Nokturno.net / tvorba / dílko

Slunce za obzor zapadá,
temnota ze zákoutí se vykrádá.
Den se ke spánku ukládá,
noc své tajemství rozkládá.

Na oblohu měsíc vyplouvá,
k  tajemným nočním tvorům promlouvá.
K  nebezpečným hrám ja vyzývá,
v  odpověď se vytí ozývá.

Co tehdy v  lesích dívenka prožívá,
na to se nikdo nedívá.
Živá duše ji již nespatří,
ani sama sobě už nepatří.

Po lesích sama bloudívá,
na nikoho se nedívá.
Sama se sebou jen rozmlouvá,
kdeco v  duchu si namlouvá.

Že sama za nic nemohla,
že zvláštní moc ji přemohla.
Že snad ani nechtěla,
když hledajíc ho mezi stromy hleďela.

Tenkrát ta zvláštní hra však natolik zvrhla se,
až naše dívenka lekla se.
Že tohoto schopen někdo je nevěřila,
avšak na vlastní kůži se přesvědčila.

Nikdo dívce neuvěří,
co zažila tam v  příšeří.
Natolik ohavný zážitek pro ni připravil,
že sotvakdo by uvěřil.

Proto sama v  lese přebývá,
a vždy když měsíc nabývá,
na mýtině vyhlíží
zda tajemný se přiblíží…