Nokturno.net / tvorba / dílko

Pipin za mnou přišel včera v slzách. Jeho malá roztomilá holka na jedno použití, Marina, se mu zakousla do ucha, a pak nečekaně trhla. Tím mu asi pravděpodobně chtěla naznačit, že od něj čeká vyčerpávající věčnost. Ale Pipin se mi toužebně svěřil:

,,Péťo, když ale já ji nechci!“

Zašil jsem mu ránu, poplácal po rameni a to bylo tak vše, co jsem pro něj v jeho excelentním životě mohl udělat. Pročež jsem se posadil do křesla, otevřel noviny a počal ho konsternovaně ignorovat. Pipin se na sebe sice snažil soustředit pozornost, a proto prováděl různé opičky. Tvářil se. Prděl a říhal. A ačkoliv si uvědomoval, že není naprosto zajímavý, dosáhl jenom toho, že mu praskly stehy a do očí se mu tak opět vehnaly slzy. Já si mezitím zkontroloval čas s počítačem a rozbil prasátko. Měl jsem v něm celoživotní úspory pro tento den. A stejně jako každý jiný, jsem byl kolem páté polední rozhodnut vyrazit do hospody. Cesta k Pavlíkům je dlouhá a příjemná. Vede kolem řeky, silnicí ze šotoliny, pod mnoha a mnoha zelenými a oranžovými stromy. Obklopuje vás vysoká tráva nad kolena a ohrožují ryby, které vyskakují z vody. S mlasknutím dopadnou na zem, pocákají vás, a pak se ještě navíc začnou nebezpečně mrskat. V důsledku však dosáhnou jenom leknutí.

Jdu kolem “Kotla” a vidím dva hezké motýly, dvě půvabné holčičky a jednu obstarožní semetriku. Mým skromným odhadem má dobrých stopadesát kilo. A zjevně chce být na očích. Už si i dokonce svléká za tím účelem podprsenku. Odvracím svůj zrak k vlakovému nádraží a zaujatě sonduji špinavý bagr. Dělám sebevědomé kroky a jsem čím dál tím blíž cíli.

Když tam konečně dorazím, jsem šťastný a celý se třesu. Nejsem na tom v poslední době příliš psychicky dobře. I když mi můj psychiatr potvrdil moji normalitu, nezahnalo to ani zdaleka moji nervozitu. Realita je záhadně průhledná a není na ni nic ani za mák mysticky tajuplného. Prostě se posadím ke stolu. Zapálím Stařenu. A objednám pivo.

,,Pivo.“

Toto slovo letí výčepem. Narazí o Starého Pincka. Pročechrá pleš obstarožní karikatury Jamese Bonda na umření. A s konečnou platností se rozbíjí o tvář bývalého přeborníka v boxu, Mistra Ducháčka. Baculka mi mrštnými pohyby donese moji objednávku. Usmívá se a tváří se přijatelně sexy. Taky jsem byl přijatelně sexy. Nasliněnou dlaní jsem si ulízl své prořídlé háro a oblékl čistý svetr plný barevné svěžesti.

,,Kam jdeš?“ zeptal se mě Pipin.

,,Do hospody,“ odpovídám mu s ledovým klidem stoika.

,,A to mě tu u sebe necháš naprosto samotného, nebál bych se říct, až
opuštěného?“

,,Ano.“ Zabouchl jsem za sebou dveře a konečně byl venku. A vidíte, teď tu sedím nad pobryndaným ubrusem s Olomouckým syrečkem a Evičkou. Evička už nekoktá a ani ty její veliká prsa se za těch deset let nescvrkla. Spíš naopak. Ale i přesto, že jsem dal devět piv, jsem větřil strašlivou nudu. Nic se nedělo. Padaly obligátní slova, nedůvěřivé otázky a praštěné odpovědi. Nikdo nikoho nechtěl zabít a všichni byli tak nějak podezřele klidní. Seděli tu sice lidé s monokly a od ženských nehtů znetvořenými obličeji. Byli tu dokonce lidé s obvazy a vydloubnutýma očima. Tvářili se inteligentně a byli velmi vtipní. Předevčírem tu totiž byla obyčejná vesnická tancovačka, na níž ale bohužel došlo k masakru. Dvě bojůvky, za neexistující Leskovec a prokazatelně existenciální Lidečko, se vrhli na sebe a vtáhli do toho ještě asi dalších 120 povolných spoluobčanů. Donedávna ještě tvůj čerstvý přítel ze včerejšího dne se ti klidně a prostě zahryzl svým neudržovaným chrupem prosáklým zbytky potravy do krku a nebyla s ním už pak vůbec kloudná řeč. Lidi posedla davová psychóza. Policajti museli použít slzný plyn a obušky. A kromě obvyklých sanitek, dorazily i zcela nečekaně dva pohřební vozy tažené koňským spřežením. Snad proto tu dnes vládla ta pohodově vlídná atmosféra. Musel jsem se usmát na hospodskou. Zaplatil útratu a vrátil se zpět domů. Pipin ležel schoulený pod křeslem a celý se klepal hrůzou a děsem. Mám hezké křeslo. A ne jedno. Asi spal. Mohl mi tu aspoň zatím během mé nepřítomnosti vysát a utřít prach. Už bych to totiž potřeboval.

7. června 2004

Chlív out