jsem usnul rychle, ale s odhodláním, které znamenalo jediné. Zítra nejdu do školy. Jedu za Lídou.

Kapitola třetí
Ještě ráno, když se probudil, zamyslel se nad tím, co chce vlastně udělat. No, co? Navštívit svou přítelkyni.
Sedl za volant, netuše, co ho čeká. Nevěděl, že se včera Lída vydala do antikvariátu. Chodila tam jednou za čas, aby si pořídila něco zajímavého. Ten den si všimla jedné zajímavé knížky. Ze zajímavosti otočila na poslední stránku, kde bylo jen pár vět a četla:

…Myslel, že Vojta nebude doma, že bude mít dost starostí s firmou. Zaklepal a čekal u dveří. Zanedlouho se otevřely. Stála v nich Veronika. „Co tu děláš?“ zeptala se. „Já…chtěl jsem tě jen vidět,“ vydal ze sebe stěží. Veronika rychle odvětila: „Musíš rychle…“ Víc už nestihla říct. Možná už ani necítila, jak jí kulka roztříštila spánkovou kost. Sesula se na zem. Jan pozvedl hlavu a spatřil Vojtu, jak teď míří na něj. Ten pohled byl jeho poslední…