ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

UBOHÝ IDIOT

11.06.04 | Chliv, @ | 1985 x | vypínač

Vzali jsme koloběžky a vyrazili do ulic. Byli jsme mladí, plni ideálů a deziluzí. Původně jsem sice chtěl poslat milostný dálnopis Oldřichovi, ale nakonec jsem si to rozmyslel a rozhodl se jít s klukama.

Zprvu chtěli jet ke splavu a tam řádit, ale já jim to rozmluvil:

,,Ale hoši, vždyť tam je tráva!“

Podívali se sice na mě s rozpaky a soucitem vepsaným v tvář, ale přesto nakonec usoudili, že vyrazí na dětské hřiště nedaleko základní školy. Což se mi samozřejmě taky nelíbilo. A možná ještě víc. Byly tam totiž děti. Takoví ti malí uslintaní usoplenci obdaření smyslným sadismem a citem pro brutální násilí, plnohodnotně a vydatně posedlí vlastní sebedestrukcí. Obnažují tam na sebe své pohlavní údy a ruce strkají do písku. Jiní haranti se pokouší uchopit do rukou raketu a hrát tenis. Další spurtují na krátké 60áti metrové trati, nebo hrají fotbal. Už od svých dvou let jsem měl neblahé tušení, že svět je plný pitomostí a zmítá jím zoufalá malomyslnost křížená s archetypální omezeností. Ale doslova každým dnem jsem přesvědčován o tom, že jsem bohužel i přes to vše poznání a letité zkušenosti oddaným stoupencem naivity. Takže jsem to obrátil a rozjel se k tomu splavu nakonec sám. A možná, že i právě to bylo mým původním záměrem. Samota.

Oddána Slunci a propletená v jeho paprscích. Posadím se tam na rozehřátý kámen a zaposlouchám se do padající a zurčící zpěněné vody plné motorových olejů a mrtvých koťat v plátěných pytlích. Jsem zanícený romantik. Hlavně pak, když mám chřipku a nebo hnisavou angínu. Ale teď jsem na tom v pohodě. Přijímám svět naprosto odevzdaně se svojí chronickou rýmou a levou bosou nohou se odrážím od asfaltu. U nás na vesnici chodí všichni bosi. Ano, jsme tu ještě natolik primitivní a odevzdaní tradici, že tu stále ještě dodržujeme tuto afektovanou svátost prostoty a jednoduchosti. Kdy to mnohdy končí hřebíkem procházejícím nártem a nebo patou prořezanou skleněným střepem od pivní láhve. Ale jen co jsem sjel z hlavní silnice, byl jsem klidný. Asfalt totiž vystřídala měkká udusaná hlína a tráva. Nedalo se už prostě jet dál. Zahodil jsem koloběžku do chrástu a rozběhl se ke splavu.

Cestou jsem ze sebe strhával šaty. Chtěl jsem být nahý a cítit se jako Adam v ráji. Namísto toho mne však jen polil stud a nemravnou chlípností se prokrvil můj pohlavní úd. Na břehu pod splavem seděla Eva. Byla to nahá, tehdy přibližně pětiletá, Lucka P.. Ne že by se mi nelíbila, ale i přesto byla rozkošná. Na ramena ji dopadaly husté dlouhé kadeře jejích špinavých a mastných vlasů plných lupů. Neměla vůbec žádná prsa ani chřípí. Musel jsem se stydět za stvořitele, protože já osobně jsem byl dokonalý!

A tak jsem se nerozhodně rozběhl, odrazil se z lávky a skočil šipku. Bylo tam tenkrát docela mělko. Takže jsem si trochu podřel držku od štěrku a drobných kamenů na dně řeky. A jen co jsem vyplaval nad hladinu, Lucka P. začala vydávat divé a poděšené skřeky raněného zvířete. Když jsem se podíval do svého odrazu, pochopil jsem. To už nad hladinu nevyplaval krásný Petr, ale zkrvavená zrůda. Ke všemu k mému naprostému nepochopení a rozčarování, vzhledem k tomu, že mi bylo teprve 9 let, jsem si povšiml, že začínám plešatět. Naštěstí to však přemohla únava a já usnul. Mám něco jako syndrom. Mám narkolepsii, takže jsem to zalomil přímo tam, kde jsem stál.

A nebýt hrdinné Lucky P. a její bezhlavě odvážného jednání a léty posilování ve fitnesu zpevněných svalů, konkrétně bicepsů, jistě bych se utopil. Vymrštila se ze břehu jako pérko z čerstvě rozbitých starožitných hodinek po před časem zesnulé babičce. Několika prudkými tempy se ke mně přiblížila. Hodila si mě kolem ramen a rozběhla se ke břehu, kde jsme ulehli společně vedle sebe do trávy mezi spoustu klíšťat. Nazí, mladí a náramně oškliví. A ke všemu i dokonale chudí. Na duchu i penězích. A já si v tu chvíli delírizovaně nepřál nic jiného, než aby nám bylo osmnáct let. Odhodili bychom prázdnou krabičku od kondomů. Kondom samotný bychom nafoukli a vypustili k nebesům. Byli bychom romantičtí a možná bychom i oslepli, protože, idioti, bychom se nechráněni dívali přímo do Slunce. Nechráněný styk je prostě báječný.
,,Je to žůžo,“ kuňkl Olin, polkl těžkou slinu a vyvrátil se.

11. června 2004

Chlív out


 Přidat komentář 




› Online 9


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14755
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6344
autorů: 860