Nokturno.net / tvorba / dílko

,,Víš, líbíš se mi. Jsi krásná a máš krásné nohy, ale to ještě přeci není důvod, abych tě nepodváděl,“ řekl Fikas nejúpřímnějším pohledem a zadíval se kdesi za Alču na Černou ovci, která byla jeho láska na jednu noc. Postelová scéna proběhla víc než mizerně, ale aspoň už nebyla panna. Olin si taky chtěl šoupnout a Jude, ten se mi rozplakal v náručí nad pokrytectvím lidí. Všichni co jsme tam byli, jsme jeho dobrými kamarády. Lžeme mu do očí a tu a tam si od něj půjčíme peníze. A když můžeme, tak ho ignorujme. Jude to nese dobře, jen z toho mívá občas depresi. A tak jsme se jednoho dne rozhodli odletět společně na Měsíc.

Šel jsem to trafiky.

,,Prosím, jeden měsíčník.“

To měl být náš start. Naše naděje a nová budoucnost. Nikde se nepsalo o tom, jak zhotovit raketu, ale o tom, jak pochopit jakéhosi Pidlu.

,,To bude nejspíš nějaký druh trpasličího pudla, ne?“ prohlásil Jude, jenom co jsem se s tím materiálem vrátil. A tak jsem se rozhodl, že Judemu najdu nějakou lásku, a to ho snad na ten Měsíc už nějak dostane. Já si nakonec zvolil zůstat při zemi. Ale vzpomněl jsem si na Remka, našeho prvního kosmonauta, který neúspěšně letěl do Vesmíru. Ale to jenom proto, že namísto něj podstrčili latexovou figurínu.

Dělám ťuk ťuk na okénko jeho batyskafu. Neotvírá však oči. Asi se udusil a je teď mrtvý.

,,Došel mu kyslík!“ řve na mě jeden z opodál hliněné kuličky hrajících gaunerů. A já pokaždé kuličky tak miloval. Nesměle jsem k nim přistoupil. Přeměřil je prizmatickým pravítkem. A když jejich míry odpovídaly určité délce, strčil jsem si jednu do úst a pokoušel ji vdechnout do nosní dírky. Z nosní dírky mi ale tímto snažením vylétl jen hlen velikosti baseballového míčku a odpovídající rychlosti. Vypadal zajímavě, ale já i přesto jsem se rozhodl vrátit za Judem a oznámit mu smutno zprávu.

Vlastně jsem nevěděl, co povzbudivého mu říct. A snad i proto jsem těm mladým capartům ukradl koloběžku. Teklo trochu krve a ještě míň mozku. Ale celkem až na odřená kolena a rodilou idiocii se nic vážnějšího nestalo. Pozdravil jsem těm jatkám přihlížejícího mongoloidního strážníka v uniformně státního dementa a odrazil se nohou.

A pak znovu.

Cesta ubíhala slušně. Cesta ubíhala slunečními paprsky, které právě vycházely zpoza protějšího kopce. A já si uvědomil, že v dnešní době šoupe Olin Černou ovci. Olin připomíná rozcumlanou hašlerku s IQ sotva 80desát, zatímco Černá ovce dává přednost špičce prezervativu. Ve svém milování jsou natolik okouzlující, že se zapomněli svléknout a navíc leží mezi nimi Jude a pláče do kusu slámy prolezlé škvory.

Zastavím se nad tím úkazem lidské ničemnosti a ptám se ho:

,,Prosím tě Jude, co tu děláš? Vždyť jsme si slíbili, že společně poletíme na Měsíc. Tam to bude jistě plné úkazů.“

Ale Jude jen rezignovaně vdechl odkvetlou pampelišku a řekl:

,,Petře, je to marné. Jsem opilý a Jdu spát.“

Překryl jsem ho peřinou a sám schoulil se v polohu šneka. Nebyla mi nějak zvlášť příjemná. Ulita praskala a mé přirození svrbělo. Donutilo mne to nakonec vstát a rozběhnout se do noci. Venku, když jsem se podíval k noční obloze, jsem zřel na ni Měsíc. Nádherný bílý Měsíc plný žlutých Japonců. Američané tam pro ně založili internační tábor, kde se učili pokrokovými metodami pokusu a omylu fotografovat Sochu svobody. Svým způsobem je to však daleko lepší, než házet atomovou bombu na Hirošimu a slané lentylky na Nagasaki. Někdy mě tato lidumilnost až uráží, protože často zvažuji, jestli mám dát žebrákovi pětník a nebo desetník. Obvykle se pak v dilematu posadím do KFC, a pokouším se o stravu.

Nedělá mi to dobře. A útěchu pak hledám po mnoha letech v kostele. Příjdu tam a otevřu těžká dubová vrata s obnaženým a umučeným neznabohem k nim přibitým. Připomíná mi násilně Karina. Vejdu tam a posadím se zbožně do lavice v pozici lotosového květu. Ze zákristie se ozývá lidský řev. Je to přirozený zvuk doprovázející nucenou lásku do konečníku za deklamace Baudelairových Květů zla. Otvor pro hovna slouží fráterovi Hugovi jako slastná očista. Uvědomoval jsem si, že si potřebuje ulevit, a proto jsem trpělivě čekal. Čekal jsem na to, až bude 9:00, kdy otvírají U Pavlíků. Poté jsem vstal z lavice, na níž byla zaschlá menstruační skvrna z jedné fanaticky nasládlé náctileté katolické fanynky. Zabouchl za sebou vrata s přišpendleným nahým trpícím Karinem a odebral se do hospody zapálit si Stařenu a pít pivo. Chci pít moře piva. Včera jsem ho vypil bezmála už celý oceán. Ale přesto mě to nepoučilo o ničem jiném, než o úchvatně pěstěném pokrytectví mezi lidmi. Ale dnes už se i tomuhle jenom směju. Přeci si nebudu kazit náladu. Navíc, když vyznávám harmonii a cílevědomou upřímnost.

29. května 2004

Chlív out