Nokturno.net / tvorba / dílko

Kozlův piveček se utvořil tak říkajíc přes noc. Byl to zázrak přírody. Byl to úkaz přívětivé hospodské atmosféry prostoupené nikotinovými oblaky. Poté musel dát mnohá bezdůvodná vysvětlení i zdůvodnění. Jeho zarytí fanoušci šíleli. Vyčerpán potem klesl jednoho dne k zemi a začal vyprávět:

,,Petře, ty jsi magor. Na tom není nic oddiskutovatelného. Ale i přesto by ses měl nad sebou zamyslet, aby jsi nedopadl jako já! Jsem sice hrdina mnohých zaostalých srdcí a ještě před deseti lety na mě ženské stály frontu, aby si mohly plivnout. Ale co dnes? Ani chlap o mě neškrtne. A to se o mě zamlada škrtalo jedna radost!

Jsem zvíře. Možná jsem taky intelektuál, neb leckteří mi říkají, že vzdáleně připomínám Havla s dlouhými vlasy a bradkou. Jenomže, když se podíváš na ten můj pivec! Víš, jde vidět víc než těch patnáct let na piku. Můj denní jídelníček dodnes tvoří tři litry levného vína. Litr v dnešní omšelé době stojí přibližně 22 korun a padesát haléřů. Dvě vysomrované dvanáctky mám jako zákusek a několik cigaret na to, abych zahnal únavu. Jsem sice plný života a mám každodenní tuberkulózní kašel. Ale připadám si chudokrevný. Často chodím po Vsetínském náměstí. A to jsou tam hned náměstí dvě! Dívám se lidem do očí. Ale oni se ode mě odvracejí a přecházejí na druhý chodník. A sám moc dobře víš, jak jsou ty chodníky od sebe daleko! Dobrých, dobrých patnáct kroků...“

Musel jsem si zapálit. Seděli jsme v Irské. Deprimovaný Kozel na zemi - žebral od kolemjdoucích. Já u stolu - šel na mě spánek i s Marií. Psychiatr u nějž jsem toho dne byl mi totiž sdělil otřesnou novinu:

,,Petře, jsi normální.“

Nevěděl jsem, jestli mám mít radost a nebo něco rozbít. Chvíli jsme se tak dívali vzájemně do očí a čekali jsme sounáležitost a nebo alespoň nějakou reakci. Mám jediné štěstí, že můj psychiatr je žena. Prochází periodou a odkudsi z Tahiti. A má tak malá a scvrklá prsa, že se za ni musím stydět. Byl jsem třeba v pekárně. Chtěl jsem si koupit pletýnku. Alkoholu bylo již přeci jen mnoho a žaludek prázdný. Ale čeho jsem tím dosáhl! Jen jsem zrudl ve tváři jako nějaká ospalá meruňka a nebo nahluchlá mrkev. Kdybych pak ve vlaku nepotkal Fikase, byl bych tak trochu zmaten.

Takže jsem si k němu přisedl a Tomáš spustil:

,,Je to prasečina...“

Díval jsem se z okna. Před odjezdem tam poletovali ještě hezcí barevní motýli. Ale když se vlak rozjížděl, už tam jen zůstaly hajzl báby a sbíraly z kolejiště nedokouřené špačky - nedokázal jsem si vysvětlit, kde se jich tam pojednou vzalo tolik. Měl jsem sice jen nějakých osm piv, ale připadal jsem si směšně. Toužil jsem po ženách, co seděly hned přes uličku a zároveň jsem si uvědomoval, že jim nebylo ještě ani patnáct let. Mladé živočišné ženy mají totiž jednu zvláštnost. Vypadají přitažlivě. A když jsou nahé, tak mě na nich fascinují ponejvíce jejich drobná nedovyvinutá prsa. Časem povyrostou a jednou, pokud je neprožere rakovina, budou i kojit. Ale i přesto na mě působí doslova mystickým dojmem a já mám nutkavou potřebu se jich dotknout. Jsem tichý a nenápadný. Myslím na Kozlův piveček a jsem nadmíru odvážný. Připadám si, jako bych šmátral v naprostém prázdnu. Penis se mi samozřejmě prokrvil. Obvykle to začíná obligátním:

,,Ahoj, já jsem Petr.“

Avšak vzhledem k stávající opilosti si během zbývající cesty už kladu jen otázku, jestli jsem vůbec mluvil a nebo jen huhňal. A když usoudím, že z jedné věty jsem při nejmenším řekl alespoň dvě srozumitelná slova, vlak brzdí v Polance. Fikas si mě háže kolem krku jako nějakou vzácnou kožešinu za 28 korun a ještě vzal svoji krosnu. Šli jsme k Pavlíkům. Lojza nás tam už čekal zavěšený za kliku a kouřil svoji oblíbenou partyzánku. Ztělesňoval vyhublé pivo a jeho rachitcké tělo personifikovalo láhev od pětihvězdičkové Metaxy. Už jsem byl docela šťastný. Skoro jsem nevnímal a ptal se po rikši. Je nutno si uvědomit, že Polanka ani zdaleka nepřipomíná velkoměsto. Nejsou tu mrakodrapy ani taxíky, ale jen tři rikši. Jsou to velmi pohublí podnikatelé snědých tváří a já je podporuji. Vždyť také jet naprosto opilý za zapadajícího Slunce v rudém úplňku a rikši považuji za jedno z nemála vyvrcholení kreativně prochlastaného dne. I když některé dny jsou tak trochu pěkně pitomé. Hlavně ty věnované střízlivosti - ale jenom z naprostého nedostatku peněz.

6. června 2004

Chlív out