Nokturno.net / tvorba / dílko

Když propukla bujará slavnost, lidé se začali svlékat donaha. V životě jsem neviděl tolik nádherně ošklivých těl pohromadě. Musel jsem jim ty jejich vrásky a vředy závidět. Vypadali skutečně fantasticky a byli prostě skvělí! Skvělí staří nazí lidé. Zapálil jsem si cigaretu a toužil po tom, abych taky takhle úchvatně jednou vypadal. Přišli mi šťastní a nadšení. Během tance tu a tam někdo z nich exitoval. Ale to nevadí, byl tu totiž pan Žárský se svým synem. Syn pana Žárského řídil velkolepý pohřební vůz značky mercedes. Měl oku neprostupná temná skla a byl velmi dlouhý, bezmála skoro jako Havana, v kterých si pan Žárský se synem tolik liboval.

Bylo tu prostě postaráno o vše. Všemožná zabezpečení a poslední výdobytky elektronické postmoderny, která stále ještě kráčela ruku v ruce s předválečnou kinetickou avantgardou hry a barvy světel zakomponovaných v pružných, různě pokrouceně ztvárněných skleněných trubičkách. Též se tu prodávaly vařené párky, uzené klobásky, rakvičky, chleba a točené pivo. Bylo tu úplně všechno. Nás mladé tam sice nepustili. Na to byli ještě příliš střízliví. Ale člověk se mohl alespoň zpovzdálí na tu všemožnou nádheru vydatně vynadívat.

Vstup byl volný nad 60át a více let. Nešlo se pod čtyřicet pět a padesátníci platili 20ti korunu. Pořádali to místní hasiči a dokonce mělo vystoupit legendární hudební těleso. Polančaka s hvězdným obsazením. Bylo jich pět a včetně té tlusté uvaděčky jim mohlo být dohromady přibližně asi 470 let. Skutečně jsem jim záviděl a slintal blažeností. Nechápal jsem, jak se taková banda gerontů dokáže takhle odvázat. Trsali. Ječeli. Kolabovali. Byla tu dokonce i za tím účelem sanitka s elektrošoky a 60áti letí záchranáři se svými nepřebernými oživovacími schopnostmi. Vždyť jeden děda vykřikl:

,,Viděl jsem tunel a za ním bílé světlo!“

A jedna babička:

,,Jupí.“

Stávalo se, že když se ubírali do mdlob, procházeli často časoprostorovými schizmaty. Potkávali své rodiče v prenatálním období a sami sebe viděli jako ojedinělé buňky utopené v překrásném prázdném Vesmíru právě v okamžiku jeho smrštění se na velikost hlavičky špendlíku. Nejoblíbenějšími barvami byla modrá a zelená. Sjelo se jich tam hodně. Aspoň dobré dvě dvacítky. Ale nás mladých tam bylo ještě daleko víc. Posedávali jsme po nedalekém okolí. Otevřeli svá čuča a slívy. Kdo mohl, vydatně fotografoval. A ze pár šílenců se pustilo dokonce do filmového záznamu. Očekávám, že z toho vzejde naučný a hodnotný snímek, který nás pro celé příští generace náramně obohatí.

Lidé se všeobecně obávají stáří snad ještě víc, než smrti. Ale věřím tomu, že tento záznam obstarožního běsnění mnohým vdechne víru a naději v posmrtný život - přece to nemůže být zase až tak strašné? Sex po sedmdesátce.

Típl jsem cigaretu a obrátil se na Judeho. Byl zamračený a zjevně čímsi znepokojený. Vypadal úplně jinak, než ti staří dobromyslně senilní a radující se nazí pařmeni. Kdybyste kolem nich dali klec, mohlo by se vybírat vstupné. Takové starobní Zoo v Polance. Dozajista by to přilákalo četné turisty z Japonska. Věřím tomu, že by se malí Japonci přijeli podívat na atrakci, kterou by nikde na světě nemohli shlédnout. Obávám se však, že než by tahle obstarožní spařka dosáhla takového věhlasu, mnozí z jejích přímých aktérů by se ocitli v pánu. A když se tak rozhlížím po těch četných nových mladých obličejích, které vesměs také jednou zestárnou, jak se hihňají, předávají si kapavku a nebo zívají, říkal jsem si, že z nich už nikdy nevzejde tak silná generace, jako tady ta banda starých šílenců. Generace, která podlehla komplexům doby a na čelo si nechala přilepit rudou hvězdu. Na levou paži vytetovat srp a na tu pravou zase kladivo. Svého času se tito lidé rodili už rovnou v olejem umaštěných montérkách. A v pěti letech putovali dobrovolně do sléváren, hrát si s náramně rozžhavenými ingoty. Neznali nic jiného, než dřinu, svatby, pohřby a křtiny. Nedivím se, že na stará kolena zešíleli. A někteří z nich snad dokonce i zmagořili.

Vstal jsem. Zapálil si na cestu cigaretu a šel se domů dívat na televizi. Mám docela hezkou televizi. Je v ní květina. A někdy, když si vzpomenu, tak ji i zaleju. Naštěstí to ale je kaktus.

16. května 2004

Chlív out