Nokturno.net / tvorba / dílko

Montmartre – malebná čtvrť v Paříži, kde se scházejí umělci, děti všech múz i ti, pro něž slovo talent neznamená nic. Zde by mohl začít náš příběh. Představme si, že je kouzelná teplá noc a vzduchem víří štěstí. Hledá někoho, s kým by mohlo alespoň chvíli posečkat, než se mu zachce něčeho jiného. Inu Fortuna je už od samého Ráje nevděčné stvoření.
Nahlédneme – li do jednoho z tmavých oken, spatříme mladého muže, který odpočívá po těžkém dnu. Mohl by se jmenovat třeba André Picard. Tak tedy náš André si vychutnává zasloužený odpočinek. Ale něco by jste o něm měli vědět. Tento mladík je už docela dlouho úspěšným malířem. Má spoustu asistentů, svou vlastní galerii a kolem sebe mnoho krásných dívek, které mu stojí modelem.
André má sice velké nadání, ale poslední dobou se jeho životní cesta začala ubírat směrem, který příliš nesvědčí jeho kariéře. Nevynechá jediný večírek, jeho nejlepším přítelem je víno ze sladkého jihu a dívky se u něj střídají nadmíru často. Přesto by jednu z nich za nic nevyměnil. Claire je jeho světlo vždy, když jeho geniální mysl zahalí stín po propité noci. Na obrazech na jeho poslední výstavě byla prakticky jen ona. Štíhlá plavovláska - přesně taková, o které sní malí kluci i zkušení mužové.
Už zítra si André přečte kritiky na svá díla, ale zatím ho nechme spát.
Mezitím v malé komůrce na starém gauči si slečna Nathalie Germiová asi po tisící listuje učebnicí o malířství. Její velký sen je pracovat v Picardově galerii. Chtěla by oceňovat obrazy a dělat asistentku Andrému, protože sama velmi ráda maluje a jejich styly jsou si dost podobné. O Andrém je známo, že od svých asistentů vyžaduje rady. Nathalie si je jistá, že je ideální pro tuto práci. Ale je tu jeden velký problém. Zatím tohle všechno dělala Claire, která je zároveň jeho inspirací. Na rozdíl od Clair je Nathalie nepříliš výrazná dívka a příroda na ni s ostrými lokty dočista zapomněla. Jistěže má tato drobná brunetka svoje osobní kouzlo, ale člověk na ně musí přijít časem. Lidé však, ke své škodě, nemají mnoho trpělivosti a půvab této dobré víly je bohužel míjí. Jen málokdo ví, že se za touto skromnou osůbkou skrývá dobré srdce, píle, pracovitost a ochota.
Už zítra se dozví o svém osudu, ale zatím ji nechme spát.

Ráno se malíř André probudí ve vynikající náladě. Za deset minut již vychází ze svého zánovního přepychového domu a běží do svého atelieru, který je nad galerií. Jen dosedne na křesla, hned ze dveří vybíhá spousta lidí. Všichni jej nadšeně zdraví a staví se do řady. V tom vejde postarší dáma ozdobená snad tisíce zlatými šperky, postaví se před Andrého a praví:
„Monsieur Picard, zde je složka se všemi kritikami, které do této doby vyšly na vaši výstavu. Mohu začít číst?“
„Samozřejmě, Sophie.“
Sophie se zhluboka nedechne a začne citovat novinový článek:


André Picard – Múzy
Včera se v Picardově galerii uskutečnila honosná výstava protkaná oslnivými efekty. Autor – André Picard – ji nazval Múzy. Dovolila bych si poznamenat pár připomínek k této „estrádě“. Výstava byla vskutku honosná pokud jde o přehnané výroky o malířově osobě, jeho galerii, nebo píli a čase věnovaném obrazům. „Příjemných“ překvapení bylo více než dost a obklopoval je patos a pozlátko. I název Múzy je opravdu nepřesvědčivý, protože pokud si kdokoliv prohlédl jen nepatrnou část obrazů, mohl zjistit, že malíř se zabývá múzou pouze jednou. Modelka Claire Moutonová se panu Picardovi líbí natolik, že ji neváhal zobrazit třeba několikrát na jedno plátno (tento rádoby originální počin se ale opakoval na vícero malbách). Slečna Moutonová je velice krásná žena, nicméně příchozího pronásleduje všude, kam se podívá. Pan Picard se zabývá touto modelkou tak do hloubky až to návštěvníka otravuje. Claire už prostě vyšla z módy. Je čas na změnu, pane Picarde!
J. L.
André poslouchal kritiku se zadrženým dechem. „To snad není možné! Jak si to někdo může vůbec dovolit?! Co je to za člověka? Zjistěte mi to, nechám ho osobně vyhodit! Čtěte dál, Sophie.“

Nathalie si právě dávala kávu a pomalu opouštěla byt. Vzala s sebou některé své kresby, obula si boty a zamknula. Vyšla na ulici a zamávala na taxi. Jako naschvál žádné nejelo. Pokračovala tedy směrem k Picardově galerii pěšky. Usmívala se na krásný den a doufala, že bude krásný i pro ni.
Najednou Nathalie uslyšela čísi naříkání a prosby: „Prosím vás, dobří lidé, pomozte mi někdo. Pane, prosím, já se nemohu ohnout, nesebral byste mé poklady? Je to celý můj majetek…“
Uprostřed chodníku stála starší žena chudě oblečená a kolem ní bylo na zemi spousta věcí. Staré hodiny, kouzelnická hůlka, náramek z kočičího zlata, obrázek malého dítěte, roztrhaná šála a mnoho dalších předmětů, které se dámě vysypaly z ušmudlaného kufru. Lidé ji míjeli aniž by se na ni kdo podíval. Neměli zájem o cizí problémy. Nechtěli mít co do činění se starou vlezlou ženskou. Nathalii tak ale vůbec nepřipadala. Bylo jí líto té dámy, co měla věci, jež dávno ztratily svůj lesk (nebo jej nikdy nenabyly), za svůj majetek. Podívala se na hodinky, už by tam měla pomalu být, ale pocit, který se v ní rozprostřel, jakmile tu ženu obcházela, jí nedal, aby se nevrátila.
„Já vám pomůžu, paní.“ Nathalie se sehnula k ženě a začala sbírat její věci, které ač staré a nepotřebné byly tak příjemné na dotek, až ji to samotnou překvapilo.
„Jsi moc hodná, děvenko.“ odvětila se ta noblesní dáma z nádraží.
„To nic, paní.“ usmála se Nathalie a sbírala dál. Těch věcí byly desítky!
Ve chvíli, kdy se chtěla dívka rozloučit, ze zatáčky vyrazilo moderní auto a velkou rychlostí projíždělo ulicí. Nathalie se prudce zvedla a v tom momentu ji od hlavy až k patě auto postříkalo blátem z ulice. Nový kostým a účes byli nenávratně pryč!
„Ne, to ne!“ Nathalie byla nešťastná, nemá tolik času, aby se vrátila domů, ani tolik důležitosti, aby si dovolila odmítnout schůzku.
„Promiňte mi to, můžu za to já, kdybyste se se mnou tady nezastavila, nic by se nestalo.“
„To není vaše vina, ráda jsem vám pomohla. Tohle je prostě jen smůla, ale pořádná! Zrovna dnes mám pracovní schůzku. Nashledanou, paní, ráda jsem vás poznala, ale teď už musím jít.“
„Nashle, a mějte se hezky. Nebo spíš budete se mít hezky…“ žena se podivně usmála a v očích se jí něco blýsklo. Nathalie nechápala, co tím myslela, ale ať to bylo cokoliv, musela teď do galerie.

„Kdo je všechny navedl? Proč jsou všichni proti mně?!“ André vřískal na celé patro a dvacet asistentů, pomocníků a všelijakých pracantů vůbec se třáslo strachem. Velký André se zlobí, není dobré zlobit pana malíře, když tak dobře platí.
„Je mi líto, André, ale musím ti říct, že by bylo opravdu potřeba změnit styl a… modelku.“ I Sophie se zarazila před tímto slovem.
„Jak – změnit styl? A proč Claire?! Ona je má inspirace, moje druhé já, má víla, má…“
„André, musím ti připomenout, že tržby šly dolů a pokud něco ihned neuděláme, můžeme galerii zavřít a ty se vrátíš na Place du Tertre, abys tam kreslil Sacré – Coeur v západu.“
André se upřímně zděsil toho, že by se někdy měl vzdát svého přepychu.
„Asi máš pravdu, chce to novou tvář. A začneme okamžitě. Pozvi sem dívky ze všech agentur a já nich vyberu královnu Pařížanek! Perlu, jež bude mým novým symbolem. A teď mi sem zavolej všechny moje asistenty a Claire.“
Jeho přání rozkazem, za chvilinku byli všichni již v pozoru ve velmistrově pracovně. André potom obcházel jednoho po druhém, hodnotil práci a vesměs dával samé výpovědi. Až došel ke Claire: „Má nejdražší luno, můj kvítečku rajské zahrady, musím ti něco říct. Víš, tvá hvězda je tolik krásná, ovšem ztratila svůj lesk novy a krvelačná kritika si žádá novou, mladou a neokoukanou tvář na obětní stůl. Dnešním dnem tě, spanilá, zbavuji všech tvých funkcí a tudíž jsi ode dneška – n e z m ě s t n a n á.“

Nathalie čekala v hale a snažila se vyhnout neodbytnému pohledu sekretářky, která se zřejmě ještě nikdy neumazala. Náhle se otevřely dveře a z nich vyběhla Claire Moutonová, která přes slzy neviděla na cestu. Co se jen mohlo stát? Za chvíli vyšel ze dveří pan Picard a křičel na ostatní: „Kvůli vám jsem vyhodil své slunce, svou bohyni, tak mi teď sežeňte někoho lepšího!!“ Už už si myslela, že ji mine, když se stal zázrak a on se před ní znenadání zastavil.
„Dobrý den, jmenuji se Nathalie Germiová a ucházím se u vás o práci, já…“
„A o co se konkrétně se ucházíte? Budete mi radit při malování bahna, nebo pomáhat při kreslení jeskyněk? Slečno… měla byste se nejdříve podívat do zrcadla a teprve potom se ucházet o práci! Nashledanou.“
Nathalie se nemohla ani nadechnout, jak moc ji tahle urážka zostudila. André se otočil na podpatku a pyšně odkráčel dolů do galerie. Dívka cítila, jak se jí po tvářích rozlévá jasně rudá barva a celým tělem jí třásla horkost. Uklidňovala se tím, že má mistr špatný den po neúspěšné výstavě, ale bylo jí čím dál hůř. Uvědomila si, že stojí na stejném místě už několik minut a s pocitem zpráskaného psa odešla.
Seděla v útulném stinném parku s očima skloněnýma k zemi a nemyslela na nic.
„Dobrý den, děvenko. Copak se vám stalo? Kdo vám co udělal?“ před Nathalie stála žena z dnešního rána a svým milým úsměvem uklidňovala dívku aniž by musela mluvit.
„Nikdo mi nic neudělal, jen… bych se nejdřív měla podívat do zrcadla a teprve po tom se ucházet o práci.“ ta slova ještě teď bolela.
„Ano, měla byste se tam dívat co nejčastěji, abyste viděla, jak jste krásná…“
Nathalie se pousmála a nehodlala na tuhle poznámku reagovat. Věděla svoje a to jí nikdo nevezme.
„Věřte mi, děvenko, zrcadlo je totiž odrazem duše. Pamatujte si to. Pamatujte si to.“ Nathalie zvedla oči, ale – ona tu už nebyla! Ta dáma prostě zmizela.

André seděl ve svém ateliéru a prohlížel si krásné Pařížanky jako na běžícím pásu. Jedna po druhé byly skvosty nejrůznějších agentur odmítnuty. Tu pro velký nos, tady pro krátký krk, ale většinou jen tak, bez udání důvodu.
Monsieur Picard začínal být nervózní. Ještě nepotkal ženu, která by okamžitě oslovila jeho uměleckou duši. Byly to jen prázdné obličeje. Pravá Psýché tu chyběla.
Picard osaměl a do místnosti vešla starší žena s kbelíkem a koštětem. Dala se do práce, přičemž ji André pozoroval. Přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby měl tak jednoduché zaměstnání. Ona nepotřebuje oslnit múzou, aby popadla hadr a dala se do díla. Kde ji má jen najít??
„Někdy člověk hledá to, co je mu na očích.“
Andrého tato věta vytrhla z myšlenkového proudu.
„Cože?“ vyřkl do úplného ticha a samoty. Pozdě, nikdo tu už nebyl. Nezdálo se mu to?
„Sophie!“ Malíři se rozsvítily oči, něco skvělého ho napadlo. „No tak Sophie! Dejte vytisknout pozvánky a pozvěte všechny mladé dívky z okolí, aby přišly v sobotu do mého domu! Uspořádám večírek a prohlédnu si všechny růže i bodláčí z tohoto kraje. Někoho najít musím! Sophie? Zařídíte ten večírek, že ano?“

Nathalie nebyla schopná podívat se na sebe do zrcadla. Chodila bytem jako lev v kleci, ale ostentativně se vyhýbala byť jen sebemenšímu záchvěvu hlavy tím směrem. Velký malíř André Picard utloukl poslední zbytky jejího sebevědomí kopím svého ega. Za chvíli někdo zazvonil u dveří a tak sešla dolů a ve schránce objevila bílou pozvánku pro všechny krásné Pařížanky na večírek monsieura Picarda, který hledá novou múzu. Kysele se usmála. Tak tahle akce ji stoprocentně mine.
Ze skříně vytáhla tmavě modrou pracovní kombinézu, kterou nechtěla už nikdy vidět. Zítra se zase bude muset vrátit k malování rámů. Tovární výroba ji rozhodně neuspokojovala, nenáviděla zápach barvy a laku, stále stejnou monotónní činnost v hale. Zhroutila se na křeslo a začala plakat.

Sobota se kvapem blížila a najednou to bylo jen pár hodin do večírku, o kterém mluvila celá Paříž. Nathalie nedovedla vysvětlit, proč je čím dál tím víc nervózní. Sedla si k oknu a pozorovala shon na rušné ulici. Taxíky jezdily sem a tam, tu byl vidět cíp šatů, tady zase nějaká nalíčená tvář. Nathalie napadlo, že by se mohla jít podívat alespoň na chvíli k sídlu slavného malíře. Samu ji tento odvážný nápad zarazil. Chvíli přemýšlela, pak se šla osprchovat a… lehla si do postele s knížkou. Nicméně těžkopádný děj a kýčovité glosy hlavního hrdiny ji znechutily natolik, že zavřela ten – s prominutím – salát a šla se kouknout, co je nového v kuchyni. Nic. V obýváku také nic. Chodila po bytě jako náměsíčná až se najednou zastavila před zrcadlem.
Co by bylo na tom se tam jenom jít kouknout? Na chviličku. Zvedla oči od země a koukla se do zrcadla. Ne, někdo tak šeredný jako ona… Co to? Na chvíli vypnula všechna světla a Nathalie obklopil chladný vzduch.
Ulekla se a uskočila od zrcadla. Odtud na ni koukala neznámá žena. Byla velice krásná, měla nádherné šaty a briliantový náhrdelník. Byla cizí, cosi z ní však vyzařovalo něco velmi známého a osobního. Nathalie se jí chtěla dotknout – a rukou pohladila sklo před sebou. Viděla, jak ta dáma natahuje svou něžnou ručku a najednou jí to došlo. Ta žena, to je ona! Jak se to stalo? A proč zrovna teď? Zrovna teď…
Zvedla telefon a slyšela svůj sametový hlas, jak říká: „Halo, taxi? Chtěla bych odvést k domu monsieura Picarda. Moje adresa je…“

Otevřely se před ní těžké dveře a ona vcházela do sálu plného lidí. Všichni se nerušeně bavili do té doby než tato překrásná modla stanula ve dveřích. Slavný pan malíř shlížel ze schodů dolů na přítomné dámy a dívky a podle jeho znechuceného výrazu se dalo soudit, že žádná mu do oka nepadla.
Dav se rozestoupil, aby zářící klenot mohl projít mezi omšelými napodobeninami. André zatajil dech. Našel ji!! Div že se nerozběhl, jak jí spěchal vstříc.
„Dobrý večer, madame. Jmenuji se André Picard a chtěl bych se hluboce poklonit vaší kráse. Je ode mne velice troufalé chtít znát vaše jméno?“
Nathalie se ani nezachvěla, bez mrknutí oka přijala nabízené rámě a po dramatické pauze se usmála: „Jistě že ne. Jsem hostem na vašem večírku, máte právo vědět, kdo navštívil váš dům. Mé jméno je Véronique Attraitová.“
Toho večera se odehrál jeden z nejneuvěřitelnějších příběhů, jaké znám. Veronique byla okouzlující a nepřekonatelná. Nebylo divu, že jí André zcela propadl. Byl jako v transu, když sledoval její oči a kočičí chůzi…

Noc se chýlila ke konci a jediné, co Andrému zbylo po krásném přízraku, bylo telefonní číslo načmárané do diáře rozechvělou rukou. Nemohl se vzpamatovat z toho, co se stalo. Všechno bylo tak dokonalé, až se mu zdálo, že to byl jenom sen. Seděl na své posteli a přemýšlel, kdy jí zavolá a co jí řekne. V hlavě se mu honily nejrůznější myšlenky a představy. Tisíckrát si dopředu přehrál jejich budoucí rozhovor, on se chtěl totiž zabývat jenom budoucností. Viděl ji jako svou zářící lunu na temných obrazech. Nedovedl pochopit, jak to že tak nádhernou dívku ještě v Paříži nepotkal. Se svou tváří, postavou a vystupováním musela být přece nejmíň modelka! Ale proč vlastně? Véronique je tolik jiná, než ostatní.
„A já ji našel!“ Po tváři se mu rozlil úsměv. Ten samý, kteří mohli jiní spatřit na tvářích Tristana, Romea nebo Cyrana…

Nathalie probudil telefon.
„Nathalie Germiová, přejete si?“ Na druhém konci nastalo ticho. „Halo? Je tam někdo?“
„Promiňte, tady André Picard, já hledám slečnu Vérinque Attraitovou.“
„A… no, ona tady – teď není. Jsem její známá. Mám jí něco vyřídit?“
„Ano, prosím vyřiďte jí, že jsem volal a že bych ji chtěl vidět…, abychom mohli udělat nějaké zkušební skici! Moje číslo má. Nashle, Nicole.“
„Nathalie. Nashledanou.“

Nathalie udiveně položila sluchátko. Že by ji konečně potkalo štěstí?!

Od té doby se mnohé změnilo. Véronique si vymínila, že návrhy na obrazy a výběr pro galerii a o ostatní záležitosti se bude starat její dobrá kamarádka – Nathalie. A tak Véronique stála přes den modelem a vedla dlouhé rozhovory se zamilovaným malířem a v noci Nathalie vypracovávala podklady a nabídky ke galerii, aby je pak ráno mohla přinést do ateliéru, než se Véronique vyspí.
Bylo to tak snadné, stačilo se ráno podívat do zrcadla a byla tu krásná Véronique, odpoledne se koukla znovu a stála před ní vlídná Nathalie.
Celý den obě pracovaly, obě bohatly a oběma připadla sláva. Véronique byla ztělesněná Niké Samothrácká, všude, kam vstoupila, se jí pod nohy sypaly květiny a do uší nejsladší poklony. Nathalie byla úspěšnou kritičkou, ve svém oboru byla velice uznávanou kapacitou. Bez jejího souhlasu by do galerie nepřišel ani Picasso.
A přece štěstí kalil stín. Najednou tu bylo nějak moc celebrit. Véronique Nathalie velmi pomohla, bez ní by nebyla nic, ale všechny pocty zastiňovala jedna myšlenka. Nathalie se vybavovaly dlouhé rozhovory s Andrém, které absolvovala v podobě Véronique. A nejdřív to bylo sebevědomí Véronique, které jí dovolilo odpovídat na všetečné i vážné dotazy. Ale nyní už to byla Nathalie, kdo vášnivě diskutoval nad zajímavými tématy a obdivoval přitažlivého malíře. Véronique byla jenom maska. Maska, kterou André miloval.
Jeho vztah k Nathalie byl velmi zvláštní. Cítil z ní sílu, laskavost a moudrost. Véronique byla však krásná a svůdná. Občas ale míval pocit, že krade Nathalie myšlenky a vydává je za své. Cítil, jako by se jedna chtěla podobat druhé.

Jednou spolu André a Véronique večeřeli v jeho honosném sídle. Všude bylo plno svící a hudby od Vivaldiho, která sice hrála velice tiše, ale naplňovala pokoj slavnostní atmosférou.
Vše bylo veselé a bezprostřední až do chvíle, kdy se André podíval své víle o očí. V tu chvíli se vzduch ohřál o třicet stupnů a nálada začala být lehce výbušnou.
André chytil Véronique za ruku.
„Chtěl bych se tě na něco zeptat. - - Miluješ mě?“
„Ano.“
A v tu chvíli nastal zlom, protože to neodpovídala Véronique, ale Nathalie. Ale ona sama si to ještě neuvědomovala. Instinktivně čekala na polibek, ale ten nepřišel. André se tvářil, jako by právě sám v sobě sváděl těžký boj. Véronique se zvedla a odcházela. Tohle byl jen jeho problém.
„Počkej!“ Andé se ji snažil zastavit, ale vlastně byl neskutečně rád, že mu takhle dala prostor k přemýšlení.

Véronique si stoupla před zrcadlo. Na chvíli vypnula všechna světla a obklopil ji chladný vzduch. Nathalie stála tichounce před svým opravdovým obrazem. V té chvíli si uvědomila, kdo Andrému odpovídal. A také v jaké je situaci.
Na tváři se jí blýskla slza. Jedna jediná. Déšt odvahy. Záchvěv nebezpečí nebo strachu.

„André? Tady Nathalie. Chci znát tvé rozhodnutí. Kterou z nás si vybereš? Dobře víš, že s tebou nemůžeme zůstat ani jedna. Je to jen na tobě.“
„Přemýšlím o tom celou noc a celé týdny poslední dobou. Nedokázal jsem se rozhodnout, ale teď to vím. Byl jsem Véronique okouzlen jen co vkročila do dveří mého domu. Prosvítila můj život, ale ty jsi mu dala jiný prostor. Je těžké si vybrat, ale já jsem se rozhodl. Volím si Véronique, mou šťastnou hvězdu.“

Nathalie už neslyšela promiň, které znělo plaše a vyděšeně ze svého činu. Zrcadlo se sesulo ze stěny a roztříštilo se na tisíc kousků. Nathalie stoupala k nebi, aby tam mohla sledovat osudy svého malíře. Aby mu aspoň jako hvězda trochu zasvitla do života.


To už tak životě bývá, a pohádka na tom nic nespraví, že člověk si odežene štěstí sám, protože místo srdcem vybírá slepýma očima.



written by PEGGY
http://www.informace.cz/timur/textpetra.html