Nokturno.net / tvorba / dílko

Stalo se mi to poprvé. Bylo to nevinné a smradlavé. Obrážela se v tom též i má životní naivita. Vzdáleně to připomínalo malou Eiffelovu věž. Inženýr by se hrdil až pyšnil. Já sám osobně bych byl samozřejmě velice skromný. A hezký ve výrazivu své obyčejné tváře. Nicméně i přesto jsem se dokázal obličejovat naprosto obvykle. Jel jsem do Prahy a obklopovala mne spousta lidí. Nebo se tak alespoň snažili nekomplikovaně identifikovat se světem a vůní svých domácích bačkor. Byli nekonfliktně příjemní a snášeli dokonce mezi sebou rozdílné rasy. Rychlík nesl název Kuklux klan a zpět. Jel rychle a zaváněl plamennou smyčkou. Ti lidé byli hodní. Nabízeli mi cigarety a své hříchy. Byl jsem však tak trochu odtažitý a vesměs jejich cituplné nabídky negoval. Občas jsem taky nevěděl co na to říct. Vlastně i jen proto jsem se spíš soustředil na svůj bobek. Toku myšlenek nechával volný průchod. A mlčícímu ústrojí dopřál orgiastický koutek intelektuálně nezaprášeného ticha. Mnohé své spoluobčany jsem tím bohatě znechutil a někteří z nich dokonce pak skončili ve vězení.

Mám štěstí, že dodnes vypadám jako dítě. Přerostlé a přestárlé dítě, které se nehodí nikam jinam, než na pranýř. Jedinou mojí útěchou může být pak jen to, že jsem rodilý exhibicionista, který se pranic nezdráhá jakékoli perverze.

Kupříkladu jenom včera jsem stihl fouknout několikrát svižně po sobě do umaštěné ušní dírky Romana Jeřábka zvaného též Skoř. Vydatně potom bouchal pěstí do stolu. Až se ubrus nadnášel a ze střechy padaly došky. Šmahem také konzumoval velké zelené na můj nikde končící účet. Dopřával jsem mu to, ale jenom proto, že se mi líbila jeho figura. Byla smysluplná a personifikovala třísku zaraženou pod nehet. Tak hluboko, až tyran v bílém plášti a zachránce jakéhokoli vašeho života vám vyhrožoval operací. Jako se kupříkladu před časem stalo Hamasovi, který
ovšem sebevědomě a ze strachu z bolesti prohlásil:

,,Vyžaduji amputaci a nehodlám své přání nijak rozmělňoval rozporuplnými vizemi nicotnosti!“

Padlo veto. Jeho výkřik bolestného procítění existence se svazkem Sartrovy ubohé NEVOLNOSTI MOUCHY SE ŠPINAVÝMA RUKAMA v podpaží. Já ho však před tím varoval a káravě mu přitakával:

,,Romane, nesnaž se být intelektuál. Nesluší ti to a kazí to jen tvůj hezký úsměv naprosto přirozené sklíčenosti.“

Ťukli jsme si a oba se poté snažili být opilí. Moc nám to nešlo, protože už oba moc snesem. Já dva litry vína, půllitru scotské a osm piv. Dvanáctek. Roman za tímto obsedantně identickým účelem používá jen rozdílné druhy alkoholického moku. Asi tak jako Vojcek Tomaník, který včera oslavoval naprosto dokonale delirizovaný mého psavého dénia. A za mé skrovné zásluhy na poli nevyplněných prázdných řádků bez jakékoli stopy klikiháků mi objednal okenu za deset korun.

,,Ale Vojto, frťan okeny v dnešní době stojí už korun patnáct.“ Svěřil se mu tajuplně až secesně bez obav Lojza, přičemž si smyslně upravil své barokní kudrlinky. Poté mi i přesto donesl onen nápoj prapodivné modré barvy s chlebovou tříští a popřál mi:

,,Petře, nech si šmakovat.“

Lojza si bohužel myslí, že jsem bohatý, a tak jsem mu přislíbil, že ještě ten večer udělám pro místní osazenstvo menší striptýzek. Barvitě jsem se mu snažil přiblížit očekávanou atmosféru mého chlípností projevujícího se zevnějšku.

,,Eroticky zatřesu kostmi. Vyzývavě zakroutím propadlou pánví a nechám si ztvrdnout všechny své tři bradavky po sobě. Provedu bezbožný piersing a nakonec se omráčím paličkou na maso. Budu mít pak čtverečkovanou mysl, víš!“ Povídám do Lojzových údivem otevřených úst. Má celkem veliká ústa. Zastrčím mu tam párátko a začnu kvedlat. Příjde mi to, že se musí cítit v sedmém nebi. Takže mi to občas nedá a několika svižnými údery tupým předmětem ho donutím k smíchu. Má tak nádherný smích, že si ihned obratem bránice objednávám další desítku a napjatě očekávám výsledky Judeho sporu s maturitním úřadem. Jude si ke zkouškám nebere žádné složky se složitým materiálem. Ale jen malou řeznickou sekeru. Už použitou a skvěle v řezničině zaběhnutou. Také si do kapsy zastrčil pešek vydatně ztvárněný krystalickou látkou zvanou štěrk. A povídá:

,,Víš Petře, to je hornina, která se příležitostně přidává do betonu a tvoří zásadu.“

Smekám při tomhle sdělení svoji omšelou a nevzhlednou paruku. Chapu se nůžek z postranní kapsičky svého sexuálně vyzývavého lehce atletického sportovního oblečku a stříhám. Nebo snad spíše vyrypuju vlasové kořínky z dokonale vyholené Vojckovy lebky. Jsem šťastný a snažím se je vdechnout.

Tohle je jen jeden z dalších četných dnů, které tak nádherně disharmonicky vibrují mými ušními lalůčky. Nezaváhám a příště se vám snad pokusím vylíčit své nezvratné cestovatelské sklony s kriminálními živly. Takže zatím hezky, děti!

23. května 2004

Chlív out