Nokturno.net / tvorba / dílko

Hledání až příliš ztraceného času se malému mužíkovi nijak zvlášť nevyplácelo. Najal si sice na to Judeho, ale ten zásadně odmítal pracovat. Vůbec se mu nedivím, protože samozřejmě také nepracuji. Začalo to tím, že jsme vzali motyky a začali důsledně kopat na nedalekém hřbitově. Byla to mazlavá katastrofa za docela přijatelně nepříjemného lehce deštivého počasí. Chovali jsem se u toho víc než jen dětinsky a snad i právě proto si nás všiml nahluchlý fráter Hugo. Už z dálky na nás mával a cosi volal. Ignorovali jsme ho. Ignorovali jsme ho i přesto, že se k nám nemilosrdně blížil. Měl fialový deštník a oranžové pumpky. Jude kopal. Já jsem kopal. Fráter udělal už předem marný krok. Byla to nádherná souhra. Úplná harmonie až bezmála symfonie pohybu a elegance. A námi kopaná jáma byla už celkem hluboká.

Takže když k nám dorazil nahluchlý fráter Hugo, nemilosrdně a bez reptání jsme ho uvrhli do toho mělkého hrobu a zahrabali hlínou a deštěm. Bude mu to trvat dobrých pár dnů, než se odtamtud vyštrachá, ale jako starý dobrý jógin to bezesporu zvládne levou zadní, popřípadě pravou přední. Když jsem se však podíval na Judeho, jevil se mi víc než nespokojený.

,,Copak, Jiří?“ zeptal jsem se ho starostlivě.

Ale Jude mě jen zprudka udeřil pěstí do žaludku a někam odešel. Zatímco jsem klečel v blátě na kolenou a pokoušel se to rozdýchat, obdivoval jsem se jeho ukrutně mrštným pohybům. Pohyboval se jako lasyčka a s lehkostí netopýra zvládal jeden drn za druhým. Pravděpodobně zavětřil stopu a nechtěl být momentálně nikým rušen. Chápal jsem jeho zaujetí pro placenou věc. A jen pro jistotu se napil z kaluže dešťové vody. Usoudil jsem, že udělám daleko lépe, vyrazím-li k Pavlíkům a objednám si tam jedno čepované - a nebo možná i dvě. Když tu zcela nečekaně vynořil se až příliš ztracený čas jako hrom zpoza mých zad. Měl na sobě dlouhý černý plášť a pokoušel se mě láskyplně obejmout. Začal jsem tiše křičet o pomoc a vlažnou chůzí se ubíral k hřbitovní bráně. Utíkal jsem pomalu před tím divným hrozným cosi jakoby mi snad šlo o život. Ale ono jen šlo vlastně o blbost. Třeba to ve skutečnosti byla jen nějaká noční múra vystoupivší z mého nevědomí. A nyní se mi vizualizací pokouší připomenout nějaké to pitomé zdrcující srdceryvné trauma.

A už jsem bezmála podlehl tomuto hrůznému dojmu, nebýt zásahu prozřetelnosti, která mi nakonec snad i zachránila můj zpola obnažený život. Protože tu se pojednou zpoza náhrobku Ingriše Kaši vyřítil pološílenou belhavou chůzí Roman Jeřábek zvaný též Skoř. Měl hrb a rozvášněně spuštěnou motorovou pilu. Zaujatě se pustil do toho černého pláště a rozřezal ho na malé kousky. Překvapilo mě trochu té krve a pisklavé hlásky. Ale pak jsem podle drobných dětských údů seznal, že to vlastně byli jen nějací malí zcela nepříčetně nebezpeční caparti co si hráli na duchy. Poděkoval jsem Romanovi. Zatřásl mu statečně rukou. A popřál mu mnoho zdaru do jeho dalšího bolestného života.

A ani jsem se nedivil, že když jsem konečně dorazil k Pavlíkům, už tam Jude rdousil na terase toho malého mužíka s tím, že mu jako dává hodinovou výpověď, tak ať prý si těch 60át minut užije! Musel jsem se tomu zasmát. Spojení člověka a drastického násilí mi přijde pokaždé natolik legrační, že se skutečně plácnu přes kapsu a koupím si tu předraženou krabičku Startek. Roztřesenou rukou si připálím a pak křiknu přes celou hospodu:

,,Lojzo, ještě jedno pivo. Prosím.“

1. června 2004

Chlív out