Nokturno.net / tvorba / dílko

Člověku pořádně zatrne, že kdysi nosil plátěné kalhotky po své dávno mrtvé babičce a dnes je mu 25 let. Už od dětství jsem byl zarytě plešatý, ale to co prováděl on, nesneslo se mnou žádného srovnání. Byl náramně ošklivý, ale přesto bezohledně přitahoval děvčata. Zatímco já, pohledný hoch s protáhlou jemně kultivovanou pleší, jsem v nich vzbuzoval jistý odpor neurčitého druhu. Když se začervenal, každý ho považoval za roztomilého chlapečka a pohledně pružné patnáctky byly vždy připraveny pofoukat mu jakékoli bebínko. Narozdíl toho se mě jen prostě lidé zeptali:

,,Petře, nedělá se ti na obličeji nějaká nakažlivá vyrážka?“

,,Ne. Samozřejmě, že ne!“

,,Nelži. Máš to marné. Ke všemu, lhát se nemá!“

Odtahovali se ode mne jako kdybych byl snad nějaká mršina. Mával jsem láskyplně na ně, volal, aby mě vzali mezi sebe a když jsem nedával pořád pokoj, snažili se mě decentně ukamenovat.

Ve třídě jsem to samozřejmě nebyl já, kdo byl oblíbený. Ale on. Když ho vyvolala paní učitelka k tabuli, tak se ho zcela bezostyšně před celou třídou zeptala, jestli by po hodině neměl čas za ní zajít do kabinetu. Údajně potřebovala vytřít prach z jisté vzácné škvíry. V patolízalské naději jsem se, nevyčkav jeho odpovědi, dobrovolně přihlásil pevně rozhodnut chopit se co nejpečlivěji a nejpregnantněji této hygienické záležitosti prvořadé důležitosti. Akceptovala to. Dala mi kýbl s hadrem. Vodu a jar jsem si měl už obstarat sám. Než mě vyhodila z kabinetu, jemným hlasem mi řekla:

,,Petře, půjdeš vytřít můj soukromý hajzl. Ju?“

A jak se tak šourám prázdnými chodbami za svým nevábným hygienickým cílem, vidím za zády paní učitelku jak si jen v podvazcích už běží pro něj. Copak se tam asi bude dít? Vrtlo mi hlavou, ale to už jsem zajel rukou do mísy.

,,Co tam s tebou prováděla, ty jeden ničemo!“ ptám se ho.

,,Sex,“ odpověděl mi prostě, přičemž si naprosto nezaujatě zubní nití vyrypoval kus masa uvízlého v jeho nádherně bílém chrupu. Můj byl už tehdy značně zažloutlý nikotinem a věčně zkažený. Ptám se ho tedy znovu:

,,Cože to?“

,,To bys nepochopil, ty jeden velký masturbante.“

Skutečně jsem nechápal, co má proti mé zálibě v Dalím. Vždyť tak nádherně kreslil a maloval. Ale kdo z nás měl jedničku z výtvarky a kdo šticu? To byste neuhodli. Samozřejmě, že zase on! I pan učitel kreslení si ho totiž často brával sebou do kabinetu. Ale narozdíl od paní učitelky už během hodiny. A když se společně vrátili, tvářil se prófa víc než ukojeně. Nevím jestli tam zase prováděli ten sex, ale já se soustředil na obrázek a pilně ztvárňoval umělecky plnohodnotně realitu. Zato on, jen co se posadil do lavice, vyplivl cosi z úst vprostřed papíru a už mu svižně vyletěla ručka ke stropu.

,,Sím, pan učiteli, sem hotov.“

,,To je dobře, to je dobře, jako vždy první ze třídy,“ řekl blahosklonně pan učitel a dal mu za jedna. Já dostal své obligátní 4. Takže není divu, kdo z nás je k dnešnímu dni šťastným inženýrem a kdo zase snad ještě šťastnějším invalidním důchodcem. Hihi. Prostě lidé kolem mne se jednoho dne rozhodli a prohlásili mě za státem schváleného a státem vydržovaného idiota. Takže dnes, v den svých i jeho pětadvacátých narozenin, jsem to ve svém životě dotáhl tak daleko, že pobíhám jako blázen po Polance tam a sem a dělám obecního šaška. No není to báječné?

,,Petře, to je doslova žůžo!“ řekl Olin, přičemž si naprosto nevinně ucvrnknul do slip. Jude ho zatahal za nos a mohli jsme to jít konečně oslavit.

5. června 2004

Chlív out