ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Počkej do tmy

23.04.04 | čtenář PEGGY, @ | 3142 x | vypínač


Ten den se v sanatoriu nic nedařilo. Hvězdy zřejmě nebyly nakloněny tomuto modernímu centru pro dlouhodobě nemocné. V pavilonu C zemřel pacient na jinak zcela banální pooperační obtíže. V efku udělal jeden nepříčetný manžel takovou scénu, že obyvatelé tohoto temného koutku velice litovali nenáviděnou sestru, která to slízla potom i od ředitele. Nejhůře se situace vymkla na oddělení A, tedy pro duševně choré. Za přímo hororových okolností odsud utekl velmi nemocný člověk.
V policejní zprávě stálo, že sestra N. K. šla pacientovi jako obvykle dát prášky. Právě v tu chvíli, kdy se skláněla nad nočním stolkem k ní jindy plachý Gandin přiskočil a úderem do hlavy ji nejspíš omráčil.

Skláněla jsem se nad stolečkem a snažila se s Gandinem komunikovat. Dnes byl obzvlášť tichý. „Venku není moc hezky, co? To víš podzim. Ale zato stromy jsou jako namalované…“ na chvíli jsem se otočila zády. Vlastně by se to nemělo, ale Gand byl tak pohroužený do sebe, že snad ani nevnímal, že není v místnosti sám. Ve chvíli, kdy jsem se otočila však prudce vstal, chtěla jsem se ohlédnout, ale srazil mě pěstí k zemi. Uhodila jsem se o roh postele a se žuchnutím dopadla na zem. Snažila jsem se vykřiknout, ale moje tělo odmítalo mé pokyny. Právě tehdy jsem spatřila ten příšerný výraz v Gandinových očích. Zračila se v nich nenávist, zlost a odhodlání. Sehnul se ke mně, chvíli si mě měřil, pak si kleknul odhodil mi vlasy z krku a potom se jeho tesáky zaryly hluboko do mé kůže. Cítila jsem záškub svého těla, když mi protrhl tepnu, rameno mi pokryla horká krev. Zmítala jsem se v šíleném zděšení, strachu a bolesti. Svíral mě moc pevně na to, abych se mu mohla ještě vytrhnout, ne, je moc pozdě…

Gandin seděl v parku, čekal až ho opustí nepříčetnost. Byl jako u vytržení, chvíli si nemohl vysvětlit, co se stalo, potom ho začal zaplavovat pocit radosti. Konečně jim všem ukázal. Pomstil se jim. Byli to bezvýznamní hlupáci, kteří nedokázali pochopit jeho potřeby. Musel mít krev, on ji prostě musel mít!!! Začal se klepat zimou. Že přichází podzim byla jediná pravda, kterou sestra kdy řekla. Vybavil si, jak se tvářila. Musel se zasmát. Jak dlouho už jim říkal, co je zač? Jasně, neměl ještě pořádné zuby jako ostatní z jeho rodu, ale i jeho zubař ještě tam venku říkal, že má abnormálně velké špičáky.
Odjakživa spával v temných malých místnostech, což mu umožnil jeho otec. Sklep byl zřejmě ideální místo pro zdravý synův spánek. Norman tam častokrát zůstal celé dny v naprosté tmě sám s bednami jablek, dokud si na něj táta nevzpomněl. Gand měl někdy při bouřce venku pěkně nahnáno. Snažil se zahnat svůj strach, tím že mluvil s démony. Žádný z nich mu nepomohl. Ale když se mu potom dostala do rukou knížka o transylvánském géniovi, všechno se změnilo – našel se. Najednou byl nepřemožitelný, ustrašená dušička se přestala třást. Od té doby se každou noc stával vysokou pobledlou mystickou bytostí, která si žije ve svém vlastním světě. Uchvátila ho síla, moc a tajemno. Obklopila ho aura temného odvěkého strachu.
Nikdo si teď na Ganda nedovoloval. Dal svému okolí vědět, kdo je. Dostávalo se mu náležité úcty. Nikdo se k němu nepřibližoval, to mu vyhovovalo. Jenom táta pořád rozkřikoval, že je blázen, idiot a šílenec. Říkal to všude, kdykoliv někoho potkal, stěžoval si, lamentoval, mluvil o tom i s maminkou a potom tvrdil, že se teď musí obracet v hrobě. A když zemřel jeho Gandův bratr, bylo to ještě horší. Táta si nebral servítek. Přesto Gandin tuhle zkoušku přestál a zůstal sám sebou. Zanedlouho umíral i jeho táta a pak všechno zbylo na něj. Na druhou stranu mu nikdo nic nenařizoval a Gand, ač nerad, si musel přiznat, že má konečně klid.
Potom se přestěhoval a pořídil si lůžko lidí svého rodu.Uzpůsobil si jej ke svým potřebám a začal v něm spávat. Ve městě, kde nikoho neznal, nikomu nic nevadilo. Hlavně proto, že se snažil splynout s okolím a zbytečně na sebe neupozorňovat. Jak by se k tomu postavili jeho sousedé, kdyby to věděli?
Zanedlouho si našel práci jako noční hlídač a na chvíli se zdálo, že je všechno konečně v pořádku. Ale potom JI potkal. Byla to štíhlá tmavovláska se sněhobílou pletí. Byla tak křehká a přitom silná, její tmavé oči ji prozrazovaly. Ideální žena pro muže jeho kalibru. Chvíli ji jen tak pozoroval a pak ji pozval rovnou na večeři.

Nejdřív ho chtěla odmítnout, pak si všimla, že nebude zase tak obyčejný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Připadalo jí, že něco skrývá. Tajemství - a velké. Vždycky byla dobrodruh, i když by to do ní nikdo neřekl. Považovali jí za jarní kvítí, ale ona byla pořádný keř! Nabídku přijala. Přišel celý v černém, dělalo to z něj záhadnou postavu, vyzařoval z něj posvátný klid. Ten Hádes ji tolik okouzlil, že v omámení přijala pozvání do jeho bytu.

Cítil, že je jeho. Měl ji v hrsti, chtěl ji mít. Přivedl ji k sobě a instinktivně ji tlačil do ložnice, jeho lidská část se projevila. Opřel ji o dveře od zvoleného pokoje a začal ji líbat.

Držela jako obětní beránek. Byl tak sexy. Otevřel dveře nejspíš od ložnice. Nepřestal ji líbat a přitom jí svlékal hedvábný roláček, zajímal se teď o její krk. Z chodby dopadalo světlo z žárovky do místnosti, kde se nacházeli. Uvědomila si že sem neproniká žádný záblesk života z ulice, vlastně jak? Okna byla zabedněna latěmi a tlustými látkami. Vybavení pokoje bylo velice strohé. Vždyť uprostřed provizorní ložnice byl jediný kus nábytku. Ale to není postel! Sakra, co to je?! Že by…ale to ne, to je hloupost. Ó ne, to je vážně…

Asi si všimla rakve. Její oči dostaly vyděšený výraz. Čehopak se bojíme? Snad ne mě? Hlupáčku, já ti neublížím. Začala couvat ke dveřím. Nemohu ji pustit, už ji neuvidím! Pevněji jí stiskl zápěstí.
„Pusť!“ zaúpěla.
Chytil ji kolem pasu a snažil se mermomocí navázat na předchozí atmosféru. Chvíli ji líbal. Proti jeho silným pažím nic nezmohla, ale bránila se seč jí síly stačily. Tohle mu neměla dělat. Rozzlobil se jako nikdy, pocítil prudký nával agresivity. Hodil jí proti stěně. Upadla na zem. Nepomohl jí na nohy, nezvedl ji. Díval se na ni prázdnýma očima. Už mu nepřipadala tak sexy, byla to prostě jen mrcha. Zvedala se z podlahy a naříkala. Kleknul si k ní a uhodil ji. Znovu sebou praštila o podlahu. Tohle už nevydržel, byla opravdu v jeho moci. Pohladil ji po její labutí šíji. Něco se v něm náhle vzbudilo. Bylo to zvíře se všemi jeho divokými pudy. Sehnul se a tlumeně zavrčel. I ona poznala změnu. Prudce sebou škubla. Ale už bylo pozdě. Přejel rty po jejím krku. Netušil, co mu působí větší rozkoš, její spanilost nebo její blízká smrt. Gandin totiž přesně věděl, co se stane, i když se do podobné situace zatím nedostal. Naposled si vyměřil parametry její šíje a pak prostě jenom silou skousl. Cítil, jak protrhl pokožku, cítil její pulsující tepnu, ve které za moment začala vířit krev. Byla teplá a měla nasládlou chuť. Byl jako v transu, když vnímal, jak se její tělo přestává pomalu zmítat. Ležel jen tak vedle jejího vyhasínajícího těla celé hodiny. Bylo mu tak zvláštně…
A pak ten pošťák, soud a ústav a teď je tady. V parku uprostřed podzimu, nemá ani deku, ani byt s jeho prostinkým vybavením, prostě nic. Co bude dál? Rozklepala ho zima. Napadlo ho, že by se mohl jít projít do města. Procházel kolem výloh, bytů a úřadů a cítil, že sem nepatří. Sedl si na zábradlí podél tmavé budovy. Uvnitř zazvonilo. Za moment začaly vybíhat ze školy děti. Gandin zapřemýšlel, jak dlouho už neviděl taková lidská mláďata. Měl je rád, protože symbolizovala velký objev. Vždyť kolik mu bylo, když přišel na svou pravou totožnost? Dvanáct?
Všichni už školu opustili, ale Gand pořád seděl na zábradlí, jako by na něco čekal. Kolem šesté se k budově doloudala dvě asi čtrnáctiletá děvčata.
„A kde teda jsou ti vaši?“
„Na chatě, vrátí se až zítra. Dobrý, ne?“
Dívky zmizely ve vestibulu. Gand s nezájmem vyslechl úryvek rozhovoru, ale pak ho napadla šílená myšlenka. Že by měl dnes kde přespat? A co takhle zopakovat si akci dnešního rána…? Musel se zasmát. Ta malá bude koukat. Krásný pocit, když se vrátí chuť do života. Opravdu se těšil.
Po dvou hodinách vyběhla dívka z budovy. Byla to ta, která má být dnes sama doma. Gandin se pomalu vydal za ní. Šla mnoha cestičkami přes park, až měl pocit, že si ho všimla a chce ho zmást, a potom zahnula do jedné postraní uličky.
„Měla to blízko.“ řekl si Gand pro sebe, opatrně se rozhlédl a vešel za ní do vchodu domu.
Počkal až za sebou děvče zavře a chvilinku na to zazvonil. Otevřela dveře v širokém úsměvu.
„Jdeš brzy!“ vyklopila.
„Opravdu?“ usmál se Gand a strčil nohu do dveří. Násilím je potom skoro vykopl až odhodil děvče dovnitř. V bytě byla tma, ale dalo se poznat, že je moderně a vkusně zařízen. Dívka se snažila vykřiknout, ale ovládal ji strach. Gandin po ní natáhl ruku, ale ona zmobilizovala všechny síly utekla do jakéhosi pokoje. Gand se rozběhl za ní. Stačila zamknout, ale dveře měly skleněnou výplň, takže žádný problém. Za chvíli po nich zbyly jen střepy. Dívka se rozplakala. Seděla schoulená na posteli vedle otevřeného okna. Chladný vzduch jitřil jeho smysly. Zhluboka nasál podzimní odér a podíval se směrem k ustrašené dívce. Zlehka a jakoby tanečními kroky se k ní přesunul. Byla tak mladičká, hlavou mu zněly staré šlágry. Love me tender, love me sweet, never let me go… Vracel se k dětství. Sedl si na postel a položil ji. Dívka se s hrůzou utápěla v jeho zorničkách, které působily jako prášek na spaní. Přesto se pořád třásla. Gand ji pohladil po vlasech. Sklonil se nad ní a sotva se jeho rty dotkly dívčiny kůže stalo se něco nevysvětlitelného. Někdo ho obrovskou silou odhodil. Gand sebou praštil o protější zeď. Vzhlédl a uviděl obrovské nadpozemské monstrum.
Byl to určitě ON, zástupce jeho rodu. Poznal jeho pohled, byl přesně takový, jaký si jej tisíckrát představoval.
„Co jsem udělal špatně, pane? Odpust mi, prosím!“ zakňoural Gandin, když se k němu blížil. Zvedl ho do vzduchu a prohlédl si ho. Smýkl s ním o zem a na moment se zastavil v půli pohybu. Gand přesně věděl, co se stane. Cítil se jako svoje oběť, když se nad ním ON sklonil…




written by Petra Pisková
http://www.informace.cz/timur/textpetra.html


 Přidat komentář 




› Online 24


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866