Nokturno.net / tvorba / dílko

Vrátila jsem se po půlnoci a jediným pohledem jsem přejela okna našeho domu. Nikde se nesvítilo. Asi už dávno spí. Potichu jsem odemkla bránu, zajela do dvora a vypnula motor. Byla jsem tak unavená, že se mi ani nechtělo vystupovat ven. Nahoře, v  naší ložnici se rozsvítilo, viděla jsem to v  zrcátku. Asi mne přeci jenom slyšel. Z  okna se někdo vyklonil. Světlo zhaslo. Vystoupila jsem z  auta a zamkla ho, pak jsem šla zamknout bránu a v  kabelce jsem chvilku hledala klíče od hlavních dveří domu, ale dveře se najednou rozletěly a z  nich vyběhla ženská postava. Stačila jsem ji zahlédnout jen letmo, dlouhé vlasy, v  běhu si dopínala rifle. Bylo mi jasné, že se u  brány musí zastavit a já budu mít možnost zjistit, kdo spal v  naší ložnici s  mým manželem …..

„ Říkala jsem ti, neber si ho. Starej se o se be, starej se o  studium, Chlapi tě jen strhnou na špatnou cestu a pak tě nechají. A  ty si vezmeš ještě ke všemu takovou nulu a ještě mladšího, než jsi ty sama. Dřív nebo později zjistíš, že se začne věkový rozdíl mezi vámi prohlubovat. A  nejde jenom o  věkový rozdíl. Všichni jsme mlčeli, když jsi horovala o  tom, že chceš obyčejného chlapa, který tě bude mít rád. Myslela jsi si, že když mu umožníš bydlet v  takovém přepychovém domě, když mu umožníš vstup do slušné společnosti, že ho změníš ? Že z  něho uděláš někoho jiného, než je ? Že se k  tobě přizpůsobí ze slepé lásky ? A  ť je to ten nebo jiný, všichni jsou stejní. Jako tvůj otec. A  podívej se, už ne na pravdě boží a nic mu nepomohla ta jeho mladá milenka. Právě ta ho nakonec přivedla do hrobu. Takový ohromný chlap to byl a nic z  něho nezůstalo, jedině ty. “

Konečně měla moje matka příležitost o  tom naplno mluvit. Dlouho ji to dusilo a trápilo. Neměla ho ráda. I  když se jí snažil pomáhat se zahradou, natřel jí všechna okna a dveře. Chválila ho, to ano, ale mezi nás ho prostě nepustila. Všiml si, že mu prostírá na obyčejném nádobí, že ho nezve mezi své hosty. Jednou to naznačil, ale já neměla čas nad tím přemýšlet. Brala jsem ho jako moderního člověka, který nebere vážně snobské způsoby, o  kterých se konečně vždycky vyjadřoval velmi kriticky a pohrdavě.

„ Mami, pět let není přeci žádný katastrofální rozdíl.“
Zmlkla a nervózně si zapálila cigaretu.
„ Co hodláš dělat ?“ Její hlas měl bojovný tón a opět začal nabírat na intenzitě.
„ Nevím. Ve středu jedu do Vídně na sympozium. Nemám čas něco vymýšlet, musím si napsat přednášku.“
„ A  kdo je to děvče ?“

Nechtělo se mi o  tom mluvit. Nuže, chodil s  ní, měli před svatbou, pak potkal mne, náhodou. Zbláznil se stejně jako jsem se zbláznila já, vyspali jsme se spolu a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Viděla jsem jí v  tom polopřítmí do tváře. A  zahlédla jsem na levé ruce snubní prsten. Je vdaná, můj Bože. Pevně se mi dívala do očí, výraz tváře byl chladný a jistě byla odhodlána se i  bránit, kdybych jí zfackovala. Neudělala jsem to. Popadla mne jen lítost a zlost, bála jsem se, že se rozpláču. Pět let není žádný rozdíl. Sedm let společného života, jen já a on. Asi jsem neudělala něco důležitého, co ode mne mohl právem očekávat jako manžel a muž. Ale věděl, koho si bere a nemohl po mně chtít, abych se osobně starala o  domácnost, zahradu, dům, abych vařila, žehlila. Souhlasil s  tím, že starost o  každodenní život převezme placená síla. Vždyť ani on neměl tolik času, bral noční služby na stanici za kolegy, kteří měli děti, když jsem nebyla doma a nebo jsem musela a něčem pracovat. Oba jsme slušně vydělávali a nic nám nechybělo. Nestěžoval si. Když ho povýšili na velitele, byla jsem pyšná. Milovala jsem ho bez příčiny, prostě takového, jaký byl. Hezký vysoký muž, s  krásnou postavou, mírnou tváří a jemným úsměvem, který mu stále poletoval kolem rtů. Ženám se líbil, vyhledávaly ho na zábavách, protože byl vtipný, nikdy nikoho neurazil a když s  některou tančil, díval se jí do očí. Ráda jsem se na něho dívala.

„ Tak kdo je to děvče, ?“ přerušila matka moje vzpomínky na minulost, „snad to není ta, co s  ní chodil ?“
„ Je,“ řekla jsem. Nadechla jsem se, abych vydržela maminčin výkřik – tak to je definitivní konec.

Neřekla jsem mu ani slovo, když tak stál uprostřed pokoje, polonahý, mírně rozcuchaný a snažil se zakrýt tělem pohled na rozházenou postel. Nemohla jsem se mu podívat do tváře. Bála jsem se, že mi bude najednou cizí a já ztratím své pouto k  němu. Vzala jsem ze skříně osušku a koupací župan a vyšla z  pokoje. Každým krokem jsem cítila, jak se třesu a jak na mne nastupuje odporná vnitřní bolest, pocit ponížení a zklamání. To zklamání bylo to nejhorší. Ale nepoložila jsem si otázku – jak dlouho a proč …..

Sestoupila jsem k ba zénu, svlékla jsem se a skočila do vody. Byla příjemná. Udělala jsem tři bazény, pak jsem vylezla, hodila na sebe osušku a zamířila jsem do sprchy.
„ Chtěl bych si s  tebou promluvit.“ Jeho hlas mne vytrhl s  přemýšlení. Stál mezi dveřmi v  županu, který zdůrazňoval jeho pěknou postavu.
Už jsem ho chtěla odmítnout, ale včas jsem se zarazila.
„ Ano, souhlasím, promluvíme si. Hned teď a nebo až se vrátím ze sprchy či se sejdeme v  pokoji ?“ Dala jsem mu na vybranou. Jistě neměl svou řeč promyšlenou a možná, že potřebuje čas doladit myšlenky.
„ Až budeš připravená. Nerad bych tě rušil. Máš za sebou jistě těžký den.“
Ne, to nechtěl říci, ale už to bylo venku. Zarazil se.
„ Máš pravdu. Počkej na mne v  hale a udělej mi čaj s  třtinovým cukrem.“

Rozhodla jsem se, že zůstanu klidná. Jak jsem zvyklá. Vždycky se ovládám. A  třeba je to chyba, měla bych dát najevo city. Pak budu vypadat jako husa. Vynaložila jsem veškerou péči, abych vypadala k  světu. Oblékla jsem se a šla do haly. Seděl v  křesle, stále v  tom županu. Na stolku stála konvice s  čajem a můj šálek.

Sedla jsem si a nalila si čaj. Mlčeli jsme, asi každý čekal, kdo začne první. Jistě ode mne neočekával žádnou scénu a ani němé trpitelství. Uvědomovala jsem si, že tu situaci musím řešit lidsky, upřímně a citově, ale to byl pro mne nadlidský úkol.
Věděl to. Znal mne tak dobře ! Kolikrát za mne doříkával věty, když jsem mu chtěla říci o  své lásce.
„ Gabrielo, měl bych tě poprosit za odpuštění, asi by to bylo správné, ale neudělám to. Třeba by jsi chtěla slyšet, že to byl chvilkový úlet, že to nic neznamenalo, že to nemá vliv na mé city k  tobě. To jsou hloupé fráze. Ty jsi vzdělaná žena a nemáš zapotřebí poslouchat ode mne něco, co bys mohla slyšet od každého chlapa v  mé situaci.“
Překvapilo mne to. A  současně jsem pocítila velkou úzkost z  pokračování. Dostala jsem strach, že řekne, že je mezi námi konec. V  tu chvíli jsem si neuměla představit další den a následující dny bez něho. Ale raději jsem se vnitřně připravila na tu nejhorší eventualitu.
Mlčel, tedy bylo na mně, abych k  tomu něco řekla.
„ Nechci ti překážet. Jestli tu ženu tolik miluješ, že jsi s  ní strávil i  noc v  naší ložnici, nemohu tě dál k  sobě poutat. Nic ti nevyčítám, velký podíl viny na tom nesu já, uvědomuji si to. Odpust mi, jestli jsem tě zklamala. Mnoho jsem toho o  lásce nevěděla, protože jsem celé mládí proseděla nad knihami a neměla čas se učit žít jako mnoho jiných žen. Myslela jsem si, že mám právo na štěstí, ale dnes vidím, sama to vidím, že moje cesta se měla ubírat jiným směrem. Bude lepší, když se rozloučíme.“
„ Co na to říci ?“ řekl a já z  toho vyrozuměla, že souhlasí. Nerozuměla jsem mu. Prostě jsem mu nerozuměla. Kdybych uměla na to odpovědět, možná, že by se naše osudy ubíraly jiným směrem. Nikdy jsem nepřemýšlela o  tom, že mezi námi vlastně neexistuje prostá komunikace. Mluvila jsem a nesledovala, jestli chápe význam mých slov. Musel se asi hodně trápit, kdo ví, nikdy nic eřekl.

Vstala jsem.
„ Přeji ti dobrou noc.“

Když se odstěhoval, rozhodla jsem se, že prodám dům a odejdu do Vídně, kde jsem měla staré přátele a i  postavení a možnost dobrého uplatnění. Udělala jsem to, neohlížela jsem se již do minulosti. Byl pryč, ztratil se jako ranní letní mlha. Návrh o  rozvod manželství jsem podala hned. Požádala jsem svou kamarádku, která byla vynikající a zkušená advokátka, aby mne zastupovala a dala jsem ji adresu, kam mi má posílat obsílky a zprávy. Byla jsem rozhodnutá se zúčastnit posledního stání. Proběhlo důstojně. Naposledy jsme si podali ruce. Nic víc ……. I ona již měla po rozvodu.

„ Víš, že čekají rodinu ?“ zeptala se mě matka jednoho dne, když jsem jí přijela navštívit.
„ To je dobře,“ řekla jsem bez emocí.
„ Tobě je všechno jedno. Co jsi proboha za ženskou ? Chlap ti udělá takovou ostudu, uteče ti za jinou a ty řekneš – to je dobře.“
„ Mami, prosím tě, nech toho. Je to už za mnou.“

Ne, nebylo. Ještě stále jsem cítila jeho poslední dotek a nemohla jsem se zbavit naléhavého pocitu vnitřní tísně a bolesti, která se ve mne rozlévala a trýznila mne. Už jsem byla na vážkách, zda bych neměla vyhledat odborníka a podstoupit terapii. Doléhala na mne samota a stesk. Doléhaly na mne výčitky svědomí. Uvědomila jsem si, jak jsem byla sobecká. Záleželo mi na kariéře víc, než na něm. Brala jsem ho jako trvalou záležitost a nikdy mne nepadlo, že by opustil mne, náš dům. A  čím víc jsem docházela k  pravdě, čím víc jsem si přiznávala své chyby a neuvěřitelné sobectví, tím víc jsem trpěla a zkoušela vnitřní muka. Můj mozek nemilosrdně analyzoval mou situaci a došel k  jasnému výsledku. Teprve nyní, když jsem ho ztratila jsem poznala, snad, konečně, co je to láska.

„ Už jsi tu dlouho nebyla,“ přivítala mne matka hned ve dveřích a políbila mne na tvář.
„ Ukaž se ? Vypadáš skvěle. Pojď dál.“
Vnitřek domu byl úplně přestavěn.
„ No ne, mami, tady je to úplně jiné.“
„ Zbavila jsem se starých krámů. Teď to tu konečně vypadá k  světu.“ Rozhlížela se pyšně kolem sebe a dotýkala se nových kousků nábytku, které musely stát spoustu peněz.
„ Chtěla bych ti něco říci, ale až při kávě.“
Byla jsem zvědavá na tu novinku, když se tak tajemně tvářila a když rozkrojila krásný, nadýchaný dort, sedla si a složila ruce na vyšívaný ubrus.
„ Budu se vdávat.“
Kdyby náhle spadla letecká bomba do pokoje, nebylo by to takové překvapení.
„ Neříkej, a koho si budeš brát ?“
„ Doktora Hradeckého. Už jsme dlouho přátelé. A  tak jsme se rozhodli, že to spolu zkusíme. Konečně, proč ne ? Je to člověk na úrovni. Má pěkný majetek a já se budu o  něho starat. Bude nám dobře.“

Ach jo, mami. Vzpomínám si, jak jsi potom, co nás opustil tatínek, se zapřísahala, že už žádného chlapa nechceš vidět. A  přeci na tebe došlo. Celý můj život, pokud jsem byla doma, jsi mi neustále říkala – od chlapů co nejdál, udělej si školy, postav se na vlastní nohy a starej se sama o  sebe. Budeš mít třetinu starostí. Když jsem se vdala, neustále jsi mne a jeho kritizovala, dělala jsi scény a jeho jsi považovala za nulu. A  já nejsem šťastná a nedokážu žít s  někým jiným. Proč jsem ti naslouchala ? Proč jsem se neřídila vlastním rozumem ? Ztratila jsem cit a myslela jsem si, že věda a postavení mi nahradí normální a prostý lidský život.

Nebyla to pravda. Mami, žila jsem v  klamu. Nemám děti, nemám manžela a jsem jak otevřená rána.

„ A  víš, co je nového s  tvým bývalým ?“ zeptala se, jakoby mluvila o  nějaké události z  bulvárního časopisu.
„ Ne, nevím.,“ řekla jsem naoko lhostejně.
„ Propustili ho od policie a kdo ví, jestli nepůjde sedět.“
„ Za co, proboha ?“
„ Ta coura, co si ji vzal, mu utekla i  s dítětem za bývalým manželem. On šel za ní a když mu nechtěla otevřít, rozstřílel jim dveře. Pak se chtěl zastřelit sám, ale nepovedlo se mu to. Jen se zranil. Ani střílet neumí, já jsem ti říkala, je to prostě nula. Všichni jsou proti němu. A  přitížilo mu, že se dal na chlast. Pobil se i  několikrát s  chlapy v  hospodě, když se mu smáli, že si neumí udržet ženské.“
„ A  nevíš, kde je ?“ zeptala jsem se.
„ Zbláznila jsi se ? Snad nepůjdeš za ním. Už ti ublížil dost, ještě tě rozstřílí jak řešeto.“
„ Mami, jestli to víš, tak mi to řekni.“
„ Já tě tam nepustím. Slyšíš ?“ rozkřikla se matka.

Bylo jedno jediné místo, kam určitě odešel. Jednou mi ho ukazoval na mapě a pořád sliboval, že se tam spolu vypravíme. Když jsme s  matkou konečně obě uklidnily a ona šla spát, vytáhla jsem ze skříně mapu a hledala ten starý opuštěný dům, který kdysi postavil jeho dědeček. Původně to měl být mlýn, ale nebyly peníze, tak zůstal nedostavěný. Jeho otec ho opravil k  občané rekreaci a někdy tam přespávali jeho známí, když jeli na výlet do hor. Rozhodla jsem se, že tuto noc za ním pojedu a promluvím s  ním. Určitě se dá něco dělat. Vrátit všechno zpátky ……

Ano, našla jsem ho tam. Seděl u velk ého dubového stolu, neoholený, unavený. Už to nebyl on. Podíval se na mne, chvíli mžoural do přítmí, které osvětloval plamen ze starého krbu, jakoby se sám sebe ptal, jestli sní či bdí. Dělala jsem si asi marné naděje, že mne obejme a že mi řekne, jak na mne čekal. Ani nevstal. Ani mne nepobídl, abych se posadila. Stála jsem u  dveří, on seděl u  stolu se sklopenýma očima.
„ Prosím tě, řekni něco,“ řekla jsem do toho hrozného ticha.
Zvedl oči ke mně. Byly smutné a kalné.
„ Jsi krásná.“

To bylo všechno. Odjela jsem tedy. Ani jsem neslyšela ránu, která ukončila jeho život. Nemohu se zbavit pocitu viny a studu. Kolik mi chybělo do štěstí ? Jeden jediný krůček, abych mu dokázala jít včas v  ústrety a vytvořit pro nás oba krásný domov. Měli jsme dům a v  něm jsme byli my dva. Každý sám se sebou. Vytrhla jsem ho z  jeho prostředí, vzala jsem mu možnost k  jeho seberealizaci a nedala mu nic, jen prázdnotu. Ukradla jsem mu život svým rozhodnutím spojit dva tak rozdílné životy. Nakazil se prázdnotou a předal dál. Zničila jsem ho. Hledal lásku, kterou už nebyl schopen opětovat. Byl pro mne jedinou šancí, jak ji objevit.

A  já žiji dál. Už se nikdy to těch míst nevrátím. Já vím, že to není řešení…...