Nokturno.net / tvorba / dílko

Ležel jsem s Luckou P. v trávě. Byli jsme oba nazí a hloupí. Byli jsme jako dva nenasytní malí andílci posedlí spousty obsedantních myšlenek a pseudointelektuálních sofismat. Louskali jsme napitá klíšťata a típali vajgly o včely. Bylo to zábavné, a tak trochu prosluněné. Když tu se z nebe snesl traktor Zetor a v něm seděl Starý Pincek ve svém montérkovém úboru. V jedné ruce držel rozpitého lahváče a v té druhé rozkouřenou Startku. Tvářil se závažně a dvěmi prsty od nohou zažehl motor. Bylo vášnivé ho sledovat. A kouř vyvalivši se z výfuku vás pohltil fantasií různorodých vzdušných zámků. Snad vypouštěl rajský plyn, či jinou halucinogenní drogu. Ale když jsem se podíval na Lucčinu bradavku, přišla mi krásná. A přiznám se. To se mi právě moc často nestává. Dokonce i ten její obličej byl pojednou tak nějak monstrózní a vyvedený od obludné uhrančivosti. Její oči žhnuly ledabylou perverzí a Starý Pincek se konečně rozjel. Svým nezdolným ambivalentním šourkem zařadil obratně rychlost a vypadal u toho jako samotný Belzebub. Měl za sebou rádlo a tím rozrážel půdu. Ve vysokých gejzírech tryskala k obloze a jevila se víc než úrodnou. Zatahal jsem Lucinu za vlasy a naznačil, že bychom už měli jít, než nás tady ten tlustý šílenec zmasakruje. Posbírali jsme proto souvztažně svá pohlaví, nastrkali je do chlebníků a oblékli se do trenýrek a kalhotek.

,,A na prsa si nic nedáš?“ ptám se ji.

,,Ne.“ Chlípnost linula se ji přímo z úst.

,,Jaká hanba!“ zaječel jsem jako nějaký ejakulační implantát a nestoudně jsem se pokřižoval. Doufal jsem jen v to, že nás nikdo nepotká. Leč marně. Už to tak na světě bývá zařízeno, že v co doufáte nejvíce, poskytne vám svůj pravý opak. A my narazili na obstarožní karikaturu Jamese Bonda.

Její rozezlená tvář byla nateklá nachovým vztekem. Vášní ji popraskaly žilky v krvelačných bulvách a hrozivé vrásky zalily obé líce společně s čelem tak, že vytvořily monolitický celek zdůrazňující nelidskou bestialitu. James vypadal prostě tak trochu indiferentně, přesto však sounáležitě se svými pod očnicovými váčky nateklými slizem. Uctivě jsem smekl před ním blahodárnou poklonu hodnou francouzské šlechty přelomu 17. a 18. století, ale ten starý prasák vrhl jen chlípný pohled na její bujné vnady. A právě toho jsem se již od počátku obával nejvíce. Vzal jsem šutr a za výkřiku:

,,Ty NEMRAVO!“

jsem ho uzemnil.

Ne, nechtěl jsem ho zabít, ale stejně si myslím, že to rozdýchal, a poté se odebral na svoji obligátní dvanáctku do knajpy rozrušovat svoje okolí těžko uvěřitelnými storkami plnými běsnící senility a sklerózy. Ujistil jsem se, jestli má Lucka P. ňadra v naprostém pořádku a zeptal se ji:

,,Nepůjdeme se vyčůrat?“

,,Opravdu excelentní nápad, Péťo!“ stáhla si Lucka kalhotky přímo namístě. Její chřípí zářilo jako jantar, v němž je zalit červotoč. Musel jsem plesat nad myšlenkou této tolik oslňující krásy. A už bych si býval i já sám stáhl trenýrky a pustil to do přírody. Ale od tohoto úradku mne odvrátila skutečnost její stružky, jíž vytvořila. Byla to Žlutá řeka, Chuang - che. A kdyby se neobjevil ten Vietnamec, musel bych se asi zbláznit.

,,Ponožky?“ zeptal se a natáhl mi jich před tvář celý pár.

,,Ne, díky.“

A tak mi alespoň předvedl své bojové umění tradované z generace na generaci, když už tedy nic jiného. A jakmile byl už konečně se mnou hotov, Lucka udělala několik desítek sedů lehů, kliků, dřepů a roznožek. Načež mě ohodnotila přibližně těmito slovy:

,,Ty jsi mi to ale sádlo, Péťo.“

...a přehodila si mě přes rameno a šli jsme na kopec k vysílači. Je odtamtud totiž báječný rozhled. Hlavně pak za bez měsíčné noci, kdy na vás padají tisíce a tisíce velmi rafinovaně drobných meteoritů a pokoušejí se vás přizabít. Tak tomuhle já říkám extáze lásky.

12. června 2004

Chlív out