Nokturno.net / tvorba / dílko

M – múza
T – Timothy

M: Co tady děláš? Sedíš tu takhle už dvě hodiny.
T: Co myslíš? Čekám, až se uráčíš a přijdeš.
M: Jsem tu celou dobu. Nevšiml sis?
T: Zdá se ti snad, že by na tom papíře byla nějaká písmenka?
M: Nebuď protivný. Chtěls mě kvůli básni nebo kvůli mně?
T: Hloupá otázka.
M: Mně nepřijde. Odpověz!
T: Nebudu odpovídat na hloupé otázky!
M: Jsi arogantní.
T: Bingo, neříkej?
M: A  cynický.
T: Vážně?
M: Nebýváš…
T: Tak jsem začal, no a? Co je ti do toho?
M: Hodně, Timothy. Co se děje?
T: Co by se dělo? Přijdeš sem a automaticky si myslíš, že se něco děje!
M: Nebuď hloupý.
T: A je ště k  tomu mě pořád napomínáš!
M: Jsi předpojatý! Timothy, chci vědět, co se děje!
T: Nic! A  dej mi pokoj!
M: Říkals, že čekáš, až přijdu. Teď mám jít pryč. A  proč? Protože ty na mě
nemáš náladu.
T: Co kdybych řekl, že máš pravdu?
M: Řekla bych, že jsi sice upřímný, ale to nemění nic na tom, že si od tebe
nenechám rozkazovat! Tvoje kariéra závisí na mně, pamatuješ?
T: A  ještě zajdeš k  vydírání! Se mnou není nic, zato ty jsi diktátorská!
M: A  přesně takovou reakci jsem čekala. Kolik ti je, Timothy?
T: Co tím sleduješ?
M: Chováš se jak šestnáctiletý puberťák. Máš pocit, že ti celý svět ubližuje? Že jen ty máš absolutní pravdu a nikdo jiný ti nerozumí?
T: Tak dost. Já se tu snažím tvořit. Je to moje práce. Něčím se živit musím.
M: Samozřejmě. A  já, jako tvoje múza, tě ruším od práce.
T: A  taky jsi vztahovačná.
M: Ne. Jen konstatuji situaci. Z  tvého pohledu.
T: Nemusíš se obtěžovat. Nemám zapotřebí, aby se do mě někdo pokoušel vžít.
M: Přístup typického puberťáka.
T: Proč jsi přišla? Abys mi dělala matku?
M: Chtěla jsem tě vidět.
T: Jasně.
M: Čemuž teď skutečně nerozumím.
T: Jsi neuvěřitelně milá.
M: Jen konstatuji situaci. Z  mého pohledu.
T: A  vtipná.
M: Jako vždycky.
T: Poslechni, já teď nemám čas.
M: Jako vždycky.
T: Přestaň.
M: Chceš, abych odešla? Pak se ti bude lépe psát?
T: Třeba jo.
M: Áh, jsi naivní.
T: A  ty moc sebestředná. Proč bych měl vždycky psát jenom s  tebou v  zádech?
M: Protože jsem tvá múza. Zkusils už někdy napsat něco beze mne?
T: Ano!
M: A?
T: Co ty o  tom můžeš vědět?
M: V  tomhle oboru se vyznám.
T: Samozřejmě. A  v čem ne? Jsi prostě dokonalá, nemám pravdu?
M: Máš.
T: Skvěle.
M: Měl bys být rád. Tak často se ti nestane, že s  tebou souhlasím. Měl bys na sebe být pyšný.
T: To-
M: – jsi i  tak, no ano. Promiň, já zapomněla.
T: Jak jen jsi mohla tvrdit, že jsem cynický.
M: Snadno. Ráda totiž mluvím pravdu.
T: Nechceš toho už nechat? Myslel jsem, žes mě chtěla vidět.
M: Chtěla. Původně.
T: Tím chceš říct co?
M: Jen to, že teď chci víc.
T: Cože?
M: Chci, abys napsal báseň.
T: Aha…
M: Zklamaný?
T: Ale ne.
M: Nikdy jsi neuměl dobře lhát.
T: Zato ty ano, co?
M: Jsi hrubý.
T: Omlouvám se, já… nemyslel jsem-
M: Jako vždycky. Půjdu.
T: Ne, počkej! Mrzí mě to, vážně! Nechtěl jsem-
M: -ti ublížit? Pozdě. Povedlo se.
T: Počkej! Nechoď, prosím.
M: Proč? Potřebuješ napsat báseň?
T: To taky, ale-
M: Ale co?
T: …vymyslel jsem ti jméno.
M: Cože?
T: Vymyslel jsem ti jméno.
M: Jméno?
T: Jméno.
M: Ty jsi mně vymyslel jméno?
T: Ano, vymyslel jsem ti jméno.
M: Ty jsi vymyslel své múze jméno?
T: Ano, vymyslel jsem tobě, své múze, jméno.
M: Opravdu?
T: Ano.
M: Tím mi chceš říct-
T: -ano. A ty? < br />