Nokturno.net / tvorba / dílko

V  ospalém smogu ranní cigarety roztával přes noc napadaný sníh a stále namrzlé cesty připravovaly návštěvníkům škodolibé překvapení. Pár nohou tiše dusal po cestě a nad hlavou mu svítily lampy soupeřící s  úsměškem zapadajícího měsíce. Nikotin se mísil se skřípotem mohutných kol a podivná cestující nastoupila do útrob autobusu, kde se setkala s  několika dalšími podivíny razícími si cestu na to samé místo. Bylo teprve půl sedmé ráno a polovina pasažéru klimbala v  zimouřivém polospánku a ta druhá měla doširoka otevřené oči pod vlivem večerního flámu a brzké kávy. Řidič zmítal vozidlem sem tam celý navztekaný, že už musí plnit své pracovní povinnosti namísto válení se v  měkoučkých peřinách snů.
Šedý opar smogu melancholicky naladil probouzející se velkoměsto. Z  komínů a továren stoupal ničivý dým a někde vysoko, kam lidské oko nedohlédlo, pohlcoval stádo zmoklých ovcí na nebesích. Úspěšně jim tak kalil panensky čistou srst. Autobus se nadále smýkal kolonou podobných strojů, ostatně na tom nebylo nic nového, dělal to den co den. Řidič pobouřeně shlížel do aut s  jedním pasažérem a vzteky rudý až u  kořínku vlasů nad tím dennodenně kroutit hlavou. Konečně se pod jeho vedením autobus doplazil na konečnou stanici, vyvrhl zde zbylé cestující a uchýlil se k  pětiminutové pauze, než se po své trase opět vydá nazpět.
Zapalovač probleskl rozednívající se oblohou následován dýmem valícím se z  několikerých úst. Placatka domácí slivovice a sladká vodka kolovaly z  ruky do ruky. Všechny přítomné dívky se posilňovaly na podívanou, která je čekala. Ještě scvrklé žaludky se zmítaly a obracely pod náporem alkoholu. Pak spáleny, nebo spíše příjemně zahřáté spokojeně podřimovaly v  teplých vodách žaludečních šťáv.
Noha nohu mine, noha se pod nohu motá a noha s  nohou o  nohu zakopne, ale nakonec se stejně jejich majitelky dostaly před vytyčený cíl. U  recepce areálu obehnaného ochranným plotem již čekal zbytek dobrodružné výpravy i  s profesorkou. Černé kadeře se jí vlnily po klenbě lebeční a světle modré oči jiskřily, když si špičatými nehty poklepávala na hodinky. Zuby blýskala v  úlisném úsměšku a své svěřence vedla pošmournou cestou k  nemocničnímu pavilonu M.
Budova stála jen několik málo metrů od rozlehlého Vinohradského hřbitova. Roztřesení studenti si navzájem dávali přednost ve vstupu do zakletého objektu. Uvnitř to páchlo desinfekcí smíšenou s  hnilobným pachem rozkládajících se orgánů a na mrtvolně bledých dveřích se skvěl nápis: ,, pitevna“. Automat na kafe a nekonečně táhlé schody poháněly vyděšené studentíky k  onomu místu. Dvanáct apoštolů a třináctý Kristus postávalo v  nejistotě úzké chodby vedoucí na sál.
Čas od času se kolem nich prohnal široce stavěný patolog s  gumovýma rukavicemi a nevrle zareagoval na ustrašené pohledy pozdravem:
,,Dobrý den.“
Pak se všichni povinně oděli do plášťů, slušivých mdle zelených čepiček a roušek, do nichž si mnozí v  návalu nevole s  prominutím nablili. Povlávající bílé postavičky si navlékly obří boty stejné barvy a capkaly na pitevnu. Prošly místností, kde se vyjímaly exponáty naložené v  lihu. Na první pohled vypadaly jako okurky či kukuřičky v  sladkokyselém nálevu. Ale ve sklenicích namísto křupavých plodů plavaly nafouklé orgány. Děloha s  imagí hruškového kompotu, části střev, žaludku a další užitečné exponáty, jako třeba vaječníky podobny zírajícím očním bulvám.
,,Zpátky! Vobejděte to druhou stranou!“ halekal patolog v  gumových rukavicích podrážděně. Nečekaná návštěva ho vyrušila z  ranního klidu. V  jedné ruce třímal hořící cigaretu a druhou pevně svíral kladívko na rozbíjení lebky. Studentíci se splašeně obrátili o  180  stupňů a hnali pryč. Cestou srazili velkou skleněnou nádobu s  tenkým střevem.
Plazilo se po zemi nerozeznatelné od horoucí vidiny tropického hada a vrhalo se svým obětím pod nohy. Hysterický jekot doprovázel jedno uklouznutí a následné pády na zem. Několika šťastlivcům se podařilo tu pětimetrovou bestii obejmout. Když řádně vyděšení, s  alkoholem divoce pulzujícím ve spáncích došli na pitevnu, vyměnili si hrůzostrašné pohledy. Na stole leželo zsinalé tělo osmdesátileté ženy. Na první pohled se zdálo, jakoby měla na hlavě nasazenou červenou plaveckou čepici. Tělo se sice převalovalo v  proudech pomalu odtékající krve, ale mrtvá čepici evidentně nepotřebovala.
Tak co to tedy? nechápala jedna dívka, dokud nepřistoupila blíž…
,,Hele mrtvola! Hurá!“ ozval se přidušený výkřik. Chabá snaha o vt ip vyvolala nepatrné úsměvy bledých rtů. Mrtvola dále bezvládně ležela, nad ní se tyčila horda stařecky vypouklého břicha a řídké ochlupení lemovalo počátek ochablých končetin prokvetlých křečovými žilami. Chyběla jí klenba lebeční, vlasy měla skalpované a z  vnitřku mozkovny ji byl odebrán ukázkově členěný mozek. Patologovy nelítostné ruce ho čaply a vložily do misky. Pak ho rozřízl nožem na dvě hemisféry. Když se po půl minutě nedočkal žádného nadšení či obdivné reakce, spodní částí vztekle mrskl o  okenní tabuli. Hmota se rozplizla a jak pomalu a úlisně klouzala k  zemi, zanechala po sobě krvavou stopu.
První studenti šli do kolen. Vysoký chlapec, který měl tu čest stát u  otvoru do dutiny lebeční se chytl za břicho. Zatímco se mu zamlžily brýle, úspěšně si nazvracel do roušky ranní životabudič. Ordinací se linulo aroma jablečné vodky. Jeho kamarádka však na tom byla podstatně hůře. Na místě ztuhla a bez pardonu si ustlala na podlaze. Z  pitevního stolu na ni stékal čůrek chladivé krve. Patologovi se pobaveně zalesklo v  očích.
,,To snad není možný,“ ušklíbl se. Takové představení brzy po ránu již hodně dlouho nezažil. Povzbuzen úspěchem popadl do tlapy skalpel a rozřízl vystouplé břicho. Z  pod kůže se valil žlutý tuk v  doprovodu odporného puchu. Rozpatlával se po patologově noži. Ten jenom nelibě pokrčil nos, i  jemu bylo nevolno. Úkosem pohlédl na mrtvolu a její bezvládnou paži popsanou lihovou fixou jménem a datem úmrtí. Pak se rozhodl tělo narovnat a podepřel jí polovinu zbylé hlavy dřevěnou krychlí. Na všechny přítomné tak shlížel nevidomý obličej úsměvem odňaté lebky. Poté vložil obě ruce do mokvající rány obteklé tukem a rozevřel ji až k  rozkroku. Opatrně s  jakousi postmortální dávkou lásky uchopil srdce i  obě plíce a vystavil je na obdiv zamlženým zrakům. Nožem pak rozkrájel plíce na plátky jak uherák a nechal kolovat jejich od nikotinu zčernalý vnitřek.
,,Vidíte, zmrdi, co se vám stane, když budete vypalovat zobáky?!“ zavřeštěl do naprostého ticha z  úst mu odlétla sprška slin. Jeden ze zapřísáhlých kuřáků sebou plácl na zem. Jenom to zadunělo. Patolog se překvapivě rychle zklidnil. Tiše překročil tři bezvládná těla a došel si pro naběračku.Zarochnil se jí v  dutině břišní a do odměrné nádoby nalil kolem pěti litrů krve..Další studentka si v  návalu nevolnosti strhla roušku z  úst a vrhla přímo na mrtvolu-do jámy po odebraném srdci.. Když si uvědomila, co způsobila, poddala se mdlobám a pomalu klesala vstříc matičce zemi. Při cestě hlavou sejmula odměrný válec s  krví a způsobila si tak rezavý přeliv.
,,Bloncky už stejně nejsou in,“ dodal k  tomu patolog líně rozstřihávaje tenké střevo. Obsah tlustého se povaloval kdesi pod nohama zbylým studentům a zkoprnělé profesorky. Odporný puch se mísil s  cigaretovým kouřem, poněvadž pan doktor právě bafal z  dlouhé petry.
,,Střeva jsou nesmírně pevná,“ informoval dychtivé posluchače; ,,dokázala by uškrtit i  dospělého člověka. Chce si to někdo vyzkoušet?“ obrátil se s  chlípným úsměvem na pani profesorku zatímco se špačkem horko těžko snažil propálit dvanácterník.
,,Ne?“ pozdvihl nakvašeně obočí, když si všiml vyděšeného pohledu namísto odpovědi.
,,Nevadí, na každého stejně jednou dojde,“ dodal napůl výhrůžně a napůl pobaveně. Pak uchopil zahradnické nůžky a počal se dobývat pod hrudník. Nejprve stříhal kosti, jenž s  chroustáním odletovaly a pak nebožce odňal i  hrtan s  jazykem. Přihlížejícím se naskytla unikátní podívaná. Začínala otvorem mezi roztaženýma nohama, kterým bylo skrz vykuchané tělo vidět až na patologův poklopec.
,,Pardon, že ruším!“ ozval se odněkud výkřik. Do místnosti právě vbíhala mladá žena v  bílém plášti. Sanice se jí vyděšeně chvěla, když vypískla:
,,Ta paní nebyla mrtvá, jen v  kómatu,“ a divoce zamávala lékařskou zprávou.
,,Chybička se vloudila,“ rozzářily se patologovi oči; ,,škoda, že měla už z  dřívějška odoperovanou dělohu,“ postěžoval si pak. Žena při pohledu na rozkrájené vnitřnosti, vykotlané tělo a studenty v  bezvědomí divoce zapištěla a utekla pryč. Všichni zbylí na sebe nevěřícně třeštili oči, patolog jen bezděčně vyndaval žlučníkové kameny.
,,To je vše, co vám mohu ukázat,“ posteskl si za chvíli; ,,tělo je prázdné,“ dodal a obrátil mrtvolu na břicho. Z  otevřené dutiny břišní vytekl poslední zbytek tekutiny. Krev přetekla přes poměrně vyvýšené okraje pitevního stolu. Neměla kam odtéci. Jedna nebožčina noha se zašprajcla a převzala funkci špuntu. Doktor ji obrátil a mrštil tělem o  stůl. Noha se uvolnila a krev žblunkavě odtekla. Patolog se ohlédl do místnosti, další dva pitevní stoly byly prázdné.
,,Ještě jste neviděli tu dělohu,“ posteskl si.
,,To musíme napravit,“ opáčila mu profesorka a za rouškou se ironicky ušklíbla.
,,To ano,“ souhlasil s  ní patolog naprosto vážně. Přistoupil k  černovlasé ženě, uchopil ji za kadeře a smýkl s  ní na stůl. Rychlým pohybem ji skalpoval chomáče porostu a než se všichni přítomní nadáli, klenba lebeční byla tatam. Patolog ji odňal jako víčko od hořčice a vrhl mezi ležící posluchače……