Nokturno.net / tvorba / dílko

Na dnešní den mám zajímavý plán. Musím se důkladně připravit. Hladce se oholím, učešu, vyberu stylový oblek. Sbalím všechny potřebné věci a jdu do garáže pro auto. Za chvíli uháním po nové dálnici směrem na Cheb. Promýšlím podrobnosti setkání. Chci působit důvěryhodně. Záleží mi na tom. Se zmenšující se vzdáleností se můj plán stává jasnějším.
Konečně je vidím. Přehnaně nalíčené s velice krátkou sukní a kabelkou v ruce. Projíždím alejí a u každého stromu stojí jedna. Nevím, pro kterou se rozhodnout. Mezi tmavějšími čtyřicátnicemi s opotřebovaným obličejem (a určitě nejen jím) jsem si všiml mnohem mladší dívky (šestnáct – sedmnáct let, tipuji). Taková mladá a už… Ano, ona je ta pravá.
Zastavím u ní a trapně se usměji (nikdy nevím, jak se v takové situaci zachovat). Suverénně nastoupí dovnitř a zavře dveře. Naviguje mě na místo, kde nás nikdo nebude rušit. Někde uprostřed lesa mi dá příkaz k zastavení. Poslouchám. Přesune se na zadní sedadlo a roztáhne nohy.
„Věříš v Boha?“, zeptám se. „Co to kecáš? Radši pohni, nemysli si, že seš můj jedinej kšeft!“ „Dobře, čekal jsem takovou odpověď. Ale vylez, radši to dělám venku!“ Hodím po ní starou deku. Jen velmi nerada uposlechne a lehne si na zem před autem. Trvá mi trochu déle než opustím své sedadlo. Netrpělivě na mě pokřikuje ať pohnu.
Blížím se s rukou za zády. Stále mě popohání. Najednou na ní mířím pistolí. „Sejmu z tebe všechny tvé hříchy“, potichu zamumlám. Zděsí se. „Nech mě! Dám ti všechny prachy, co mám u sebe.“ „Tvá duše je zatracená. Nic už ti nepomůže. Jen já tě můžu spasit. Jsem Ježíš. Tvé viny vezmu na sebe. Budeš zase panensky čistá.“ „Panebože, ty si šílenej! Já…“ Její poslední slova přeruší výstřel.
Poklekám nad ní a na čelo jí prstem dělám znamení kříže. Ptám se sám sebe: „Proč už ve mě lidé nevěří?“