Nokturno.net / tvorba / dílko

Když Řehoř zamýšlel vstát onoho rána z postele, z hrůzou si uvědomil, že…

čtvrtek (čtvrtý den)

„Zítra po první hodině pojedeme na exkurzi. Otevřete si žákovské knížky…,“ zpřísnil hlas Řehoř.
„Index, vole!“ zařval kdosi z hochů.
Řehoř si otřel opocený skřipec. Zamžoural do třídy, ale bezvýsledně.
„Index, průkaz, výkaz…“
„Nejsme žádný žáci,“ doplnila šatnáře Tondu služba na tabuli Renča.
„Studentský průkaz, pane učiteli“ šeptl šprt Václav.
Řehoř byl zpátky na zemi, stačilo vyslechnout klíčové slovo. Narovnal se, aby ve výšce téměř dvou metrů nabral dech:
„Otevřete si žákovské knížky…“

pátek (pátý den)

Řehoř osaměl.
Ručičky na nádražních hodinách obtočily trojku. Třída se rozptýlila do města, avšak nezdálo se, že by to Řehoř bral na vědomí.
Před očima se mu míhal konflikt s průvodčím, který mu chtěl udělit pokutu. Chtěl od něho koupit hromadný lístek.
„To jste si měl koupit na nádraží,“ poučil ho průvodčí s úsměvem na rtech, „dáte mi aspoň pět set.“
„Mám jen tisícovku,“ omlouval se Řehoř.
„Co jste to za člověka?“ utrhl se na něj průvodčí, „dobrá, pokusím se ji rozměnit a na zpáteční cestě vám ji vrátím.“
Ovšem na zpáteční cestě byl jiný průvodčí, který mu chtěl udělit pokutu.
Radost mu přinesl pouze nález vzácného brouka Oryctes nasicornis.
Drahého brouka vypustil do sklěněné nádrže, ve které ho čekal pečlivě smíchaný substrát ze zetlelé bukové hrabanky a písku doplněné trouchem. Na Petriho misce naservírované pochutiny: přezrálé kousíčky hrušek, květy bezu a pampelišek.
Řehoř přes všechno nadšení usnul v křesle.
Chrápání starého barda a spokojené hrabání brouka však netrvalo dlouho. Brouk, který chtěl prozkoumat, proč zůstal neuzavřen, začal šplhat ven. Vlezl až do otevřené pusy, kteréžto majitel zrovna seděl v luxusní restauci a na vidličce sousto štavnatého bifteku. Žádná školní jídelna ani posmívání diabetické kolegyně Lady.
Chramst. Čelisti důchodce několikrát zkously zdánlivý biftek, aby se po několika mocných záškubech uspokojily sósem z krevet a čerstvě namletého koriandru…
Řehoř osaměl.

neděle (nedělá se)

Víkend Řehoř prospal. Z ušáku ho nevytrhl ani oblíbený program na čété jedna: „Toulky s paní Přírodou“, který dávali v sobotu, ovšem ani nedělní „Trampská kamera“. U lůžka spáče se střídaly sny, z nichž valná část spáče strašila. Zlatý brouk a šílený vědec v něm hledali poklad.
Šílený vědec, usmál se Řehoř lapen v transu.


pondělí (den po neděli)

Když Řehoř zamýšlel vstát onoho rána z postele, z hrůzou si uvědomil, že se proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.
Safra porte, kde je můj Oryctes nasicornis? zanadával si Řehoř.
Ďas aby to spral, chlupaté mám nožky, roh vskutku nosoroží.
To já jsem Oryctes nasicornis!
Ta bolest! Vyvěrala mu z míst, kde míval krční obratle a kde nyní končila opancéřovaná nosoroží hlava.
Důchodce, navyklého drát se z postele den co den, nemohly hmyzí přívlastky vyvést z rovnováhy.
Éla hop! dodal si Řehoř odvahy a už stál na… ano na nohách.
Ne, nemýlil se, skutečně to byly nohy. A brouk nikde.

Třídou projela hlasitá vlna ticha.
Řehoř se zarděl. Vskutku poprvé na něho zírali s posvátným úžasem.
„Přinesl mi někdo záznam o pozorování brouků z naší páteční exkurze?“
„No?“ zvýšil hlas Řehoř.
„Já. Já se hlásím, pane učiteli“ hlesl šprt Václav.
Řehoř vyslechl klíčové slovo. Narovnal se, aby ve výšce téměř tří metrů nabral dech:
„Nejsem učitel, ale profesor. A dále, vím, že nejen nerozumíš chemii, ale i tvé přírodovědné papouškování mi leze krkem a co mi leze krkem, z toho by se mohlo snadno přihodit komisionální přezkoušení. Tvoji rodiče jsou sedláci a tvoje sestra je selka. Tebe můžu povýšit na nevolníka.“
Nevolník Václav oněměl.
„Co mi povíte, chátro nestoudná? Jaký měl patron rostlin, blahořečený Tadeáš Hájek z Hájku, orgasmus? Kdo se svlékl pro jeho Herbář? Zeptáte se boha Carla Linného, proč nás pojmenoval od prsu, a nikoli pro chlupy? Povím vám jedno, algeny konzumujete víc než nadteorie Darwina, nactiutrhační hašišáci …“
Zahartusil zvonek.
„Nějaké otázky?“ zeptal se Řehoř.
„Pane profesore, prosím pěkně, co se vám to stalo?“ dodal si odvahy Todnda.
Řehoř se na něho obrátil s úsměvem. Dostavila se mu chuť vysvětlovat.
„Našel jsem brouka. Ale nechtěl jsem… nechtěl jsem brát broukovi brouka, rozumíš?“ řekl Řehoř.
„Ano,“ řekl Tonda, který neměl ani potuchy, o čem je řeč, „ale co váš… roh. Je to roh, že ano?“
Řehoř se zasmál.
„Já přece nemám žádný roh.“

Doma stále prázdné akvárko.
Musí to tak zůstat, usoudil Řehoř, a než zapnul televizii, ujistil se, že zcela jistě žádný roh nemá.
Řehoř se uvelebil v ušáku. Přemýšlel o tom, co řekl Tondovi.
Ano, brouk má brouka, já mám sebe, ale víme o sobě a tak to má být.
Známá znělka přinesla nový díl AZ-kvízu.
Řehoř podřimoval, ale z tohoto poklidného stavu byl vytržen podivnými událostmi.
Moderátor jako obvykle představoval soutěžící. Zbývala Marcela.
„Já pracuji jako uřednice na úřadě. Mezi mé záliby patří vyšívání, televize a procházky v přírodě.“
„ A komu to cpeš, ty píčo?“ uchechtl se moderátor.
Rehoř, pravidelný divák kvízu, málem nadskočil. Ne, to opravdu nemohl slyšet.
„A políčko vybírá pan Michal,“ řekl moderátor.
„Devět,“ řekl pan Michal.
„Devět bran pekelných?“ nadhodil moderátor.
Řehoř si promnul oči.
„Ne,“ usmál se pan Michal.
„D jako debil, degen, dilina, darmošlap? A neznáte nějaké nadávky od M?“ zeptal se moderátor.
Ne, musím mít slyšiny. To přece není možné!
„M jako homouš nebo M jako totální trubka?“
„M jako motovidlo?“ řekl pan Michal.
„Dobře, dobře. Tedy devět. Co znamená NBVVH?“
„Národní botanická vyhlídková věž hydrometeorologická?“ zkusila štěstí Marcela.
„NNŘD. Nejsi na řadě, dilino,“ okřikl ji pan Michal.
„Ale výborně,“ řekl moderátor, „pane Michale, bankomat je váš.“
„Teď,“ řekl pan Michal.
„Sto korun!“
Píp, píp…
Teď,“ řekl pan Michal.
„Dalších sto korun!“
Píp, píp…
„Zkus to teď, motovidlo,“ řekl moderátor panu Michalovi.
„Teď,“ řekl pan Michal.
„A dalších sto korun. Odnesete si neuvěřitelných tři sta eur, pardón korun,“ řekl moderátor.
„Proč jste mi říkal teď a přitom to bylo jen sto? Mi to nestačí ani na cestu domů“ řekl pan Michal plačtivě.
„Alespoň už víte, co znamená NBVVH.“
„Já to nevím.
„Na bankomatu vyhrajete velký hovno.“

To už Řehoř spal. Myšlenky upřené k zítřejší výuce, ó jak se těšil.
Jen jedno mu vrtalo hlavou: Co se stane, až otevře oči?