Nokturno.net / tvorba / dílko

Staří chlapi jezdí po Polance zásadně na pionýrech. Jejich drsné prošedivělé kotlety ze šedesátých let jim vlají daleko v závětří za zády a z úst jim padají nedokouřené Startky bez filtru. Vypadají jako malomocní motorkáři posedlí Eliášovými plameny a jsou to prostě tvrdí 60sáti pětašedesátiletí mládenci. Dvanáctileté holčičky žužlající lízátko je prostě žerou. Když si to takový stařec kolem nich prosviští dvacítkou, strhávají si kalhotky. Smrkají do nich a poté se je soplíky pokouší přilepit k jejich obličejům. Tuhletu vášeň pro bizarnost a život obdivuju. Jsou tu tak eroticky naladění lidé, až se mi z toho zvedá žaludek a oči obracejí v sloup bezbožnosti. Proto se není třeba čemu divit, když se taková Michalka zeptá svého kluka Feni dvě minuty po jejich setkání a políbení se:

,,Vzal jsi dneska okovy?“ jak sladký a půvabný hlas!

,,Jo, mám je v autě,“ odpovídá Feňa a zatahá se za piersing co má vražený v žaludu. ,,A když budu mít dobrou náladu, tak tě i dneska zbičuju důtkami! Byla to výhodná koupě od jednoho přestárlého fašisty, co vypadal jako Petr Hrňa...“

Přerušil jsem ho a zeptal se:

,,A jezdil taky na pionýru, hajzl nácek jeden!“

,,Jo, je to dost možné.“

,,No to je naprosto žůžo,“ zastrčila si Michalka palec do úst a počala jej náruživě, snad bezmála skoro až nelítostivě žužlat. Vypadala přijatelně smyslně. Měla na sobě uplé žluté tričko, z pod nějž ji čouhalo decentní pivní bříško. Ze zadku ji trčela mrkev. A jak ji znám, králíka měla zastrčeného v koženém baťůžku na použité prezervativy. Obdivoval jsem její zaujetí přírodou, i to, jaká dokáže být recesistka. Poté jsem se však nevýslovně odmlčel a ladnou chůzí prvotřídně netečného buzika jsem odkráčel k baru si objednat beera. Pochválil jsem barmance mozek a zůstal civět s prázdným výrazem nad souhrou jejích cifer. Byla úplně jiná než já. Měla ňadra a vyzařovala z ní taková ta živočišná lidskost. Jen hodně slintala, a tak mě napadlo, jestli nezačala náhodou předčasně senilnět. Dal jsem ji patnáct korun za pivo a koupil ji navíc i panáka, aby ji to dalo do kupy.

,,Vypadáš hrozně,“ řekl jsem ji na rozloučenou. Ale to jsem asi neměl dělat. Chudák barmanka začala natahovat moldánky. A samým studem zarazila hlavu do odpadní užitkové vody. Měl bych pro ni pochopení. Jen kdyby se tam neobjevila ta rozlícená kráva z kuchyně. Vypadala neukojeně, bezmála až životu nebezpečně. Vyprskla na mě jakési sžíravé kyseliny a vulgaritou prosyceným tónem se mě nejapně otázala:

,,Cos ji udělal, mamrde!“

Nenapadla mě jiná odpověď, než že:

,,Dítě, madame. Udělal jsem ji jen jedno pitomé dítě.“

,,Tak z tebe bude fotr, halamo,“ udeřila mě družně až brutálně do zad a vyrazila mi tak z rukou pivní mok. Neovládl jsem se a dal ji facku. Kreténi mě pak vyrazili z klubu a já musel potom 30cet kilometrů domů pěšky. Naštěstí jsem to vyřešil po svém a zapadl jsem do jednoho nechutně póvl nočního kiosku, kde se po podlaze válela samá vybraná titulovaná společnost v kravatách. Cítil jsem se mezi nimi vyloženě trapně a omezeně, ale měl jsem v kapse ještě pět korun, a tak jsem se zde rozhodl přese všechnu tu snobárnu vyčkat Feňy, Michalky a Petra Hrňy. Petr Hrňa měl auto a už cestou do Válu se nás zjevně pokoušel zabít. Navíc neměl řidičák, pojištění, ani žádné smysluplně racionální odůvodnění proč usednout za volant a zahrávat si s našimi úchvatně kreativními existencemi naprosto posavad dokonale promrhaného života. Takže ale i přesto jsem si v této špeluňce hnisu a erupce želatiny z ušních dírek objednal malý rumík, a zbytek jeho ceny jsem byl připraven si odpracovat. Zeptal jsem se proto:

,,Prosím vás, kde tu máte kyblík s nějakým hadříkem? Jo a ještě tu hůlku vzdáleně připomínající smeták.“ Avšak rum jsem nedostal a navíc jsem byl z jakéhosi mi blíže nejasného důvodu napaden utopencem těžko identifikovatelným tvorem, který mi však vzdáleně připomínal ožralého bezpohlavního astronauta válejícího se v Měsíčním kráteru. Dal jsem se na ústup a nedočkavě vyrazil k autu. Kde asi dvě následující hodiny jsem se pokoušel vyrazit malé přední vyklápěcí okýnko. Ale jsem tak slabý! Potom mě Petr Hrňa starostlivě profackoval, protože měl dojem, že mě posedl amok produktivního šílenství. Feňa mě naložil do auta a Michalka uchopila červený praporek a rozběhla se dva a půl metru před námi a řvala na celé kolo:

,,Pozor auto! Pozor, pozor. Řídí Petr Hrňa!“

Ale vzít to suma sumárum, byl to pohodový funky výlet. Doma jsem upadl do kómatu a už v šest ráno se mi chtělo zemřít. Ale nakonec jsem jen vyvenčil Bena a šel se vysrat.

2. května 2004

Chlív out