Nokturno.net / tvorba / dílko

Na stole bylo prostřeno, po celém bytě voněla sladká snídaně a čerstvá káva, krásná Jeny si u  snídaně prohlížela své pracovní papíry, její manžel Michael ještě ležel v  posteli, bylo to jako každé ráno.
Ani jeden nevěděl nic o  práci toho druhého a dělalo jim to dobře, práci si domu nikdy nenosili a nikdy o  ní nemluvili. Jeny byla politička a bylo to znát, svými odbornými řečmi dokázala kohokoli přivést do varu, dokonce i  Michaela. Měli se rádi, ano, ale ani jeden z  nich už nevěděl jestli to je láska, je to snad nutnost, možná jistota.
Do kuchyně vešel Michael s  hlasitými projevy ospalosti, vyrušil Jeny z  práce a ta se na něj podívala. Opět jen úsměv, pouhý úsměv rutiny.
„Ahoj.“
„Hoj.“ Další věc co ho vytáčela, zdrobněliny, zkratky a její dětinská mluva. A  proč taková byla jen v  soukromí?
Přisedl si ke stolu a začal hlasitě usrkávat kafe, horkou páru vdechoval nosem, vychutnával si tu vůni probuzení. Jeho žena byla skloněna nad papíry, nevěnovala mu žádnou pozornost, další tiché ráno beze slov, pohlazení, polibků.
Náhle pozvedla hlavu od lejster, usrkla kafe a podívala se Michaelovi od očí.
„Už budu muset jít.“
Z  jeho úst se vydralo jen souhlasné zahlaholení a dál se věnoval své kávě. Manželka se zvedla ze židle, do rukou uchopila svou aktovku a přešla k  němu. Pohladila ho po vlasech, neměl to rád, ona to brala jako projev lásky. Pouhé pohlazení, jako když hladí žena své malé dítě. Odešla beze slova z  domu.
V  klidu dopil svou ranní kávu, rozevřel na stole notebook a jako první pustil hudbu. The Haunted a jejich No Compromise. Hlavu zaklonil na židli a hudbu nechal vstřebávat do mysli, uklidňovalo ho to, dávalo mu to pocit co potřeboval, dostal svojí dávku.
Otevřel ikonku se svou krytou poštou, zadal krycí jméno a dlouhé heslo. Jedna nová zpráva. Klikl na odkaz a na obrazovce se objevil popis jeho nové akce. Stálo tam: „Dobré ráno Posle, dnes to budete mít snadné. Váš cíl je politička, která nám blokuje naše akce, již naši Organizaci téměř prozradila. Nemáme k  tomu důkazy, ale myslíme si, že dostává instrukce z  vyšších míst. Ona bude váš dnešní cíl. Udělejte to až bude vstupovat do hlavní budovy kongresu, čas jejího příchodu je podle všech informací 16:00. Vyleze z  auta s  dalšími lidmi, ona bude jediná žena. Ať to všichni vidí, ať to vidí její nadřízení. Udělejte to, aby si vás nikdo nevšiml, beze stop, tiše, hladce. Za tento snadný úkol dostanete mimořádné množství peněz. Pamatujte, jste náš nejlepší, nezklamte nás. Přeji hezký den.“
Při čtení dopisu ani jednou nemrkl okem, nezachvěl se, tep se nezrychlil. Okno s  poštou zavřel a dál se věnoval hudbě. Příchod cíle by měl být v  16:00, moc času mu nezbývalo. Čekala ho ta nudná část, sehnat si zbraň, najít si bezpečné místo s  výhledem a zajistit si únikovou cestu. Běžná rutina.
Z  domu odešel brzy a vydal se za svým dodavatelem vybavení. Svůj sklad měl na druhém konci města, Michael nasedl do auta a jel k  němu. Sklad už moc dobře znal a muže jemuž patřil ostatně taky.
„Jak se máš Denny?“
„Michaele. Rád tě vidím, dlouho jsi sem nezavítal.“
Stáli těsně před sebou, podali si ruce, palce si pevně sevřeli, přitiskli se k  sobě a jejich ruce se přátelsky poplácali po zádech.
„Dlouho mi taky stačila moje Devítka.“
Oddálili se od sebe. Pohledy očí, v  pozadí zněla hudba, také tvrdá jako má rád Michael, měli spousty společných věcí, byli jako bratři.
„A  co potřebuješ dneska?“
„Dneska pracuji na dálku.“
„Budeš chtít celý vybavení?“
„Vypadá to jako rutina. Jedna kulka a sbohem, ale… radši mi dej všechno. Ještě nevím jak to tam vypadá a pro únikovou cestu chci být raději připraven.“
„Ok. Tak se na to podíváme.“
Všechno spolu připravili, od Sniperky, oblečení, výstroj, až po zdánlivě zbytečné věci jako lano nebo nůž. Celé vybavení Denny připravil do nenápadného kufříku a předal ho Michaelovi.
„Takže běžná rutina, huh?“
„Vypadá to tak. Musíme spolu zajít zase někdy na pivo, Denny. Dlouho jsem s te bou nemluvil a chybí mi to.“
„Mě taky brácho. Ozvi se až doděláš tenhle Job a pokecáme. Comprende?“
„Comprende Amigo. Adios.“
„Adios.“
Odešel ze skladu oblečený v  nenápadných černých kalhotách a košili, na hlavě mel čepici a rukavice schované v  kapse, kufřík v  pravé ruce a levou rukou si nandával sluneční brýle. Smrt přichází v  černém.
Okolí si obhlédl rychle a únikovou cestu našel také snadno. Zbývalo jen čekání. Ještě hodinu než dorazí jeho cíl. Pušku připravil na okraj římsy a začal se rozhlížet po okolí. Skvělý výhled, žádní policisté kolem a slunce v  zádech. Výstřelu si nikdo nevšimne a vrah zmizí ze střechy nepozorován.
16:00
Přijeli skoro přesně. Krátce po šestnácté hodině zastavilo auto před budovou kongresu. Začali vystupovat muži a jedna žena, jen jedna, přesně jak bylo v  dopise. Vystoupali po schodech, už chtěl střílet, ale oni se zastavili. Žena se otočila. Michaelovým tělem projel mráz a zděšení, ta žena, znal jí, ta žena byla Jeny, Michaelova manželka. Mrkl. Puška jí však stále mířila na hrudník. Jen tam tak stáli a bavili se, nikdo nic netušil.
On svojí práci miloval, zbožňoval jí a nemohl bez ní žít. A  jí? Měl jí rád, každé ráno s  ní stával a každou noc s  ní ulehal. Miloval jí?
Stále mířil na hrudník, přímo na srdce. Podíval se jí do tváře, do očí. Stiskl spoušť.
Jeny byla mrtvá ještě než dopadla na zem. Její manžel, její vrah odešel ze střechy a po tváři se mu koulela slza. Až teď zjistil, že jí miloval.

07.06.07