Nokturno.net / tvorba / dílko

Má mysl otevřená jako záchodové prkénko žluté barvy s červenými puntíky, se vzedmula k nadlidskému výkonu. Z uší mi stoupla pára a v nose ozval se ostrý hvizd parní lokomotivy. A snad právě tehdy mi poprvé během periody došlo...

,,Petře, ty jsi intelektuál!“

,,Ale nejsi,“ řekl Roman Jeřábek zvaný též Skoř, přičemž mi podával kopretinu.

,,Pojďte pane, budeme si hrát, budeme hádat lásku,“ pokračoval u toho tak roztomile, až jsem se musel samou melancholií rozplakat. Jenže já na lásku nevěřím a i přesto, že mne několikrát Roman spasil svým hezkým pružným nahým tělem, jsem ho nekompromisně praštil železnou tyčí a poslal k zemi. Sám jsem poté odkvačil za ostatními dětmi na hřiště.

Nikdo si však nechtěl se mnou hrát, a tak jsem otevřel knížku s mnoha obrázky. Bylo to PĚT CENTIMETRŮ POD MOŘEM od Julese Verna. Pojednávala o introvertním kapitánovi, kterého chtěla políbit půvabná devadesátiletá dívka - původně jeho chůva. Jenomže on stále odmítal a marně se pokoušel uchopit kuchyňský nůž za účelem jejího konečného zmasakrování. Plavili se v malé klaustrofobické ponorce a bylo jim dobře. Myslím, že knížka končila tím, že zemřeli blahem a štěstím na infekční zánět sliznice. Ale už si ten závěr přeci jen moc dobře nevybavuji, neb při posledním řádku mě kterýsi idiot nakopl fotbalovým míčem přímo do spánku a moje pozornost se tak přeorientovala na četná souhvězdí, jež se mi zcela nečekaně počala tvořit před očima.

Ano, snad od té doby toliko můj zjevný zápal pro Vesmír a jeho tajemná zákoutí. Úplně to ve mně hrkne kostmi, když po nebi proletí planoucí kometa Naguno a míří k New Yorku. To je její cíl. Její poslání a radost. Byla přece naprogramována samými geniálními Japonci! Takže ještě jsem se trošku rozkuckal a byl bezradný.

Možná bych tak zůstal i celou věčnost. Ale přišel Jude a vytáhl z kapsy 28 korun.

,,Petře, mám na dvě piva, jdeš?“

,,No jasně!“ vykřikl jsem radostně a věděl, že s mojí intelektuální érou je konec. Nyní nastal čas rozmělnit mysl v koncentrovanou sračku. Sklopit záchodové prkénko žluté barvy s červenými puntíky a tak trochu vrátit ten čas. Zpět do jeho nesmyslně vymezeného prostoru, kdy jako senilní dědek si zouvám bačkory a zalézám pod senilní peřinu vedle senilní babky. Je mrtvá, ale ještě dýchá. Dýchá už takhle přibližně 40cet let. Jednoho hezkého slunného dne mě dokonce napadlo:

,,A co když to je ve skutečnosti Roman Jeřábek zvaný též Skoř?“

,,Ty jsi mi to ale idiot,“ řekl Jude. ,,Roman Jeřábek zvaný též Skoř je přece támhle!“ Máchl rukou směrem k vodě. A skutečně, na břehu, na jednom z chladných šutrů seděl Roman v červených trenýrkách a bílém tílku a pytlačil. My s Judem jsme byli už přeci jen velcí staří, přibližně pětadvacetiletí, muži bez peněz, ideálů i živočišných partnerek. Vymetli jsme místní popelnice a nelítostně neohrabaným způsobem rozmlátili kontejnery na sklo. Našich původních 28 korun se rozrostlo na bezmála 250esát. Takže jestli jsme se k Pavlíkům před tím jen šourali, nyní jsme se tam řítili nadlidskou rychlostí. Bude totiž i na Startky!

,,To je žůžo!“ řekl Olin a omdlel.

3. června 2004

Chlív out