ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

cesta za poznáním

30.05.07 | čtenář Hanny, @ | 1964 x | vypínač

1.kapitola
Ráda bych se s  Vámi podělila o  příběh, který hodně a navždy změnil můj život. Teď Vám ještě nepovím jestli k  horšímu či lepšímu, protože to se ukáže až za čas, ale v  každém případě jsem díky tomu všemu co se mi stalo řádně dospěla a poučila se.
Žila jsem úplně normálním poklidným životem, starala se o  domácnost, chodila do práce a stále se jen honila za penězi, jako asi většina z  nás, aby bylo z  čeho platit nájem, jídlo, půjčky…. Měla jsem domov, pětiletou dcerku, která mi dělala jen samou radost a dle mého mínění i to ho nejbáječnějšího chlapa na světě, který si mě chtěl vzít. Ale pořád mi něco chybělo a cítila jsem se prázdná aq toužila od života dostat i  něco víc,než jen tenhle obyčejný a nudný život. Pak přišla nabídka, která mohla alespoň vyřešit tu věčnou otázku chybějících peněz a já se rozhodla ji využít.
Na poslední chvíli jsem odjížděla do Španělska na sběr jahod.Kamarádka už tam byla, psala sice, že je to dřina, ale práce jsem se nikdy nebála a tak jsem rychle zařídila hlídání pro dceru, na cestu si půjčila kde se dalo a hurá do Španělska.Plná iluzí aq plánů co s  vydělanými penězi udělám, plná nadějí, že život bude lepší a ještě se opálím. Tak přesně takhle naivní jsem byla.
Let do Barcelony trval jen pouhé dvě hodinky a na to, že jsem letěla poprvé to bylo moc fajn.Z  letiště jsem se potřebovala dostat na vlakové nádraží Sants, odkud jsem měla pokračovat do Huelvy. Už v  čechách jsem si zjistila, že vlak by měl stát 50  eur . Lámanou angličtinou jsem se dopravila na nádraží, kde mne čekala první zkouška. Nutno podotknout, že ač jsem byla docela jazykově vybavená, alespoň co se týče angličtiny a němčiny, bylo mi to v  celku k  ničemu, jelikož většina lidiček v  Barce mluví pouze španělsky nebo katalánsky a maximálně trošku anglicky.U  pokladny mi mile oznámily, že lístek do Huelvy stojí 88  eur, zatímco moje peněženka skýtala pouze 84. A  co teď? Proboha jak se tam dostanu? Chtělo se mi brečet, ale sebrala jsem síly, zapla mozkové závity a vydala se zjistit kde je autobusové nádraží a kolik by stál lístek.
Měla jsem štěstí,jelikož lidičky ve španělsku jsou velice milý a ochotni pomoci, když se člověk ocitne v  nouzi, takže po hodině už jsem držela v  ruce lístek na autobus do Sevilly, odkud jsem měla dále pokračovat už přímo do Huelvy a seděla na autobusovém nádraží Norte. Do odjezdu zbývalo asi 6  hodin, které jsem proseděla na lavičce na nádraží a pak už konečně nastala ta velká chvíle a já dopadla na určenou sedačku. Vedle mne seděl nějaký muž tak okolo 30  a povídal si se svým kamarádem, sotva jsme se rozjeli, rozbrečela jsem se. Vyčerpáním, úlevou, steskem po malé a domově, množství emocí prostě muselo nějak ven. Cítila jsem pohled svého spolucestujícího, ale neměla jsem náladu někomu něco vysvětlovat. Koukala jsem z  okna až jsem na chvilku usnula. Probudilo mne mírné zaklepání na rameno. Trhla jsem s  sebou a poleikaně otevřela oči. Můj spolucestující na mne začal něco chrlit španělsky, takže jsem ho zarazila a angličtinou mi vysvětlila, že mu vůbec nerozumím. Naštěstí on rozuměl, takže mi vysvětlil, že bych se měla připoutat, jelikož nám.řidič nějak usíná za volantem a najíždí do protisměru. Okamžitě jsem byla vzhůru. Pomohl mi připnout pás a tak nějak jsme začali konverzovat. Nutno podotknout, že byl velmi milý společník. Jmenoval se Edine a nakonec jsme propovídali celou cestu až do Valencie, kde on vystupoval. Vyměnily jsme si telefonní čísla a já pokračovala dál ve své dlouhé cestě.
Po šestnácti hodinách cesty jsem dorazila do Huelvy a šla zavolat delegátce, se kterou jsem byla v  kontaktu už z  Čech. Vyrušily mne však dvě děvčata, a že prý jestli jsem češka a jedu od Pavly Drevjane? A  že pokud ano mají mne tam vyzvednout a máme s  ní sraz asi za půl hodiny na jakémsi náměstíčku. Čekaly jsme přesně hodinu a půl, poté přiběhla nějaké blondýna, což byla ona a oznámila mi, že mne jakýsi Juan vyzvedne a zmizela. Stála jsem tam jak solný sloup, 3000  km od domova, Juana jsem ani neznala a v  kapse měla zbylých 10  eur. No skvělý začátek pomyslela jsem si, netušíc, že to nejhorší mám teprve před sebou.

Po další hodině čekání se zas objevily ty dvě dívky a když viděly mou bezmoc začaly shánět onoho Juana, který tedy po dalších 2  hodinách konečně dorazil a odvezl mne na tu jejich takzvanou ubytovnu.Nutno podotknout, že Juan neuměl slovo anglicky ani německy a já zas ani jediné slovo španělsky.

2. KAPITOLA

Vysadil mne před jakousi barabiznou okolo, které nebylo nic jiného než pole plné jahod a zmizel. Ven vyšly asi 4  holky tak v  mém věku a zaplať pán bůh mluvily česky. Nadávaly kde jako budu spát, že tam vůbec není místo, ale nakonec mě vzaly dovnitř. No upřímně raději bych zůstala venku.Místnost ve které jsem měla spát byla, a kterou delegátka v  čechách inzerovala jako slušné ubytování , byla od stropu až po podlahu celá plesnivá a oni se mě chystali uložit na zem.Začal asi nejhorší sen mého života. Plná vzteku a bezmoci jsem volala delegátce až se pro mě nakonec našlo místo v  jiném o  trochu čistším domku. Bitva byla vybojována a ráno hurá na pole.
Vstávalo se v  půl sedmé a pole bylo plné rumunů a mezi nimi jen pár čechů.Jeden z  Rumunů byl něco jako můj nadřízený, ale spíše by se pro něj hodil výraz ´´GESTAPÁK´´. Aniž by mi ukázal co mám dělat postavil mne do řádku, zařval Bamonos a všichni se ohnuli a začali trhat, tak jsem tedy začala taky, ač jsem netušila jak. Ke spodním jahodám jsem si sedla do podřepu, ale ouha to už u mne stál onen gestapák a řval na mne, že to nesmím. A  že celou dobu musím být ohnutá v  předklonu.Chci se napít a on už na mne zase řve, že to nesmím. Chce se mi na záchod, tak se ho ptám kam si můžu odskočit a on říká, že nikam, že jako tady na poli si stáhni kalhoty vykonej potřebu a hlavně nepřestávej trhat. To už se mi začalo dělat špatně na zvracení, kde to probůh jsem???
Po pěti hodinách byla pauza a já zjistila, že už se asi nikdy nenarovnám a do smrti budu chodit ohnutá.Z  pole jsme se dostali okolo půl sedmé večer a jediné po čem jsem toužila, bylo tohle všechno zaspat a jet domů, ale na zpáteční cestu jsem neměla peníze, takže nezbývalo než zatnout zuby a vydržet. Zvládla jsem to přesně 3  dny a ten čtvrtý jsem už nemohla vstát z  postele. Strašně mě bolela noha a nemohla jsem se na ni postavit, brečela jsem bolestí, nohu měla oteklou a měla strach, že mám přetržený sval.Holky to na poli řekly gestapákovi, aby mě zavezl k  doktoru, načež on mi vzkázal, že doktor je 2  kilometry a ať prý si dojdu.Bolest se stále stupňovala a tak mi nezbylo než s  koulejícíma se slzama po tvářích belhat k  doktoru a pomocí slovníku jim vysvětlit co mi vlastně je.
Musím uznat, že ke mně byli velice milý a vstřícní. Píchli mi nějaké dvě injekce na bolest, dali nějaké prášky na noc a nařídili dva dny klid na na lůžku.Dobelhala jsem se zpátky na ubytovnu a Gestapákovi vylíčila co se stalo. Jediné co mi řekl, že mám jet domů do Čech. Vyplatil mi 40  eur a že zítra mám zmizet.


3.KAPITOLA
Kdo z  Vás byl někdy ve Španělsku jistě ví, že za 40  eur se člověk dostane tak maximálně do Sevilly.Absolutně jsem nevěděla co mám dělat. Volat domů o  pomoc, abych jim přidělala starosti? Delegátka mi řekla, že mi nemá jak pomoct a co teď? Spolu se mnou odjížděla ještě jedna holčina ze Slovenska a tak jsme zvolily Barcelonu. Půjčila mi zbytek peněz na cestu a jeli jsme si vydělat na zpáteční cestu domů.
První den po příjezdu do Barcelony jsme byli strašně natěšeni a plni nadějí, věřily jsme, že všechno bude hrozně jednoduché, jak naivní jsme byly.Jediný kontakt na někoho z  Barcy jsem měla já. Na Edina. Zavolala jsem mu a dali jsme si sraz na stanici Sants v  jedné cafeterii. Byl to sice úplně cizí člověk a naprosto přesně jsem si byla vědoma do jakého nebezpečí se můžeme dostat, ale byla to momentálně jediná naše možnost. Blížil se večer, naše společná hotovost byla asi 100  eur,neměli jsme kde spát, nevyznaly se ve městě a hotely byli dost drahé, takže jsme na výběr moc neměli.
Edine přijel v  půl deváté večer, posadil nás do taxíku a první co udělal, že nás odvezl do restaurace. Hlad jsme strachy ani neměly, ale byla to možnost jak mu v  klidu vše povědět a poprosit ho o  pomoc. Zeptal se zda máme kde spát a kde máme tašky, pak mě vzal do nějakého Hostalu a objednal nám pokoj na jednu noc a sám jej i  zaplatil. Hlavou mi běželo, že mě teď znásilní a nebo zabije, no prostě nis hezkého, ale on mi jen ukázal pokoj a šli jsme zpět do restaurace.Bylo to až divné, ale byl neskutečně galantní. Zavezl nás pro věci na nádraží,pak zase zpět na Hostal a šel koupit něco k  pití.Umyté a utahané jsme společně seděli na posteli a říkali si jak teď přivede tlupu nějakých chlapů a ti se na nás vrhnou a my budeme bezradné.
Možná si říkáte, jak hloupé jsme byly a naivní, ale my byly rády, že máme kde spát a tak jsme čekaly.Vrátil se s  taškama plnýma jídla a pití a začal nás hostit tak jak je to zde zvykem. Spousta jídla a pití a ptal se nás co chceme dělat dál. Lámanou angličtinou, němčinou a španělštinou dohromady jsem mu vysvětlila naše plány a zeptala se ho jestli nám může nějak pomoci.Řekl, že se pokusí a okolo páté ráno jsme usnuli. Nechápala jsem co se to se mnou děje, dom přítele co si mě chce vzít a mě tady bylo až neskutečně dobře po boku úplně cizího chlapa. Rozbrečela jsem se steskem po domově, dceři a snad i  kvůli tomu všemu co se tu stalo. Edine se probudil a hned se začal zajímat proč pláču, co mi je a proč nespím? Řekla jsem mu jak mi je, a že ještě jemu způsobuju problémy a ue všeho se vypovídala.Jediné co udělal bylo, že mě strašně silně objal a držel až do rána, tedy spíš do odpoledne, než jsem se probudila.
Druhý den jsme se stěhovyli do jiného Hostalu, protože tento už byl obsazený a vydali se do Barcelonety, kde je pláž a tedy i  hotely a jaly se shánět práci.Všude nás hezky přivítaly a mile nám sdělily ať jim dáme životopis, který jsme samosebou neměly, a že se nám ozvou.Takže opět překážka, no nevadí na ty už jsme si pomalu začínaly zvykat. Vyhledaly jsme nejbližší locutorio, kde je internet a pomocí slovníku si přeložily životopis do španělštiny, nakopírovali a šli rozdávat po hotelech.Ještě, že jsme měli alespoň španělské telefonní číslo kam se nám dalo dovolat.V  sedm nám Edine řekl, že bychom si měli odpočinout, takže nás vzal na večeři a zeptal se zda chceme jít večer na diskotéku. Na Hostalu jsme ze sebe udělaly pěkné holky, alespoň v  rámci možností, a vyrazily do víru nočního života. Nejprve jsme poseděli ve dvou barech, pak našli diskotéku Apollo. Jenže kamarádce se tam vůbec nelíbilo a chtěla jít pryč a to se zas nelíbilo Edinovi, jelikož vstup na jednoho stál 13  eur a tak se ti dva pohádali a já se snažila uklidňovat oba.Edine byl naštvaný, vysvětloval mi, že zneužívá jeho pohostinnosti, a že to je sobecké a kdoví co ještě. No prostě hrozný večer.Vrátily jsme se do hostalu a jediné co jsem chtěla bylo vše zaspat a už se nikdy neprobudit.Plakala jsem celou noc, protože jsem cítila, že jediná naše pomoc v  nouzi se právě ztratila, byla jsem naštvaná na Martinu, která jsem to dávala za vinu, sama na sebe, že jsem v  takové situaci, na Edina že se takhle urazil, prostě na celý svět.Snažila jsem se vymyslet co budeme dělat další den, kde budeme spát a jak tohle všechno dopadne.
Ráno nás Edine odvezl na Sants, dal si s  námi kávu a rozloučil se s  tím, že mi zavolá po víkendu až se vrátí z  Valencie kam odjížděl. Celý den jsme běhaly a hledaly Hostal, jenže všechny byly obsazené, protože byla fiesta a páci a stále nic. Stanice Sants už byla jako náš záchytný bod a tak jsme si v  devět večer šli dát kávu s  představou noci strávené někde v  parku na lavičcce.Už jsem vůbec na nic neměla sílu a ztrácela i  poslední zbytky naděje, že vše nakonec dobře dopadne. Když se opět stal další zázrak.Objednaly jsme si u  pultu kávu a ta holčina co nám ji připravovala na nás něco spustila španělsky. Absolutně jsem neměla ponětí co nám říká a světe div se ona najednou spustila slovensky zda chceme mléko teplé nebo studené.Nevěřila jsem vlstním uším, ona vážně mluvila slovensky!Chtělo se mi najednou zase strašně plakat.
Za námi už se začala tvořit fronta a tak jsme jí jen ve zkratce řekly co nás potkalo a ona nám řekla, ať na ní počkáme v  jedenáct před stanicí, že nám pomůže.Dosedla jsem s  kávou ke stolku a rozbrečela se. Vždy´t my máme víc štěstí než rozumu, tam nahoře nás musí opatrovat nějaký anděl strážný, to toiž ani jinak není možné.
O j edenácté jsme stály venku a čekaly. Když vyšla Miriam, jak se jmenovala, znovu a teď už v  delší verzi jsme jí vyprávěly co nás až do této chvíle potkalo.Bylo vidět, že si není jistá jestli nám má věřit, protože v  dnešní době plné podvodníků a vůbec, je těžké si někoho pustit přes práh, což nám také narovinu řekla. Přesto to riskla, a i  když věděla, že jí tím způsobíme nemalé potíže vzaa nás k  sobě do bytu.Trošičku jsme sice musely upravit naši historku a to kvůli jejím spolubydlícím, takže nás od začátku vydávala za své dlouholeté kamarádky z  cestování. V  bytě bydleli tři Argentinci, kteří naštěstí neuměli slovo česky, takže nebylo tak těžké je oklamat.Nejlepší z  nich byl Ariel, který byl hodně přátelský a komunikativní, takže se s  ním dalo povídat lámanou angličtinou. Druhý byl Chermán-namyšlený, arogantní a protivný až hrůza a nakonec Kelo- Arielův bratr, který byl jeho pravým opakem, uzavřený do sebe, ale asi nebyl až tak špatný, jelikož se občas i  usmál.
První noc jsem spala docela v  klidu, protože jsem zatím ani trochu netušila co vše se právě odehrává doma.Já jimzatím volat nechtěla, dokud nebudu mít práci a nebudu jim moct něco určitého říct. Jenže vše prasklo dřív než jsem chtěla a musela jsem tedy s  pravdou ven.Nikdo se mnou nemluvil, všichni mi to všechno dávali za vinu, přítel mi přestal zvedat telefon, nereagoval ani na smsky a já začala ztrácet nervy.Martina se rozhodla odjet zpět do Palosu za svým přítelem, kterého tam poznala a čekal jen až jí pošle peníze na cestu a já absolutně opět nevěděla co mám dělat.Jet domů? Ale jak?Co se tam vlastně stalo?Proč se mnou Marek nemluví?Milion otázek se mi honilo hlavou a byla jsem na dně svých psychických sil a jakoby toho nemělo být málo, sklátila mne totální chřipka. Nedokázla jsem myslet na nic jiného, než že chci domů a přemýšlela, že pojedu stopem.
Do tohoto mého stavu, kdy jsem byla zhroucená a nedokázala nic než plakat mi zavolal Edine.První co mne napadlo, že ho poprosím o  peníze a pojedu domů a pak mu je nějak splatím z  domova.Dali jsme si schůzku, holky mne doprovodily a my odešli do jedné restaurace. Hrozně dlouho jsme mluvily a já v  sobě pořád sbírala odvahu poprosit ho o  ty peníze. Rozebíraly jsme spoustu mých problémů od práce až po domov a on byl tak blízko a tak vnímavý, věděl přesně , v  kterou chvíli mě má pohladit a tak to nemohlo skončit ani jinak, než že jsme se spolu vyspali.Ne nelituji toho, protože to bylo krásné, plné vášní, emocí a hlavně jsem přesně v  tu chvíli potřebovala přesně tohle.NE SEX,ale to silné mužné objetí, kterého se mi už tak dlouho nedostávalo.Doma jsem pořád jen slyšela, že není čas na objímání, líbání, hlazení, že jsou důležitější věci a tady 3000  kilometrů od domova, mne najednou někdo držel, hladil a stále se zajímal co mi je.
Můžete mne klidně odsoudit, že jsem jej vůbec neznala, že tohle problémy neřeší a že jsem se zachovala jako obyčejná coura, ale já to tak v  tu chvíli cítila a nikdy toho litovat nebudu.Jenže problém byl, že po noci plné sexu jsem mu nedokázala říct o  ty peníze, cítila bych se v  tu chvíli jako prostitutka a tak jsme se ráno rozloučily s  tím, že se mi v  sobotu ozve.Holky, když jsem jim vše řekla se mnou nemluvily a já se cítila ještě hůř než den předtím.A  pak přišel zlom.Martina odjela do Palosu a v  ten samý den jsem se dozvěděla co se děje doma.Kamarádka mi napsala e-mail, po jehož přečtení by se ve mně krve nedořezal a moje mamka se rozhodla mi pomoct.
Můj drahý přítel si všude stěžoval, že jsem se mu vůbec neozvala a kudy mohl házel na mne špínu.Všichni doma mě odsuzovali a jediná moje mamka zlatá, od které bych to vůbec nečekala se rozhodla mi pomoct. Jako bych najednou měla vyměněnou krev v  žilách jsem se rozhodla tenhle boj nevzdat a vyhrát na celé čáře.
Mamina mi poslala do začátku 100  eur, nejprve chtěla abych se za ně vrátila domů, ale pak uznala, že bude lepší zůstat aspoň dva měsíce a vydělat to co musím splatit a mít ještě něco do začátku. Partnerovi jsem poslala dopis, kde jsem mu jasně řekla jak se věci měli a mají a co si myslím o  jeho pomoci v  nouzi. Mamča i  moje malinká dcerka mi denně psali e-maily a pokud to šlo tak jsme si i  volaly. Kamarádky mi najednou psaly každý den, ovšem některé jejich nápady jak mi pomoci byly vážně příšerné.
4.KAPITOLA

Barcelona je hrozně zvláštní město, buď Vám ukáže všechny své krásy co má a dá Vám poznat svou lepší stránku a nebo Vás úplně vysaje z  energie a sebere Vám Vaši chuť do života. Je zvláštní, že jeden den už si myslíte, že vše půjde hadce a druhý den stačí malinký okamžik a jste zpátky na dně.A  přeně tohle potkalo i  mě.ráno jsem se vydala na úřad vyřídit si N.I.E., číslo pod kterým ve španělsku můžete pracovat, s  tím že ho vyřídím a bude vše lehčí.Jenže ouha, už od 8  hodin ráno tam stála pěkná řádka lidí, fronta se vůbec nehýbala, lidí za mnou přibývalo, no prostě opět děs a hrůza.Po čtyřech hodinách už jsem byla šestá před budovou kam jsem se nutně potřebovala dostat, když ten človíček co rozdával pořadová čísla, zavolal, že poslední tři a další až zítra.Nejdřív jsem myslela, že mu špatně rozumím, pak že špatně slyším, ale přede mnou stál nějaký kuk s  holkou co mluvily anglicky a když mi řekli, že rozumím dobře šla jsem do kolen.Čtyři hodiny stojíte ve frontě na úřadě, který má otevřeno do dvou a oni Vám v  jedenáct řeknou, že už nikdo, protože došli čísla???Jste zas na začátku a musíte znovu ráno vstát a doufat, že tentokrát se konečně dostanete dovnitř. Zdá se až neskutečné, že toto je v  tak vyspělé zemi možné, ale je to realita. Nikoho nezajímá, že to nutně potřebujete, a že díky jednomu hloupému číslu nemůžete začít pracovat, že Vám docházejí peníze a vy musíte něco dělat. Je to chvíle kdy rozmýšlíte co dál, jste u  konce svých sil nebo ještě vydržíte?Přemýšlíte proč vlastně chcete zůstat, co Vás tady tak drží?
A  do tohoto stavu si toužebně přejete, aby se Vám aspoň někdo ozval , někdo kdo Vás uklidní, pohladí, otře Vaše slzy, které už se tu staly denní záležitostí, ale nikdo takový tu není.Nikdo, nikdo, nikdo!!Jste jen Vy a Vy sami se s  tím musíte poprat a rozhodnout se co dál.Jenže Vy sami zž nemáte sílu nad něčím přemýšlet a chtěli by jste, aby někdo za Vás rozhodl, jenže jen Vy sami se musíte rozhodnout.A  tak sedím v  parku na lavičce, okolo mne chodí lidé a každý z  nich někam směřuje a má jasnou cestu kam chce jít, jen já tu dávám na pomyslné váhy své pro a proti a přemýšlím co bude dál.
Vyspáno a rozhodnuto, jedu domů!!!A  protože jsem úplně bez peněz, v  kapse mi cinkají asi 2  eura, nezbývá než se pokusit dostat domů stopem.Miriam mi zjistila odkud asi a teď už to musím zvládnout sama, je to jen já a bez pomoci.Vstávaly jsme asi v  půl šesté a z  telefonu se na mě smála smska, byla od Edina.Ach jak mě teď mrzelo, že jsem spala.Tolik jsem ho chtěla slyšet a vyplakat se mu na rameno a nechat se uklidňovat a hlavně se s  ním před odjezdem pořádně rozloučit.Jenže osud nám to nepřál. Zkusila jsem mu ještě ráno zavolat, ale bylo hodně brzy, tak jsem mu nechala hlasovou zprávu a hurá do boje, chci jet domů tak to musím zvládnout.
Vlakem jsem dojela až do La lacoste a s  tou těžkou taškou hozenou na spálených ramenech šla hledat silnici ven z  města, nebylo to tak těžké, protože byla jediná.Stoupla jsem si k  cestě a nevěděla pořádně co dělat, jelikož jsem nikdy nestopovala, cítila jsem se neskutečně trapně jak na mne všichni koukali, ale nikdo nezastavil. U  cesty stály dva kamiony tak jsem zkusila toho co už byl vzhůru a zeptala se ho zda náhodou nejede do Francie.No jak jinak, samozřejmě ne a ten druhý ještě spal.Chtělo se mi řvát jak bezmocná jsem se zas cítila. Šla jsem si tedy na nedalekou malou benzinku kupit vodu a už zdálky jsem viděla, že ten druhý se probral.Div jsem k  němu neutíkala jak jsem se bála, že mi ujede.Byl to typický španěl, trošku kulaťoučký, ale hrozně moc milý a ochotný, snažil se vymyslet jak mi pomoci, když jsem mu vylíčila své starosti až nakonec přišel s  nápadem, že mě tedy odveze na nejbližší benzínu pro kamiony, protože on sám jezdí jen španělsko. Byl strašně moc ochotný, pořád mi nabízel vodu, cigarety a dokonce i  hašiš. Vodu jsem měla, cigaretu si vzala a hašiš s  úsměvem odmítla. Vedli jsme konverzaci lámanou španělštinou a musím se přiznat, že jsem neměla ani trochu strach. Museli jsme ještě předtím stavět v  Sabadelu, kde potřeboval naložit a pak mě vysadil u  benzíny. Popřál mi hodně štěstí, rozloučily jsme se a mě zas bylo do breku. Tak a zas hledat dál.
Nade ,mou musí bdít ne jeden, ale minimálně tisíc andělů strážných, protože hned první kamion měl slovenskou značku. Mladý sympatický klučina si mě vyslechl a řekl, že mě vezme aspoň do francie. Jmenoval se Marek a byl to takový úžasný pohodář. Jako první se mě ptal jestli mám co jíst a pít , pak mě nechal vypovídat mu všechno a stejně jako ostatní nemohl uvěřit. I  on byl toho názoru, že nade mnou bdí andělé a že mám obrovské štěstí.Domluvily jsme se, že pokud nenajdeme někoho kdo pojede do čech, odveze mne on, ale dostane se tam nejdřív v  pondělí.To už mi ani nevadilo, hlavně že se nějak dostanu domů.Cesta nám docela rychle utíkala, jen jsme po čtyřech hodinách museli stavět na pausu a v  pět odpoledne na celou noc.Stavěli jsme v  Montpellier ve Francii.Najedli jsme se a Marek mi pustil nějaké filmy na DVD a asi v  devět usnuli.Zdáli se mi samé hlouposti, pořád jsem přemýšlela co bude až se vrátím domů a co vše mě čeká za starosti.
Ano nebude top lehké, ale teď už věřím v  sebe samu, věřím že to zvládnu. Cesta do Španělska mi hodně posílila charakter a já zas začala věřit sama sobě.Ráno v  pět mne probudila hrozná zima, ale bylo to jen na chvilku. Marek vstával a bylo na čase zase popojet. Řekl mi ať klidně spím, že je ještě brzo,teď už vím, že ani kamionaci nemají lehký život, a že jejich peníze jsou poctivě vydřené. Probudila jsem se někdy okolo deváté u  Lyonu, kde jsme akorát stavěli na pausu.Na toaletách jsem si vyčistila zuby, opláchla se a udělala ze sebe v  rámci možností člověka. Marek mezitím potkal na parkovišti jednoho čecha, ale ten jel na opačný směr. No pozval nás alespoň na kávu, chvilku jsme si s  ním povídali a byl čas se zas rozjet.Marek mě celou dobu držel nad vodou tím, že už možná zítra večer budu doma. Jak já se těšila. Byl úžasný jako všichni co mi na mé cestě pomáhali Edine, Miriam, Ariel, Jose….Každý z tě ch lidiček mi něco dal, něco do srdíčka co si nesu s  sebou domů. Něco nač do smrti nezapomenu a jen doufám, že jednoho dne jim budu moci alespoň trochu vrátit zpět. Večer okolo šesté jsme stáli na hranicích Francie a německa.Tady mi Marek dohodl s  jedním českým kamionakem cestu do čech a oznámil mi, že zítra už budu doma v  Plzni, už zítra uvidím svoji malinkou holčičku, už zítra budu spát v  čechách a už zítra začnou problémy, které budu muset vyřešit. Už zítra!!!
A  navíc mi asi tak desetkrát volal Edine a mám od něj zprávy na hlasovce a pak taky Miriam a Maťa, jak jsem byla ráda, že jsou lidé ktrým na mne záleží. Je mi teď moc dobře, tak jak už mi dlouho nebylo, ano čekají mne problémy a starosti, protože toho bude hodně moc, bydlení, peníze, nevyřešený konec vztahu s  Markem, prostě bude toho dost, ale vím, že až tohle všechno vyřeším pojedu zpátky. Zpátky do města a vlastně státu , který mi tak učaroval, Za Edinem, kterého bych si teď přála mít u  sebe, cítit jeho objetí a polibky. Za Miriam, která pro mě tolik udělala a já si tak přeju, aby na mne mohla být právem hrdá. A  ať si každý říká co chce, já konečně začnu žít sama za sebe a ne za toho za koho mě všichni chtějí mít. Jen já a malá a náš nový začátek. Do Barcelony se vrátím, ať za měsíc, za půl roku nebo příští rok, ale vrátím se tam a zůstanu tam, protože to je to co chci!!!


 Přidat komentář 




› Online 14


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866