Nokturno.net / tvorba / dílko

Už se mi o něm zdálo několik snů, nebo spíše nočních můr, ale tenhle, co se mi zdál dneska v noci, byl ze všech těch snů ten nejživější. Stále se v něm zjevuje on. Ten, co značí předzvěst konce. Ten, jemuž se říká Posel smrti. Poslední sen o něm se odehrával v temné uličce s jednou jedinou svítící lampou. Víc jich nebylo. Ani žádný člověk tudy neprošel. Byl tu pouze on a já. Nedalo se před ním uniknout. Tam, kam směřovaly mé kroky, tam směřovaly i ty jeho. Na rychlosti chůze nezáleželo. Vždycky mě dostihnul. Ani běh mi nepomohl. Prostě mi chce jen oznámit, že už je konec. Ale tak brzy.....?
Schovám se před ním domů. Ale i tam mi straší přízrak v černé kápi. Hrůzou skoro šílím, začínám křičet a probudím se. Kůže zvlhla studeným potem. V hlavě se mísily hrůza a děs. Konec je blízko.....
Nemohu si to nechat pro sebe. Musím to někomu říct, jinak zešílím. Jdu ke svému nejlepšímu příteli. Potřebuji ho vidět. potřebuji s ním mluvit. Jdu k němu. Cesta mi připadá nekonečná. Dlážděné ulice, bez jediného člověka mi připomínají hrůzy, které se dneska v noci odehrávaly v mé hlavě. Na obzoru už vidím jeho dům. Krásný bílý dům s velkou zahradou obehnanou vysokým plotem . Jediné místo, kde teď chci být. Jediné místo, kde teď opravdu potřebuji být. Konečkem prstu už se pomalu dotýkám zvonku, když se za mnou najednou ozve:
„Nezvoňte tam,“ řekl neznámý mladý muž.
„Proč ne?!“ ptám se naštvaně a zároveň vyděšeně. Co mi má co říkat, ať tam nezvoním! Vždyť ani neví, jak moc s ním teď potřebuji mluvit!
„Zemřel za neznámých příčin. Dnes, brzy ráno ho odvezli,“ řekl a odešel.
To ne! Proč?! Do očí mi vyhrkly slzy. Proud slaných tekutin plné smutku mi stékaly po tvářích. Potápím se v zoufalství. Ale najednou mi všechno dochází. To byla předzvěst jeho smrti! Byla to předzvěst smrti mého nejlepšího přítele!