Nokturno.net / tvorba / dílko

Když jsem se podíval skrze prsty, spatřil jsem červenou papriku. A to jsem přitom vášnivý koprofil! Miluji kopr. Po tomto děsném zážitku jsem se navíc dal do řeči s Černou ovcí. Mluvili jsme na sebe tiše v soukromém motorovém vagónu. Asistovala nám u toho státní zaměstnankyně. Znal jsem ji od vidění z tankodromu. Svírala kleštičky a třásla se po celém těle docela jako muž. S Pavlou Kurtinovou jsme mluvili o běžných obecných věcech metafyzického rázu Einsteinovy relativity a teorie. Já tvrdil:

,,V Leskovci jsme nezastavovali.“

Její, v jádru ontologického rázu, argument byl erotičtější. Vrhla po mně řasou a poté směle vykřikla:

,,Petře, ale vždyť Leskovec neexistuje!“

Musel jsem arogantně příjmout tento otřesně afektovaný fakt. To už by bylo horší, kdyby svými packami uchopila vojenskou lodičku a fešácky si ji způsobem pražských frajerů z přelomu 19náctého a 20tého století nasadila na hlavu. Má ke všemu malou hlavu plnou divných fantazií. Stromy, větve, jablka a tak. Takže jsem ji jen nakonec decentně poplácal přes rameno a svěřil se ji se svými tajemnými pocity a několika neskromnými halucinacemi. Ale to už jsme skoro seděli blízko popelníku U Pavlíků, kde se nás Lojza neustále pokoušel odstrčit papírovou slánkou. Chtěl jsem ho infiltrovat, nicméně mě odbyl slovy, kyselkou a ještě se mi vysmál. Ale když mě Stará Pizda podplácela Olinovou pajckou, to už se ke mně začal chovat docela jinak. Snášel mi k nohám květiny, na jejichž pyl jsem alergický a neustále se mě pokoušel přesvědčit k mužskému striptýzu. Styděl jsem se ale před Pavlou, a tak jsem se ji zeptal, jestli by se nevyspala se mnou v jedné posteli.

,,Ale uvědomuješ si Petře, že Leskovec neexistuje!“

Vztyčila vášnivě až vzdorovitě prst a poté mrštně strhla ze stolu zelený pobryndaný ubrus, kterým se následným způsobem pokusila sebevědomě až vyzývavě uškrtit obstarožní karikaturu Jamese Bonda. Nebýt toho, tělo směšné frašky akčního pětasedmdesátiletého hrdiny by se jistě vydalo pokusit zachránit svět svojí kouzelnickou hůlkou. Byl by posilněný dvěmi dvanáctkami. Takže bylo zjevné, že někdo tomuhle senilnímu běsnění musí učinit ortodoxní přítrž. A tehdy se Pavla Kurtinová zhmotnila ve svých 60sáti kilech a provokativně červeném průsvitném spodním prádle. Na tváři měla nataženou černou, a i jistě i nepromokavou, silonku, přičemž se pokoušela odvrátit pohled od Lojzy, který neustále a bez jakéhokoli spěchu čepoval pivo. Vypadal smyslně. A tak jsme se rozhodli jít domů. Šli jsme přes přívaly a jisté kopce. Ubírali jsme se opatrně a v Judeho stopách. Jistota je jistota a doba nejistá. Takže jsme u toho ještě vydatně křičeli. A když jsme konečně všichni tři přišli do jedné postele, ani jsem si nesvlékl kalhoty. A má poslední myšlenka před hluboce dutým spánkem patřila individuálnímu skatologovi Vojckovi Tomaníkovi z Polanky a přilehlého okolí.

26. května 2004

Chlív out