Nokturno.net / tvorba / dílko

Před časem jsem odPJoval asi best dobrodružství, co sem kdy vypotil,
dokonce se to libilo i hracum:) a kámošovi natolik, že o tom napsal i super povídku.
O co jde: policejni detektiv Azor Trig a jeho kolega Samuel Holobradus soudni patolog odjíždějí do malého městečka Tiché Zvony objasnit nekolik vražd nemluvňat a podezřelé sebevraždy.
Povídka je psána svérazným kámošovým způsobem a když jsem to četl, tak jsem se neuvěřitelně bavil.

Tiché Zvony
(humorně laděný romantický horor dle jeskyního pána Merlina sepsal Albert)

Nejdražší Sáro,
Prosim tě jen o jediné, čti. Hlavou mi krouží jeden z tvých románů, který jsem přečetl, kdyžs odešla. “Nechápu, jak můžeš ztrácet čas takovým brakem,” řekl jsem ti kdysi a rozčílilo mě, jak jsi studem zrudla. Už jsem tu knížku u tebe neviděl… Až kdyžs mne opustila, našel jsem ji. A přečetl. A považ, plakal jsem nad tou ubohou ženou i nad jejím mužem, ba i milencem. Plakal a smál se, protože ze mě spadla tíha vlastní samoty. Na těch stránkách jsem byl opět s tebou…
Ale nechci ti psát o mých vznětech. City jsou příliš jemné struktury pro mé ruce patologa. A…ano, i alkoholika. Vždy jsem byl příliš praktický a už se nezměním. Jsem lékař. Předkládám fakta. Ale taky příběh. Udál se kvůli tobě a tobě ho tedy posílám. Snad si ho přečteš a možná mě i pochopíš. Protože to je jediné, co bych si přál. Ne aby ses vracela, vím už, že mě nemiluješ, žes mě nikdy nemilovala, ale aby ses mě přestala bát. Abys na mě dokázala pomyslet jako na bytost zbloudilou a ztracenou, ale blízlou. Jako na přítele. Protože to je příběh o přátelství.


--


Dostavník zastavil. Kočí mi pokynul a tázavě ukázal na mé kufry. Kývl jsem. Zatím mezi námi nepadlo ani slovo, začínalo to dobře. Dvířka se otevřela a zevnitř se na mě zašklebil on.
„Zdravíčko, doktore.“
Výsměch a urážka. Den potemněl. Potlačil jsem chuť dveře přibouchnout a rozmáznout tím drzý nos. Nastoupil jsem se svým příručním kufříkem a ostentativně ignoroval ruku, která se ke mně napřáhla.
„Detektiv Trik, Azor jméno mé.“ Zas ten úšklebek.
„Holobradus, doktor,“odvětil jsem mrazivě a zabouchal na stěnu. Dostavník se dal do pohybu. Kočí se mi zamlouval, Trik ne.
Pamatoval jsem si toho člověka jen matně. Viděl jsem ho jen jednou, tehdy na policejním plese v B. Když jsem ho zaregistroval, hned jsem si ho zařadil do kategorie ŠVIHÁK. Tyhle typy jsem bytostně nesnášel. Drahý a moderní oblek, lesklé boty, z kapsičky u vesty se vine zlatý řetízek a na něm, možná, hodinky. Dlouhé, dneska oblíbené vlasy, učesané zrovna tak, jak se nosí. Pečlivě střižený knírek. Obvykle takové lidi ignoruji. Když se ovšem nebaví s mou ženou.
Chtěl jsem vykročit, když mi někdo položil ruku na rameno.
„Doktůrku!“
Byla to Simona. Sestra jednoho mého, dnes už zesnulého spolužáka, se kterou jsem tehdy trochu sblížil. Nemohl jsem ji hned odbýt. A když už jsem měl na jazyku šikovnou výmluvu, znova ruka na rameni.
„Půjdu si lehnout, drahý, rozbolela mě hlava. Asi to víno,“ řeklas tiše a provinile.
„Ale jistě, půjdu také, začínám být unavený…“
„ Ne, ne, máš tu tolik přátel! Nedělej si o mě starost.“
Trochu mě překvapilo, že mi odporuješ, ale koneckonců, zas tak ospalý jsem ve skutečnosti nebyl…
Teď seděl proti mně a stačil jsem si všimnout, že jeho šviháctví hodně vybledlo.
„Hodně jsem o vás slyšel. Moc mě těší, že se s vámi setkávám.“
Někomu jinému bych asi odpověděl.
„Hmm…,“ udělal pobaveně a vytáhl ze svého pláště balíček. Podával mi ho.
„ Pro vás. Bude se hodit.“
Neměl jsem se k tomu, balíček převzít.
„ Dobrá, rozbalím sám. Ale bylo by to napínavější.“
Zíral jsem na ten předmět a ruka mi sjela do kapsy. Od tvého zmizení tam mívám zbraň. Nahmatal jsem ale jen klíček od svého kufříku, kde nyní obě bambitky bezpečně přebývají. Bezpečně pro nás oba.
Té cynické zrůdě přelétla po tváři obava.
„ Nemyslel jsem to zle,“ zamlouval to, „ je to špičkový výrobek, odstraní nejen špínu, ale i pach…“
Bambitky jsou zamčené v kufříku, nože taky. Uškrtím ho, řekl jsem si.
„No asi to nebyl úplně nejlepší…,“ šklebil se,“ …ale měl bych něco, čím se snad neurazíte,“ žvatlal a vytáhl láhev, jak kouzelník králíka z klobouku. Pozoroval jsem, jak si beru a přikládám k ústům. Vyplivl jsem to okýnkem. Jak víš, ve víně se trochu vyznám.
„Doporučil mi ho jeden dobrej známej, prej velmi kvalitní…“
„…ocet,“ dopověděl jsem a zadíval se z okna.
Chvilku bylo ticho. Zadoufal jsem, že jsem o urazil. Ale asi to nešlo.
„Co víte o tom případu?“ zeptal se.
„Nic,“ odpověděl jsem lakonicky.
„Zasvětím vás do problému, jestli dovo…,“ náhle se podíval kamsi dolů pod sedačku, „ …už ses vypinkal?“ zamumlal jako teplouš. U jeho nohou jsem si všiml něčeho vzdáleně podobného jakémusi pravěkému zvířeti.
„Mám tu čest, představit vám špičkového policejního psa a slídiče, Radečka,“ pronesl hrdě. Nějak jsem nemohl v jeho pohledu nalézt ironii, i když jsem jí tam dost usilovně hledal.
„Nechcete říct, že ten zázrak kynologie má něco společného s touhle přerostlou, polochcíplou krysou?“ nechápal jsem. Obě krysy zavrčely. Dost mě to překvapilo. Radeček nepůsobil dojmem, že by byl schopný pochopit něco jiného než kopanec a Trik na mě udělal dojem úlisného slimáka, který je-li už schopen vztek cítit, není ho schopen vyjádřit. Mýlil jsem se. Sáhl do kapsy. Podruhé jsem zalitoval, že bambitky mám uvězněné v kufříku.
„Páníček vidí mrtvoly všude, víš Radečku, asi už dlouho nic jiného neviděl,“ uklidňoval krysu a podával jí kus jakési flákoty. Pes jí začal dumlat.
„Takže k případu,“ přešel do strohé úředničiny, „ jde o několik neobjasněných vražd v Tichých Zvonech. Jeden starý muž nalezen za podivných okolností oběšen a tři místní děti…,“
Zatmělo se mi před očima.
„…ve věku od jednoho do dvou let…“
Nemohl jsem se nadechnout.
„…zmizely a jedno z nich nalezeno pořezané k smrti.“
Přiložil jsem k ústům láhev s octem a do půlky ji vyprázdnil. Pak jsem se nadechl. Pak vydechl:
„Někdo zabil… nemluvňata?!“
„No já osobně jsem toho v jednom roce moc nenamluvil.“
Vztek, který jsem náhle pocítil, překonal paralýzu, jež se mě zmocňuje při zmínkách o trápení dětí. Od toho nešťastného – ale nezbytného – zákroku to nesnáším. Děti jsem si zamiloval. Mám s nimi pocit, že ještě žiji. Jsi asi překvapena, co já mám co dělat s dětmi. Párkrát u mě hledali úkryt nezbedové ze sousedství. Jejich otec, alkoholik a hrubián, je řeže hlava nehlava. Oba prima uličníci velmi dobře pochopili, že si jejich otčím nedovolí překročit můj práh. Není zbabělý,ale ani úplně hloupý. Ví, že bych mu okamžitě ustřelil tu jeho zlovolnou palici.
„Škoda té změny,“ vrátil jsem neomalenost.
„Podezřelí jsou nějací bratři. To dítě se nalezlo u nich doma.“
„No tak co je na tom nejasného?“
Pokrčil rameny. Zvedl jsem zra ke stropu. Do čeho jsem se to zamotal? Starej sebevrah, šílenci vraždící děti a jako parťák skřet. Dva skřeti, opravil jsem se, když jsem zaslechl chrochtavé chrápání slídiče numero uno. Asi ho zmohl boj s flákotou.

--

Dostavník zastavil.
„Tiché zvony,“ zahulákal kočí, „kam přesně?“
„Je tu nějaká hospoda?“ řval v odpověď Trik.
Otevřel jsem dvířka. Nechtěl jsem přijít o uši.
„Jo,“ ozvalo se z kozlíku bez sarkasmu. Detektiv dostal přesnou odpověď, která mu ovšem byla k ničemu.
„Tak tam!“ rozhodl rázně. Asi se nechtěl vyptávat na jednu věc dvakrát.
Kočí pobídl koně, rozjeli jsme se. Můj společník vyzařoval spokojenost z dobře odvedené práce. Jako kdyby celou cestu seděl na kozlíku! Kola rachotila po dláždění hlavní ulice a byla naděje, že toho mluvku aspoň neuslyším, když už nezmlkne.
Vůz zastavil před vývěsním štítem. , U PRASKLÉHO ZVONU, stálo tam. Trik zbystra otevřel dvířka a pružně vyskočil. Pak se podíval na vyvolený podnik. Pomalu se otočil. Musel si všimnout mého úsměvu, neboť pronesl pevně:
„Tady se ubytujeme.“
„Pomohl byste nám se zavazadly?“ obrátil se na kočího.
„Ne,“ zněla věcná odpověď mudrce minimalisty a mě se nepodařilo zadržet smích. Naštěstí (nebo bohužel) pro Trika vyšel z té ratejny podsaditý muž v zástěře a podomek.
„Račte dále pánové, můj sluha vám pomůže se zavazadly. Nebudete litovat, že jste si vybrali zrovna náš hostinec.“ Zběžně okoukl naše oděvy a kufry a dodal: „Bezkonkurenční kombinace kvality a ceny.“
Sluha se drápal nahoru pro naše věci.
„Ty dva šedivé kufry tam prosím nechte,“ upozornil jsem ho a koutkem oka sledoval měnící se obličej páně Trikova. Chtěl jsem sice z toho neotesance dostat vše co o tobě ví, ale nerad bych ho po delším společném pobytu zastřelil.
„Jak myslíte. Ubytuji se a za dvě hodiny vyrazím na strážnici. Abyste věděl, kde mě najít, doktore,“ sdělil mi a měl se k odchodu.
„Něco jste si tu zapomněl,“ připomněl jsem mu.
Luskl. Potom znovu. Plácnul se o stehno. Výhružně zavolal ,Radečku!, Pes to celé sledoval netečně. Až když ho páníček vzal za kůži na krku a vynesl ho z dostavníku, zavrčel. Asi chtěl dát najevo, že ještě žije.

--

Na zápraží domu, který jsme právě míjeli, jsem zahlédl člověka.
Zabouchal jsem na stěnu. Vůz zastavil a já své, poněkud zdřevěnělé tělo vysoukal na ulici.
„Přeji hodně zdraví, dobrý muži,“ oslovil jsem ho.
„I vám mladíku,“ odpověděl kmet.
„Hledám nějaké slušné ubytování.“


„Zkuste penzion U ČARODĚJNICE, na konci ulice vpravo.“
„A nevíte náhodou, kde bydlí doktor Dankin?“
„Pán přijel na léčení? Z města?“
„Tak nějak. Ano, z města.“
Muž si odplivl. Když jsme vjížděli do vsi, všiml jsem si na poli chlapa opírajícího se o rýč, který nás pozoroval. Také si odplivl. Rozhodl jsem to považovat za určitou formu zaříkávání proti zlu.
„To si připravte pěknou sumičku, pan doktor nepracuje za dobré slovo.“
„A kdo léčí ty, co tou sumičkou nedisponují?“ napadla mě otázka nahlas.
„Máme tady ještě jednoho doktora. Pana Abranta, léčí i zvířata.“
Pěkný! Veterinář fušující do medicíny. Překvapilo mě, že taková osada by měla mít dva doktory.
„Ten doktor Dankin…?“
„Hned za vámi.“
Pohlédl jsem tím směrem a spatřil nadepsanou tabulku: DANKIN, MEDICUS.
„Děkuji,“chtěl jsem rozhovor ukončit, ale pak mě něco napadlo.
„Slyšel jsem, že se tu nedávno stalo něco nepěkného.“
„Kdyby nepěkného! Rozčtvrtili a snědli tu tři malý děcka!“
Udělalo se mi mdlo, raději jsem se opřel o dostavník.
„Ale už je čapli a naložili s nima jak se patří.“
Lynč, proběhlo mi hlavou.
„Kdo mohl něco takového udělat?“ divil jsem se hlasitě.
„Kdo jinej než úplnej magor! Vlastně tři. Bratři Kamanovi. Bloňďáci!“
„Blonďáci?“ nebyla mi jasná narážka.
„Přesně tak. Vždycky byli divní. Lidé se jich báli, že prý čarují.“
Penzion U čarodějnice, bratři černokněžníci, už tu chybí jen nekromant, pomyslel jsem si.
„Teď se o tom mluví ještě víc, jak včera jeden z nich zmizel.“
„Zmizel? Myslel jsem, že jste je …“
„…oběsili, ano. Ten jeden zmizel z hrobu.“
A je to tady! Ještěže na podobný nesmysly nevěřím. Stejně ale vyzpovídám Dankina.
Mého dávného přítele ze studií jsi asi nikdy neviděla, ale snad jsem se o něm párkrát zmínil. Hlava otevřená! Skoro se neučil, stačilo mu, co jednou zaslechl. Ale občas z té hlavy vypadla nějaká nepodstatnost a od toho jsem tu byl já, abych jí připomněl. Obdivoval jsem ho. Já se s každým semestrem přetahoval o pár bodů. Od školy jsme se už moc neviděli. Ještě e začátku jsme se párkrát navštívili, bydlel v B., kde jsem měl občas co dočinění. Věnoval se čemusi na Akademii, zkrátka vědec a myslím, že dobrý. Co se pak stalo nevím. Dankin o tom nikdy nechtěl mluvit. Z Akademie odešel do vesnice, kde právě zemřel lékař. Do Tichých Zvonů. Před pár měsíci se vracel domů z B. a jel přes naší ves. Zastavil se. Bylo to právě měsíc po tom, co jsi odešla. Vůbec jsem ho nepustil ke slovu. Byl jsem na mol a pamatuju se, že jsem furt něco mumlal. Dankin mě nepřerušoval. Dělal, že poslouchá. Když mě při odjezdu poplácal po rameni, trochu se mi ulevilo. Možná proto jsem se nezastřelil.
Jenže teď není doma, uvědomil jsem si po trojím zatahání za zvonek. Nasedl jsem, abych se dojel ubytovat. Na konci ulice vpravo stál penzion Modrá Růže. Rozhlížel jsem se, ale žádný jiný hostel jsem neviděl. Když ze dveří vyšla majitelka, pochopil jsem proč. V pohádkách jsou čarodějnice často zlé a ošklivé, ale buď mají krásný hlas nebo kouzlo, jímž si nějak člověka získají. Podle toho to čarodějnice nebyla. Zvuk podobný vrzotu nepromazaných dveří vycházel z trhliny v čemsi, co pro lepší pochopení pojmenuji Uschlé shnilé jablko. Příjemná byla jako říznutí tupým skalpelem. Po všech stránkách odporná baba. Sem se Trik určitě nepřestěhuje. To rozhodlo.

--

Než jsem vstoupil do salónu, pořádně jsem si přihnul ze své čutory poslední záchrany. Mohl to být lok poslední, budova vypadala, že se každým okamžikem zřítí. I šít visel nakřivo. Uvnitř byli jen tři lidé. Trik seděl u stolu s nějakým dědou a ten pupkáč v zástěře za nálevním pultem. Když mě spatřil, jeho tvář se rozzářila. Ostatně i Trik se zdál být mým příchodem potěšen, nechápu proč.
„Přeju hodně zdraví,“ utrousil jsem k dědovi.
„I tobě panáčku, přisedneš k nám. Místa je tu dost a já mívám zřídka společnost.“
Hostinský úslužně přichvátal:
„Ať se vás drží pevné zdraví. Dá si pán něco k jídlu?"
Přišlo mi, že ty dvě věty spolu podezřele souvisejí. Ale měl jsem hlad a jelikož Trik si vychutnával kousek z ukrojené brambory, zdálo se, že zde nějakou dobu pobudeme. Ukázal jsem na kolegův rozvrtaný talíř:
„Tohle ne!“
„Ještě jednu-hu, láhev,“ škytnul Trik. Zajímalo by mě kolikátou.
„Vy budete jistě ten obchodní přítel pana Kvapa,“ oslovil mě děda, když hospodský zmizel.
„Ne,“ odporoval jsem a zahlédl, jak se na mě Trik podíval.
„Přítel ne. Obchodní společník.“
„Můžu vám poskytnout mnoho informací pro vaše obchody,“ vnucoval se stařík.
„Dobře,“ chytil jsem se, „slyšel jsem o nějakém zločinu tady. Tyhle věci obchodu moc nesvědčí.“
„Ano, ano. Strašná tragedie. Vraždy malých děcek. Ale už ty zrůdy chytli a pověsili. Nemáte se čeho bát.“
„Jeden prý vstal z mrtvých,“ řekl jsem.
„Kdo by věřil takovým nesmyslům!“ odfrkl si děda, zatímco Trik se snažil vykašlat zaskočenou bramboru.
„Takže žádná mrtvola nezmizela?“
„Zmizela, toť se ví, že zmizela. Někdo ji vykopal.“
Překvapilo mě, e právě tenhle člověk uvažuje tak racionálně.
„No a kdo?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Určitě ten starej upír Mortmon,“ odpověděl přesvědčivě.
„A nemohli by to být bludičky z blat?“ neodpustil jsem si.
„Bludičky!“ vyprskl opovržlivě. „Co by dělali s mrtvolou? A krom toho se už od předloňska neukázali.“
Skutečná studnice informací! Dopil svůj korbel a kolébal se na záchod, tedy na dvorek.
„Nemám strašidla rád,“ promluvila brambora.
Otřepal jsem si její slinami pospojované kousky z klopy a okusil místní víno. Vyprskl jsem. Trik si znechuceně otřel ohozený obličej.
„myslel jsem, že nemůže být horší víno, než které jste mi nabídl. Mýlil jsem se,“ vysvětloval jsem.
Trik si nalil pohár a otočil ho do sebe.
„K bramborám není špatný,“ zamumlal. Nepoznal by ani, kdybych mu do poháru namočil. Ještě by snad usoudil, že je to čaj. Podle teploty.
„Dobře, že ste mě-hu-neprozradil. Vystupuju-hu-INKOGINTO!“ zahulákal přímo do ucha vracejícímu se starci.
„To byl-hu-žert, přece si nemyslíte, že jsem ‚ ňákej-hu-detektiv!“ vyžehlil to.
Vyprázdnil jsem do sebe korbel piva, o který jsem si úspěšně zagestikuloval.
„Takže strážnici necháme nazítřek, co?“
„Mrtvoly nám-hu-neutečou. Ženy-hu-víno-hu-zpěv!“hulákal. Napadlo mě, že je vhodná příležitost. Zkusil jsem to:
„Jako na plese!“
Zamyslel se. Poznal jsem to podle toho, že mu spadla dolní čelist.
„A víte, že mi při-hu-pomínáte toho-hu-hlu-hupáka, kerýmu sem přefik šťa-hu-bajznu?“
Nehty se mi zaryly do dlaní. Už brzo dostaneš přes hubajznu, říkal jsem si.
„A to si nechal líbit?“ zeptal jsem se jak nejklidněji jsem dokázal.
„Utek sem voknem-hu! Bylo to v duhym-hu- patře. Eště trochu kul-hu-ám.“
Budu se muset podívat na kterou, abych pak zlomil tu zdravou. Ten idiot přiznal to, co jsem do teď jen tušil.
Když jsem vstoupil do tmavého pokoje, spatřil jsem jen nezřetelnou siluetu mizející v okně.
Ještě chviličku musím vydržet, mučil jsem se.
„No a co jste udělal s ní?“ vložil jsem do otázky tolik lhostejnosti, co jen jsem ve svém zpráchnivělém mozku nalezl.
„Já? Co by. Už jsem jí neviděl. Proč taky? Stejně byla taková…“
Nedozvěděl jsem se, jaká jsi byla. Věděl jsem z vlastní zkušenosti, že opilci často mívají svá okénka. A že klouby se mi brzy zahojí.

--

Když jsem se vzbudil, hrozně mě třeštila hlava. A bolely klouby na pravé ruce. Střípky včerejších vzpomínek se ke mně brodily hlubokým sněhem. Jako náhradu za neutralizovaného hosta, jsem si od barmana koupil láhev pálenky a vrátil mu ji prázdnou. Řekl jsem si o další. Dal mi ji gratis. Ať prý zase někdy přijdu, vypálí zatím něco tvrdšího. Pak mám pár záblesků z cesty a noční můru s čarodějnicí. Dokonce mi ta baba vlezla i do snů. Poprvé za několik měsíců se mi zdálo o nějaké jiné ženě než o tobě.
Otočil jsem do sebe zbytek láhve, abych mohl vstát. Nasoukal jsem se do šatů a sešel do přízemí. Tam se do mě opřel poryv vichřice.Mezi zvuky, které dopadli na mé bubínky jako žhavá kladiva jsem rozeznal i pár slov: včera, opilec, skandál a naposled.
„Přesně tak, naposled sis na mě votevřela hubu ty bečko hnisu. Před sto lety si zapomněla chcípnout stářím! Teď už se tě i ta smrt štítí.“ Ráno po ethanolové noci ztrácím pojem o slušném chování. Baba sklapla a já se potácel ulicí k Dankinovi. Jak jsem čekal, nebyl doma. Ani Trik nebyl doma, respektive U prasklého džbánu.
„To věru netuším vážený pane. Vůbec tady nespal, ačkoli nocleh si zaplatil,“odpověděl mi hostinský, když jsem se po něm ptal. Aby chudáček nenastydl! Vyrazil jsem po kočičích hlavách na strážnici. Minul jsem dva vesničany, kteří mě s nedůvěrou sledovali. Odplivli si, ale na pozdrav odpověděli, ačkoli nebylo slyšet, co.
„Co tu chcete?“ ozval se nevrle strážník, který mi otevřel dveře se znakem zlatého draka.
„A co jste vůbec zač?“ dodal vzápětí.
„Zavolejte strážmistra!“ rozkázal jsem nekompromisně a snažil se nedívat na jeho roztržený ret. Fungovalo to, byl to muž zvyklý rozkazy dostávat. Zmizel, ale za okamžik se vrátil a beze slova mě vedl k nadřízenému.
„Tak prosím, co vás přivádí?“ vyzval mě už starší trochu podsaditý muž s vousy kapitána Kormorána.
„Jsem doktor Holobradus. Královská vyšetřovací komise obdržela zprávu z vašeho obvodu a vyslala svého člověka, aby vše přešetřil. Já, jako soudní patolog mu mám být nápomocen z odborného hlediska.“
„Detektiva, říkáte? A kde ho máte?“
„Asi jsme se minuli, ještě zde nebyl?“
„Příde na to. Poďte se mnou.“
Následoval jsem ho až k cele předběžného zadržení. Otevřel ji a ukázal na člověka ležícího na pryčně.
„Tenhle chlap sem včera v noci vpad, osočil službu konajícího strážníka, že je vrah a pouty ho připevnil ke stolu. Vracející se hlídku inzultoval, ale jelikož byl namol opilý…,“ významně se na mě podíval, „…strážníci ho přemohli a dali do chládku. Znáte ho?“
„Ne,“ neodolal jsem, ale Trik už se probudil a ospale huhlal:
„To jsem přece já, doktore! Detektiv Trik!“
„Ach Bože! Člověče, málem bych vás nepoznal. Kde jste se tak zřídil?!“ přiznal jsem barvu, přičemž jsem se kochal jeho barvou kolem obou ! očí. Ocenil jsem trefu neznámého strážníka.
„Asi jsem se přiotrávil jídlem,“ vykrucoval se narušitel.
„Tvrdil nám, že je detektiv. Moje hochy to pochopitelně pěkně namíchlo,“ podotkl strážmistr s úšklebkem a odemkl celu.
„Pojďte prosím do mé kanceláře,“ vyzval nás odměřeně.

--

Když jsme vyšli před strážnici, rozdělili jsme se. Trik hodlal nejprve prohledat obydlí starého Noába, onoho oběšence. Živil se výrobou drobných užitkových předmětů. Peníze neměl žádné a nikomu nevadil. Strážmistr, poté co doktor Dankin nepotvrdil cizí zavinění, uzavřel případ jako sebevraždu. Trik tomu zřejmě nevěřil. Nabídl jsem se, že u Dankina zjistím podrobnosti a že se ho rovněž vyptám na to nalezené dítě. Když se Trik zmínil, že by chtěl, abych obě těla vyšetřil osobně, strážmistr se zhrozil. Starcovo tělo, s nímž nikdo do hrobu nepospíchal, leželo stále v márnici, ale dítě už bylo pohřbeno a představa, že hrob by měl být otevřen … Trik mě znovu překvapil, tentokrát svou vychytralostí.
„Nebude-li to nezbytně nutné, pokusím se tomu vyhnout. Záleží však na tom, zda získáme dostatek informací jinou cestou,“ řekl. Tím si strážmistra zavázal k spolupráci, do které se mu po včerejší noci vůbec nechtělo, a zároveň ho oklikou donutil, aby co nejobšírněji popsal jeho vlastní vyšetřování. Během toho strážmistra občas jemně přerušil zdánlivě odvislou otázkou. Brzy jsem pochopil, že se mluvčí sám nevědomky přiznává k zanedbání povinností. Trik však dlouho zachovával pozici trpělivého posluchače bez postraních myšlenek. Až se i jeho oběť dovtípila, že si pod sebou podřezává větev, a obořila se na něj:
„Ksakru a proč vůbec ta spousta otázek? Případ je jasný! Děti zabili Kamani a Kamany lynč. A je to!“
Výraz tváře dobromyslného detektiva nabyl podoby žulového kvádru. Z očí zavanul chlad polárních krajin a slova létala jak rány bičem.
„Nic není! Nemáte žádný přímý důkaz svědčící pro Kamany. Místo činu jste řádně neprozkoumal. Nezjišťoval jejich alibi. A kdo vůbec děti unesl? Kde jsou zbylé dvě? O toho starce jste se vůbec nezajímal. A hlavně – věděl jste dopředu, že se lidé chystají domnělé pachatele lynčovat, ale nic jste v té věci nepodnikl. Dokonce jste stáhl své lidi, jak jste sám řekl, aby se do toho nepletli. Do čeho by se teda strážníci měli plést, ksakru?“
Strážmistr se při jeho monologu zmenšoval a ztrácel na barvě. Nakonec z něho zbýval jakýsi zmrzlý trpaslík. Včerejší noc byla zcela zapomenuta. Když jsme odcházeli, sledoval nás pohledem zpráskaného psa. Ani nezakňučel.
Šel jsem tedy k Dankinovi, ale znovu jsem byl neúspěšný. Nechal jsem mu alespoň cedulku se vzkazem. Zamířil jsem ke hřbitovu. Cestou jsem přemýšlel o nové tváři našeho detektiva. Že by mi byl sympatičtější, to vůbec. Ale prvotní dojem neschopného idiota, který jsem si o něm vytvořil byl zjevně mylný. Pravděpodobně byl dobrým detektivem. I když šíleným. A nebezpečným, to především!
Došel jsem ke hřbitovu. V malém obytném domku se zanedbanou zahrádkou jsem nikoho nenalezl. Rozhlížel jsem se a volal. Nic. Pak jsem si všiml pootevřených dveří do márnice. Vstoupil jsem tam. Byly tam schody kamsi dolů do tmy. Opatrně jsem sestupoval. Šlápl jsem na něco měkkého. Pod mou nohou to zachrčelo a začala se přede mnou pomalu vztyčovat temná postava. Hlavou mi probleskly neuvěřitelné historky o zombiích. Bezděčně jsem ustoupil o pár kroků a do strany, takže na oživlou mrtvolu padlo trochu světla. Tvář měla zcela bílou a oči podlité krví. Hrozivě zachroptěla. Potom se zakymácela a téměř srozumitelně mě vyzvala:
„Dej si se mnou, kamaráde!“
Sebral jsem namol opilému hrobníkovi láhev a obořil se na něho:
„Zatracenej chlape! Co se tu povaluješ, jak piclý prase?“
„Sem se trošku nabumbal…,“ překládal jsem si omluvné chrčení.
„Tak padej ven!“ postrkoval jsem ho před sebou.
Hrobník se vymlouval, že pije ze strachu. Bratři Kamanovi vstávají z hrobů a bloumají po hřbitově. Hledají živé, chtějí krev a maso.
„A to nevíš, že nade vše milují alkohol?“ strašil jsem ho, „přines mi světlo a ukážeš mi toho posledního oběšence.“
Byl zpátky v okamžiku, nechtěl asi zůstávat sám na pospat notorickým nemrtvým. Nechal jsem si ukázat Noába a začal pracovat. Nechtěl se ode mě hnout.
„Nemrtví, jako stvoření, která prošla smrtí nemohou existovat na denním světle,“ vysvětlil jsem mu a podařilo se mi ho tak vyhnat. Nesnáším, když mi někdo kouká pod kudlu.
Zrovna jsem objevil, co jsem hledal, když se zvenku ozval křik. Do márnice vpadl udýchaný hrobník.
„Druhej Kaman zmizel! Sou to čarodějové!“
„Neřvi a doveď mě tam,“ poručil jsem mu.

--

Stáli jsme s Trikem nad čerstvě otevřeným hrobem. Byli jsme sami, detektiv poslal hrobníka oznámit událost na strážnici, se žádostí o nějaké lidi.
„Tak co jste zjistil, doktore?“
„Od Dankina nic, zase nebyl doma. Ohledal jsem tělo pana Noába. I přes určitý stupeň rozkladu jsem zjistil jednu zásadní skutečnost. Po oholení hlavy vystoupila na temeni velká podlitina, pravděpodobně po úderu tupým předmětem.“
„Někdo ho omráčil, že? Našel jsem v té jeho boudě oprátku, prostě ji tam nechali uřízlou ležet. Na několika místech má temné skvrny, myslím, že existuje metoda, jak prověřit nejsou-li od krve, že?“
„Ano a velmi jednoduchá. A když bude výsledek pozitivní? Kam směřujete?“
„To zatím nevím. Ptal jsem se lidí v okolí, jestli v inkriminované době neviděli někoho procházet kolem. Paní Omondová prý zahlédla tři postavy kráčet přes pole směrem k domu pana Noába. Ale už se stmívalo, není si úplně jistá.
Obydlí zavražděného,“ jak se zdálo, Trik již považuje zločin za hotovou věc, „se nalézá ve stavu ROZUMNÉHO BORDELU. To je termín, který zavedl jeden náš profesor. Jde o to, že věci nejsou uklizeny na policích ani v bednách, ale povalují se po celé místnosti přesně tak, aby byly majiteli co nejvíce k ruce. Pohroma pro zloděje, který chce svou činnost zamaskovat, neboť pochopíte-li systém,…“
„Ztrácím se,“ podotkl jsem.
„Zkrátka, nikdo tam nic nehledal a asi ani neukradl. Jenom ho klepli a oběsili. Vůbec se nebránil, pravděpodobně je sám vpustil. Což potvrzuje vaše ohledání. Říkal jste, žádné další stopy násilí?“
„Ano. Nebo alespoň zjevného.“
„Chybí motiv,“ uzavřel Trik.
„A co ty hroby?“ převedl jsem řeč.
„Velmi zajímavé. Hrobníka vystrašili, aby měli volné ruce. Mrtvolu podle stop naložili na vůz a odvezli kamsi na blata, odkud také přijeli. V močálu se stopy ztrácejí. Měli jednoho okovaného koně. Závěr stejný, nemáme motiv.“
„Co třeba psychologie? Bratři Kamanovi vstávají z hrobů a chtějí krev. Nikdo nevyleze po setmění z domu. A všechny budoucí zločiny mají už dopředu svého viníka.“
„Doktore!“ Trik na mě uznale pohlédl.
Vydali jsme se spolu k Dankinovi. Najednou se Trik zastavili a třikrát zapískal. Vyděšeně jsem na něho hleděl.
„Ztratil se mi Radeček. Kdybyste ho někde zahlédl, byl bych vám velmi vděčen…“
„Neříkal strážmistr, že do vsi přijeli cikáni?“ odpověděl jsem zdánlivě bez souvislosti. Zděšení, které se objevilo na detektivově tváři, zbortilo další kus stavebnice Trikova charakteru. On na tom svým čoklovi skutečně visí, uvědomil jsem si.
„Nevypadal, že by se o sebe neuměl postarat…,“ zalhal jsem proti své vůli.
„Viďte!“ triumfoval, „však on se vrátí.“
Cestou se k nám blížili dva strážníci. Trik je zaúkoloval a nechal si rozkazy zopakovat.
„Každý detail zaznamenat. Když vaše informace povedou k dopadení pachatele… Nebo chcete zemřít jako řadoví strážníci?“
Takhle by strážmistr své lidi motivovat nemohl. Bylo mi jasné, že se přetrhnou. Hned také zasalutovali a vzdalovali se mnohem rychleji než přišli. Za Trikova občasného hvízdání jsme došli k Dankinovu domu. Právě vycházel.
„Buďte zdráv, doktore,“ začal jsem, jako bych ho neznal. Nechtěl jsem, aby Trik věděl, že jsme přátelé. Od toho výstupu se strážmistrem jsem ho podezíral, že opilost jen hrál a tebe někde ukrývá. Dankin by mi mohl pomoci zjistit, kde.
„Jakýpak „doktore“ stará vojno,“ poplácal mě žoviálně po rameni. A bylo po utajení. Trik na mě zkoumavě pohlédl.
„Vyšetřujeme vraždu tří dětí, tak snad trocha té oficiálnosti nezaškodí, doktore, co říkáte?“ snažil jsem se to vyžehlit.
„Heleď se, jestli chceš pomoc jako kamarád, rád pro tebe udělám cokoli. Ale jestli jí chceš oficiálně, tak mi polib řitní otvor, doktore!“
„Dobře, promiň Petře. Pomoc potřebujem, uděláš si na nás čas?“
„Hned?“
Trik zavrtěl hlavou.
„Přijdu později, všechno proberem,“ slíbil jsem.
„Tak se mi líbíš, ale teď mě omluv, musím za pacienty.“
„Ještě prosbu doktore, kdybyste na svých pochůzkách potkal menšího psa slyšícího na jméno Radeček, byl bych vám opravdu zavázán…“
„Spolehněte se,“ odvětil doktor a rychlým krokem se vzdaloval.
Zamířili jsme k obydlí bratří Kamanů. Trik každou chvíli zastavoval a pískal.
Náš cíl jsme poznali snadno. Na dveřích menšího přízemního domku byl namalován vápnem bílý kříž. Vápno bylo jistě posvěcené, pomyslel jsem si. Vešli jsme. Trik se zastavil uprostřed místnosti a dlouho se kolem sebe rozhlížel.
Zrak mu těkal, jako člověku, který sleduje ubíhající krajinu z rychle jedoucího vlaku.
„Tohle mi nepřipadá jako nepořádný pořádek, či jak jste to říkal,“ podotkl jsem a snažil se nešlápnout na něco ostrého.
„Je vidět, že tady úřadoval dav,“ brumlal si Trik spíše pro sebe, „hledali děti, menší zásuvky vůbec neotvírali… a vida!“
Trik vytahoval ze dna úzkého šuplíku v kůži vázanou knihu. Byl na ní nějaký znak.
„Knížka by byla tak poslední, co bych tu hledal,“ podotkl jsem nechápavě a trochu zklamaně.
„Právě! Nikdo by jí tu nehledal. A pachatel ji pravděpodobně mohl postrádat, bál se pro ni vrátit.“
„Proč myslíte, že má něco společného…“
„Kamani neuměli číst. Ten znak je pentagram, magické znamení. Ochranné.“
„Snad nevěříte na démony?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Já ne. Ale náš člověk možná ano. Jenže to je v nějakém divném jazyce. Nepřečtu to,“ řekl zklamaně.
„A stejně na to za chvíli neuvidíme. Stmívá se.“
„Zatr! Musíme na hřbitov, jestli si přijdou vykopat i to poslední tělo, chytíme je při činu.“ Popadl knihu a upaloval k mrtvým. Vyběhl jsem za ním.

--

Na hřbitov jsme se dostali s posledními paprsky světla. Šli jsme rovnou ke hrobům.
„Stůj, kdo tam?“ ozvalo se nepříliš pevným hlasem.
„Detektiv Trik a doktor Holobradus. Pojďte k nám, strážníku,“ zavelel Trik. Ze tmy se vynořila postava se skloněnou puškou.
„Podejte hlášení strážníku!“
„Zjišťoval jsem informace v zadané oblasti. Vyslechl jsem všechny tam bydlící občany. Paní Omondová viděla tři postavy jdoucí po poli od jatek k bydlišti pana Noába. Prý už vám to říkala.“
„Správně, pokračujte,“
„Stará paní Bílková, která se už po setmění vracela s klestím domů, zahlédla
rovněž tři postavy. Šli od Noábova domu ke hřbitovu. Je přesvědčena, že to byli Kamanovi.“
„Poznala je?“
„Měli prý světlé vlasy, ve vesnici nikdo jiný světlé vlasy nemá.“
„Dobře, dál.“
„Nikdo další si ničeho nevšiml. Pokračoval jsem na hřbitov a zde u hrobu Kamanů čekal na váš návrat.“
„Výborně strážníku, jak se jmenujete?“
„Samuel Will, pane.“
„Dobře pane Wille, zatím jsem s vámi velmi spokojen. Jste ženatý?“
„Ne, pane,“ odpověděl strážník zmateně.
„Váže vás něco k Tichým Zvonům?“
„Mám zde rodiče, ale závazek…, ne, pane.“
„Uzavřu-li tento případ úspěšně, budu potřebovat schopného asistenta. Ve městě.“
„Vy myslíte…,“ vydechl strážník.
„Vlastně ho potřebuji už teď. Do dvou hodin ranních zde budu držet stráž. Pak mě, společně s některým dalším strážníkem vystřídáte. Budete tady?“
„Spolehněte se, pane.“
„Můžete jít,“ propustil nadšeného nováčka detektivní práce Trik. Sledoval jsem strážníkův obličej v průběhu Trikovy řeči. Zprvu bílý, naléval se rychle krví, takže jsem si mohl vychutnat západ slunce dnes vyjímečně podvakrát.
Bez klepání jsme vtrhli k hrobníkovi. Ve zděšení pohnul láhví od úst a nechal ji trčet na půlce cesty mezi deskou poškrábaného stolu a nezavřeným kráterem svých pysků. Napadla mě lékařská parafráze známé průpovídky: kde nic není, ani zubař netrhá.
„Tohle se zabavuje! Potřebuji vás střízlivého. Budete tu sedět a kdyby se něco ozvalo…“
Ozval se výstřel. Vyběhli jsme ven.
„Stůj! Stůj!“ slyšíme volání strážníka. Doběhli jsme k němu.
„Co to bylo Wille?“
„Kaman! Blonďák Kaman! Chtěl jsem ho zadržet, ale začal utíkat. Vystřelil jsem na nohy, asi jsem minul…,“ dodal omluvně.
„V pořádku. Bylo by nám k ničemu, kdybyste ho zabil, ostatně zabitý už jednou je…,“ Trik se nad tím problémem hluboce zamyslel, dokonce si začal mnout bradu.
„Běžte přivolat posily. Kam utíkal?“ převzal jsem iniciativu.
Strážník ukázal a všichni tři jsme se dali do běhu. Vytáhl jsem bambitky a pokusil se z nich v běhu vytáhnout improvizované pojistky, můj vynález proti náhodnému výstřelu. Proklínal jsem se za ten výmysl. Doběhli jsme v určitém rozestupu až k márnici. Kde nic, tu nic.
„Nemá to smysl, vrátíme se k hrobu…,“ začal Trik, když jsem to zaslechl.
„Tss!“ přerušil jsem ho. Chvilku jsme stáli bez dechu. Neozvalo se to.
„Co jste zaslechl?“ šeptal detektiv.
„Nejsem si jistý, ale znělo to trochu jako dětský pláč,“ odšeptal jsem mu.
„Já jsem nic…“
Teď se to ozvalo znovu hlasitěji. Nebylo pochyb. Uvnitř vzlykalo dítě. V okamžiku byl Trik dole, v dalším zmizel ve tmě. Zaskočil jsem k hrobníkovi pro lampu. Všiml jsem si, že takřka nezměnil polohu. Ale ruku svěsil, takže asi neumřel. Když jsem přiběhl se zapálenou lucernou do márnice, byl už Trik hluboko uvnitř. Obdivoval jsem se jeho odvaze, mě by sem beze světla nikdo nedostal. Trik stál a s připravenou zbraní naslouchal u rozcestí. Došel jsem ho.
Postupovali jsme opatrně. Mířili do vyúsťujících chodeb. Náhle ticho prořízl nářek přímo před námi. Trik vystartoval a… pak se to stalo. Z polic kolem chodby se na nás vyřítili mrtvoly. Jedna mi vrazila lebkou přímo do tváře, další mi pařátem vyrazila lampu z ruky. Zhasla. Do uší se mi zařízl dvojitý řev hrůzy. Jedna zombie mi podrazila nohy. Spadl jsem mezi kosti. Mé tělo se divoce zmítalo proti mé vůli. Dopadala na něj rána za ránou. Vzdal jsem to. Rány přestaly. Řev také, zmlkly jsme s Trikem současně. Ticho, které se rozhostilo, bylo snad ještě děsivější, nicméně nic nás v několika následujících chvílích nezabylo. Kdesi za námi vrzly dveře. Otočil jsem se tím směrem a v bledém světle pronikajícím z venkovního večera jsem spatřil siluetu člověka vycházejícího z márnice. Něco nesl. Potom se dveře opět se skřípotem zavřeli a vše kolem se utopilo v černotě.
„Doktore?“ ozvalo se kousek ode mě.
„Detektive! Žijete?“
„Jsem v pořádku a vy?“
„Taky. Neměli bychom odtud vypadnout?“
„Víte kudy?“
„Snad. Zahlédl jsem východ, když v něm zmizel nějaký chlap.“
„Podejte mi ruku.“
Podal jsem mu…ruku.
„ÁÁÁÁ…žuch!“
Vyprskl jsem křečovitým smíchem. Když mě Trik vyzval, svíral jsem v ruce dlouho mrtvý úd a automaticky ho namířil po hlase. Detektiv stiskl studenou a velmi kostnatou dlaň.
„Zatraceně doktore! To už mi nedělejte!“ vyprskl ze země.
Znovu ta křeč smíchu. A najednou jsme se chechtali oba.
„Nejhorší je, že se rozbila ta hrobníkova flaška,“ podotkl Trik smutně, když jsme se uklidnili. Vyjímečně jsem s ním naprosto souhlasil.

--

Spal jsem U Prasklého Zvonu. Bible sice hovoří jasně, čarodějnici nedáš žít. Nevím ale, jak by na utlučení lahví pohlížely naše soudy. A že bych tu babu praštil, hned jak by otevřela hubu, mi bylo jasné. Hospodský v té ratejně byl nadšený, že mě zase vidí. Tak jsme mu s Trikem ztrojnásobili týdenní tržbu. Vzbudila mě až potopa. Snažil jsem se plavat a spadl při tom z postele. Zrak mi padl na krvelačnou šelmu připravenou ke skoku. Trik na tyhle žerty zkrátka nebyl. Pochopil to i strážník.
„Moc se omlouvám, ale jinak to nešlo. Nemohl jsem vás vzbudit…,“ omlouval se.
„No dobrý, Wilie, proč?“ zdálo se, že se detektiv probudil až teď.
„V noci zmizely další dvě děti.“
Trik se na mě podíval: „Kdy přesně?“
„Mezi šestou a desátou. Rodiče nebyli doma a babička usnula.“
„Dobře, že jste nás vzbudil. Bude to dlouhý den. Poslouchejte: potřebuju sestavit seznam lidí vlastnících koně a povoz. A postupně prověřit alibi. Hlavně těch koní, aby bylo jasno. Prohlédnout vozy a změřit rozchod. To bude vaše práce.“
„Á…no, pane.“
„Jaké Á…no?“
„Mám dnes službu pane.“
„Už nemáte. Zastavte se na strážnici a oznamte bývalému šéfovi ať si najde někoho jiného. Předpokládám, že nebude nic namítat. Ode dneška spadáš přímo pode mě. „
„Provedu, pane!“ vypnul novopečený detektivní asistent hruď.
„A teď: kde se ztratili ty děti? Ty ze včerejška i ty … z dřívějška.“

--

Dankina jsem zastihl doma.
„Poď dál. Mám toho sice dneska hodně, ale na tebe si čas udělám,“ začal a uvedl mě do svého apartmá. Sedli jsme si v přepychově zařízeném obývacím pokoji, mluvili a pili a pili a mluvili. A pili. Dankin se mi svěřil, proč skončil na Akademii. Zabýval se výzkumem velmi specifické nemoci. Vampirismu.
„Počkej chlapče, to si myslíš, že ti sežeru?“
„Pokud nejsi takovej ignorant, že mě necháš domluvit, tak ano. Samozřejmě, že upíři nejsou. Nikdo po smrti z hrobu nevstává a nepije krev panen. A nemá ani nadlidskou sílu. Nelétá, ani žádný ty další nesmysly.Vampirismus je označení pro několik izolovaných syndromů, vyskytujících se pohromadě. Především je to albinismus. V ten snad věříš, ne?“
„No jasně, ale…“
„Albinismus v nejtěžší formě. Ten člověk vůbec nemůže na slunce.“
„Aha.“
„Hypoacidita a hypoplazie žaludku. Nemůže jíst pevnou stravu. No a diabetes.“
„Cukrovka? Co ta s tím má společného?“
„Jak jsem řekl, může jenom pít. Ale jako diabetik může pít jenom zcela vyvážené roztoky, jinak hrozí kolaps.“
„Krev…“
„Víš o něčem vyváženějším? Zjistil jsem,že vampirismus je do velké míry kódován dědičně a podle některých dochovaných rodokmenů sahá až na kraj historie. Za tu dobu se vyvinuly jisté kompenzační mechanismy. Ty by ses z čerstvé krve pravděpodobně pozvracel. Nebo pokálel. Vampirista ji dokonale zužitkuje. Takřka nevyměšuje. Kromě toho velmi dobře vidí ve tmě a má fantastický sluch. A čich! Nevěřil bys, co někteří mí pacienti se svým nosem dokázali.“
„A co česnek?“
„Většinou vůbec nevadí. Jen u asi 10 % se objevuje silná alergie na pachové molekuly česneku. Odtud ta pověra. No a co se už umiňované nesmrtelnosti týče, některým z mých pacientů bylo podle úředního rodného listu přes sto let.“
„Takže upíři existují. Za nocí pijí krev…“
„To je právě to. Pijí samozřejmě zvířecí krev. A vůbec neprokusují tepny. Stačí jim i starší, vychladlá krev. Ale fenomén pití lidské krve mě skutečně velmi zajímal, udělal jsem pár pokusů…“
„Kdes vzal tu krev?“ zeptal jsem se ostře.
„Dobrovolní dárci. Půl litru ti nic neudělá, je to úplně bezpečné. Jenže to nějak prosáklo…“
„…a vyrazili tě. Ani se jim moc nedivím. A jak ses dostal sem?“
„Pan Mortmon je vampirista.“
„A sakra, dědek nelhal. Nenašel sis tu taky náhodou nějakou tu bludičku?“
„Co to meleš? Radši už s tím chlastem brzdi.“
Dostali jsme se také k té knize. Dankina zaujala. Že prý bude mít jistě velkou hodnotu. Ale písmu také nerozuměl.
Nakonec jsem se pod vlivem vína odvážil zeptat na ta děcka.
„To jediný nalezený dítě bylo podříznuté jak podsvinče. Kromě toho byly na jeho těle vyřezané jakési geometrické obrazce. Udělali mu to asi ještě zaživa, protože byly plné zaschlé krve…člověče, co je s tebou, prober se!“ zatřásl se mnou a já se vynořil z náhlého bezvědomí, zmatený jak právě narozené štěně.
„Kolik si toho vypil člověče?“ zeptal se ulehčeně.
„To není chlastem. Co si o tom všem myslíš?“
„Co já vím. Nejsem detektiv. Ale slyšel jsem tady pověst starou asi dvěstě let. Říkalo se v ní něco o démonovi. A název vesnice prý pochází právě z té doby.“
„Tiché Zvony?“
„Hm. Víc o tom bude vědět místní písmák. Zajdi si za ním. Bydlí tu kousek.“
A pak už jsme jenom tlachali o tom, co bylo. A co by bylo. Vždyť to znáš.