Nokturno.net / tvorba / dílko

"Víš po čem by jsem toužil?"zeptá se mě zvědavě jako tolikrát, když jsme jen tak básnili o našich životech.

"Chtěl bys být věčný?"zeptám se ho s úsměve. Tohle je věc, kvůli které se dokáže vždycky rozohnit a dokázal by o ní mluvit hodiny. Věčný život, věčné jméno nebo být alespoň zapsán jako nezapomenutelná duše v jednom obyčejném životě. Když jsem ho potkala myslela jsem ,že je to cvok. Kdo by si to taky nemyslel, že? Byl překrásný a chytrý, nebyl jako ostatní, vyčuhoval z řady. Jednou jsem vešla do baru a posadila jsem se ke stolu. Prohlédla jsem si lidi kolem mě. Vždycky to pro mě bylo fascinující představit si jaký asi má život ten vedle mě, jaké má problémy, tohle všechno. Když jsem měla čas tak jsme nad tím jenom tak lehce bádala a v tenhle večer můj zrak ulpěl na blonďatém klukovi s hnědýma očima. Vesele se bavil, kolem něj byla partička přátel a jejich smích se nesl až do nejtemnějším koutů tohoto lokálu. Zkoumavě jsem se na něj zadívala a jeho rty, které s posmutnělým úsměvem vesele hovořily mě zarazily. Proč jsou smutné? Jak dokážou být i tak veselé? Proč ačkoliv nerozumím žádnému slovu mě jenom ten hlas uklidňuje? V hlavě se mi rozvířilo milion otázek. Nic z toho jsem nechápala. Byla jsem pouze obyčejná dívka, která toužila po svém nedokonalém světě. Když jsem zjistila, že si mého upřeného pohledu všiml jenom jsem se nepatrně pousmála a v další chvíli vešla moje kamarádka na kterou jsem čekala. Vrhla jsem po něm další postranní pohled a zjistila, že se také dívá na mou kamarádku, Abbi. Měla dlouhé blond vlasy, které si s radostí nechávala rozpuštěné a povlávající kolem, její hnědé oči zářili a se smíchem se prodírala ke mně. Zbožňovala jsem její šílené nápady. S nepatrným bodnutím žárlivosti jsem od něj odvrátila pohled. Nesmím říci, že takhle to bylo vždycky. Nesmím to říci už jenom z toho důvodu, že jsem si za to mohla sama. Když jsem se někomu líbila poslala jsem ho za Abbi, což byla holá šílenost. Byla to ale zkouška. Abbi měla s dotyčným flirtovat a nikdy nepochopím důvod, proč se na mě lepí tak skvělý a veselí týpci. Abbi měla z čeho vybírat. Proč by se starali o mě, když se o ně zajímá překrásná blonďatá dívka a já o ně očividně nemám zájem? Můj test byl předem odsouzen k neúspěchu a proto jsem s ním byla natolik spokojená. zaručoval mi naprostou svobodu. Pořád tu byla ta naděje, že někdo uspěje, že pošle Abbi k vodě a pořád se bude zajímat o mě. O tu praštěnou, ukecanou holku s modrýma očima, bledou pletí a tmavě hnědýma vlasama. Ta šance tu byla, relativně malá, ale pořád jsem věděla, že tam je. Proto jsem nebyla zoufalá. Užívala jsem si samotu, někdy jsem jí přímo vyhledávala a setrvat v těhlech chvílích v mé společnosti bylo na zabití. V dalším okamžiku jsem ale bažila po společnosti jako nikdo. Byla jsem hříčka přírody. Všechno se to ale změnilo s příchodem tohoto tajuplného kluka, který zbožňoval věčnost.

Měsíc se odrážel na hladině a když člověk zvedl hlavu spatřil tisíce hvězd, které zářily jako by měly každou chvíli vyhasnout. Milovala jsem tohle místo od té doby, co jsem se sem poprvé posadila. Není moje, je jeho. To on mě sem poprvé zavedl. Donutil mě podívat se na svět jinýma očima. Očima, které byli tak jiné než ty moje, že jsem tomu pořád nemohla uvěřit. V jeho očích se mi zdálo všechno tak magické, neskutečné a pravdivé. V jeho očích jsem viděla propast naděje, kterou sžíral smutek. Nikdy mi neprozradil svoje tajemství. Věděla jsem, že tam nějaké je, on věděl, že o tom vím, ale ani jeden jsme o tom nemluvili. Bála jsem se porušit to kouzlo mezi námi. Ten večer v tom baru bych možná udělala lépe, kdybych rovnou odešla a nikdy, nikdy se nevrátila. Místo toho jsem se neubránila a pohlédla tím směrem, pohlédla směrem k mé zkáze i spáse. Proč jsem nevěděla už dávno, co všechno se tím změní? Řekla by jsem, že jsem člověk, který změny vítá, dokonce je i vyhledává, ale tohle byl zásah do mé osobnosti, do pevných základů mé víry. Tohle byl otřes na který jsem nebyla připravená. Donutil mě změnit mojí zkoušku, přesvědčil mě, že je to pouze hloupost, kterou se snažím chránit před světem, který je ve své podstatě nádherný. On tou zkouškou prošel, ale proč? Aby mi ukázal, že to před čím jsem se chránila je to, co mě zničí? Že když jsem se bála toho, že mě někdo podrazí udělala jsem si tímto kolem svého krku smyčku? Vysvětlil mi, že když se budu snažit prchat před něčím čeho se bojím, najde si mě to a zničí mě to, otřese to mnou a můj strach se budu moci proměnit ve fobii. Svou zkouškou jsem se zapletla do pavučiny, kterou jsem pořád zaplétala a zaplétala, nechápala jsem proč ani jsem nevěděla jak mohl, ale někdy nám osud připraví zkoušky -ano, zkoušky, které jsem stavila před sebe a život- které stojí za to překonat. Někdy stojí za to i odhalit tajemnství, které jste neměli vědět. Někdo by možná řekl, že se vás někdo snažil chránit, ale jeslti vás ten dotyčný miloval, dělal jenom tu samou chybu jako vy. Nezasloužíme si snad všichni poznat pravdu, ať je jakkoliv bolavá a krutá? Jsem toho názoru, že ano. Všichni by jsme měli alespoň jednou jedinkrát pohlédnout do očí pravdě i bolesti. Jenom tak budeme schopni užít si doopravdy chvilky obyčejného štěstí, takového štěstí, kterému stačí sedět pouze u vody, být opřená o jeho rameno a poslouchat jeho hlas, kterým mě ukolébával už tolikrát k spánku. Tohle bych považovala za opravdové štěstí, které je nepatrné, ale věčné.

V tom baru to všechno začalo, byl to on, kdo za to mohl nebo já? nejspíše oba. Kdybych se nezvedla a neodešla na ten záchod a přitom mi neuklouzl pohled k němu, třeba by se všechno změnilo. Kdybych prošla bez povšimnutí, kdyby si toho nevšiml a nevydal se ze mnou. Kdyby, kdyby. na tomhle stojí nejistota světa. Mohla jsem přejít přes frekventovanou ulici a přežít a kdyby ne? Přešla jsem po frekventované ulici a přežila jsem, tečka. Tady by to mělo skončit. Tím příběh končí. Přešla jsem přes frekventovanou ulici a srazilo mě auto, zemřela jsem, tečka. Tady příběh také končí. Vždycky je tam pomyslná čára, kterou oddělíme určitou událost od druhé, ale v té čáře by se nemělo za žádnou cenu vyskytnou slovo kdyby. Kdyby jsem ho pár dní poté nepolíbila třeba by to neskončilo tak tragicky jako se stalo. Problém je, že v mojí pomyslné čáře se stalo to, že já se zamilovala. Možná víc než jsem si sama připouštěla. Byla jsem poblázněná do jeho očí, úsměvu, hlasu, naprosto všechno. Když jsem tady teď ležela v jeho náručí a nad námi svítila hvězdy, měla jsem pocit, jako by jsem ukradla záři jedné z hvězd a poznala kousek toho pravého štěstí. Nepotřebovala jsem k tomu nic víc než jeho přítomnost a hvězdy. Tohle místo v sobě mělo něco magického a čistého. Tady mi poprvé došlo, že svůj svět nechci stavět na kdyby, že nechci žádné hloupé zkoušky, které mě mají chránit. Chci věřit, že jsem to zrovna já, ta vyjímečná, kdo má přejít přes frekventovanou ulici a přežít. Chci věřit, že já jsem ta jedinečná. Že spolu budeme navždy, já Tamara a Josh. Dva obyčejní lidé, dva obyčejné světy. My dva, spolu, ve věčnosti.

Večer byla obloho jasná a pomalu se na ní začali objevovat hvězdy. Šla jsem pomalým vyrovnaným krokem. Měla jsem chuť běžet, ale nechápala jsem proč. Měla jsme chuť křičet, ale neměla jsem k tomu žádný důvod. Znepokojovalo mě to, že se mi třásly ruce a žaludek stahoval nervozitou. Něco mělo být špatně, něco se pokazilo. Přepadl mě strach, že někdo umřel. Rozeběhla jsem se domů, kde jsem zjistila, že jsou všichni v pořádku, všichni až na mě. Když jsem nespatřila žádný důkaz toho, že se po mě Josh sháněl, začela jsem panikařit. Věděla jsem, že odjel. Věděla jsem ale kam odjel i kdy se má vrátit. Když se mi na jeho mobilu nikdo neozval dostala jsem ještě větší strach. On ,který miloval věčnost. Já, která jsem milovala jeho. Dostala jsem dopis, našla jsem ho zapadlí ve schránce. Byl psán jeho rukou, byl tam od rána. Nedočkavě jsem ho roztrhla. Byla jsem v panické hrůze. Doufala jsem, že můj špatný pocit je jenom paranoia. Nedokázala jsem určit co je to za pocit, ale věděla jsem ,že je něco špatně. Když jsem přečetla první slovo myslela jsem, že všechno bude fajn u druhého mi ztuhl úsměv. Nemožné se stává skutečností?

Milá Tam,

tohle je možná pro mě nezvyklý způsob psaní. Chtěl jsem tě ujistit, že všechno je v naprostém pořádku, až na jeden problém. Víš, že jsem si vždycky myslel, že my dva jsme dokonalý pár? Že mě to od té chvíle v tom baru změnilo? Naučil jsem se poznat opravdový kousek štěstí. Byla jsi to ty. Proto mě bolí, že ti musím oznámit, že odjíždím. Pryč, nebudu ti psát kam, ale je to daleko. Na takovou dálku nemá smysl náš vztah udržovat. Věř mi, že je to tak lepší. Pro nás oba. Nechci ti bránit pokračovat v životě, hlavně se nestáhni do sebe a zapomeň na tu svojí hloupou zkoušku. Prostě žij. Klidně mi nadávej, mysli si o mě, že jsem hajzl. Jenom tě prosím dávej na sebe pozor a na mě zapomeň. Nedělal by jsem tohle, kdyby jsem věděl, že se vrátím, že všechno by se mohlo vrátit zpátky na své místo. To se nestane, proto doufám, že mě poslechneš. Zapomeň na mě. Vymaž mě ze svého života a nikdy si na mě nevzpomeň. Tohle je všechno o co tě žádám. Stačí, že ve mě budu žít věčná vzpomínka na nás dva.

Navždy, Josh

Dočetla jsem jeho slovo a potom si je přečetla znovu a znovu. Nechci po tobě nic víc než aby jsi na mě zapomněla, nic víc! Dělá jako by to bylo snadné jenom tak někoho vypustit z života. Cítila jsme jak moje nohy pomalu klesají k zemi, zavřela jsem k sobě pěvně oči abych se pokusila zastavit proud slz, který se z nich spustil. Proč jsi to udělal? Seděla jsem venku, u branky opřená o zeď a stejně jsem měla pocit jako by mi někdo vzal vzduch. Něco se ve mě sevřelo, zlomilo. Někdo mi vzal kus mě. Proč jsem se nebránila líp? Ukázal mi, že zlomit někomu srdce může každý a je to tak snadné. Vždycky jsem se bála toho, co mě potkalo právě teď. Cítila jsem jak něco ve mě pomalu odchází s ním. Proč jsem už předtím tušila, že se něco pokazilo, že se ode mě kousek mě samotné vzdaluje? Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem myslet. Viděla jsem před sebou jenom jeho, jak se ke mě sklání, políbí mě na čelo, vezme do náruče a konejšivě ukolébá ke spánku. Když jsem znovu otevřela oči byla jsem ve svém pokoji, v posteli a když jsem pozvedla hlavu v naději, že to byl jenom vtip. Spatřila jsem ten dopis na stole. Znovu jsem se zhroutila a s pocitem prázdnoty se schoulila do klubíčka. Nikdy jsem nepoznala takovou samotu, opustil mě proč? Chtěl aby jsem na něj zapomněla? jak si může myslet, že to dokážu? On který ve všem viděl smysl, který se mě snažil chránit i před deštěm mi teď udělá tohle? Chce po mě abych znovu žila, ale proč? Bez něj?

Další den jsem vyšla z domu do nádherného slunečního dne, který jsem si najednou nedokázala vychutnat. Šla jsem do nemocnice k naší rodinné poradkyni. Máma jí včera volala, řekla jí můj stav a teď jsem tam měla jít, vypovídat se a dostanu nějaký prášky. Jsem já snad nějakej cvok? Měla jsem tmavé kruhy pod očima, protáhlou pusu a zasmušila jsem vešla do nemocnice. Vyjela jsem, až do patra, kde měla ordinaci. Už jsme se připravila na to zaklepat, ale můj pohled upoutala žena, která sklíčeně seděla na židli v chodbě o kousek dál. Přišla jsem blíž k ní a poznala pod tou ustaranou tváří Joshovu maminku. Jenom jsem tam tak stála a dívala se na její ztrhané rysy, stejné kruhy pod očima jako jsem měla já. Nepodobala se té veselé vstřícné ženě, kterou jsem znala. Pomalu jsem si k ní přisedla a až v tu chvíli si mě všimla, když spatřila mou tvář nejdřív to vypadalo jako by se lekla, potom ode mě jenom odvrátila tvář a po tvářích se jí začali valit slzy. Co se stalo? To nás opustil takhle krutě všechny? To se mu nepodobalo.

"Co se stalo?"zeptala jsem se tichým hlasem. Její pohled na mě chvíli setrval, potom se zhluboka nadechla a pokusila se klidným hlasem říci "Nic, všechno je v pořádku. Jenom odjel pryč" V jejím hlase byl ale znám smutek a hysterie.

"Kam odjel? Proč teď? Vrátí se někdy?"zeptala jsem se prudce a ona jenom stěží přemohla další nápor slz.

"Nevrátí, nevrátí se"řekla šeptem. Pevně sevřela pěsti a zavřela oči.

"Proč teď?"zašeptala jsem a pořád jenom hleděla na její tvář. Měli tolik společných rysů.

"Nemohl to odložit, musel odejít. Nechal ti dopis, že ano?"zeptala se mě už o poznání klidněji jako by v sobě něco přemohla.

"Nechal mi dopis, který nic nevysvětluje"řekla jsem naštvaně. Připadala jsem si zrazená a ztracená.

"Ten dopis vysvětlí vše, nechtěj po něm víc. Prostě musel odejít"řekla mi s nepatrným úsměvem. Když to řekla tak mi to došlo, vyskočila jsem ze sedačky a pohlédla na její obličej. Všechno v něm bylo vepsáno, ale já si toho předtím nevšimla. Musel odjet, to byla lež! Až v tuhle chvíli jsem pochopila její bledost, slzy i černý kostým, který měla na sobě. V hlavě mi zněla moje vlastní slova "proč mi to udělal? Vždyť mě miloval." V tuhle chvíli mi to došlo. Toužil po tom, aby jsem znovu začetla žít a to já bych nemohla, kdybych věděla pravdu. Chtěl mi to všechno usnadnit, zrazenému člověku se do života vrací těžko, ale lehčeji než člověku zlomenému a on mě nechtěl zlomit. Potlačila jsem výkřik a rozeběhla jsem se chodbou pryč. Všimla jsme si, že se otevřeli dveře a v nic stála terapeutka za kterou jsem měla jít. Jenom jsem kolem ní proběhla, běžela jsem, ale nemohla jsem brečet. Ne to jsem neměla dost síly a potřebovala jsem se ujistit, že to co mě napadlo je špatně. Že doopravdy odjel, teď jsem toužila po tom, aby to byla pravda. Když jsem tam doběhla z nebe se pomalu začetli snášet kapky deště. Kde je ten krásný den, co byl ráno? Pomalu jsem procházela mezi náhrobky, potom jsem uviděla ten nový, stál pod starou rozložitou lípou. Pomalu jsem k němu došla a když jsem spatřila jeho jméno vytesané do kamene jenom jsem se tiše zhroutila na kolena a kapky mi stékaly po tváři místo slz. Proč odešel a nic mi neřekl, proč odešel pryč? Proč jsem nenaléhala, abych zjistila jeho tajemství? To tajemství, které ho dostalo až sem? Teď už jsem nechtěla vědět, co to způsobilo. Stačilo mi vědět, že neodjel, že by pořád zůstal se mnou a pořád tu někde se mnou bude. Umřel, ale proč mi to neřekl? Když jsem uslyšela hlas, který mě volal do reality jenom se vší silou jsem se odtrhla od vzpomínek na něj. Starý hrobník ke mně pomalu šel a ptal se mě, co tam dělám. Pomalu mě vyzvedl na nohy a vedl mě pryč. Proč jsi odešel, proč zrovna ty jsi měl odejít? Co jsme komu provedli, že to mělo mít takový konec? Pomalu jsem odcházela od jeho hrobu a cítila, že všechno možná bude fajn.

"Chtěla jsem pro nás dva jenom věčnost"zašeptala jsem tiše do deště.