Nokturno.net / tvorba / dílko

Říká se, že co Čech, to muzikant. Pravdivost tohodle snad celosvětově rozšířenýho názoru potvrzuje i naše rodina, ve který co člen, tak to pan muzikant, s velkým p, mistr ve svým oboru. Táta hraje housle, máti piáno, strejda klárinet, segra čelo, brácha basu a já druhý housle, ale taky na všechno, neboť když se nesejdem všichni, jsem nucen zaskakovat za chybějícího člena našeho rodinnýho orchestru. A to se stává často. Když si strejda zapomene klárinet u některý tý svý fuchtle, demoralizuje pak nás ostatní těma svejma oplzlejma pikantériema, tak ho táta radši pošle shánět kalafunu, nebo máti, když má roupy, tu odešle táta do kuchyně vařit šodó, aby nepoškodila třískáním do kláves piáno. Jo. Takže když nacvičujem, sejde se nás někdy sotva tolik, že můžem hrát aspoň lízanej mariáš, ale když se sejdem všichni, tak je nás šest, což máme taky v názvu našeho uměleckýho amsámblu, říkaj nám totiž Žhavej šuktet. V repertoáru máme klasiku i modernu, Bacha i Vlacha. A hrajem všechno zpaměti, čímž šokujem své posluchače, ale někdy i sebe. Jsme pozýváni na svatby, funusy, bály i různý oslavy, jako jubilea a tak podobně. Pracovní a výjezdovej kalendář máme nabitej na rok dopředu. Předevčírem jsme byli hrát na jistým jubileu. Hospodyně našeho pana faráře, statného pětapadesátníka, slavila totiž své devadesátiny a to už je ňákej věk. Oslavy proběhly v místním hostinci, takové blivárně, čemu se ale nedivím, jelikož pan farář zná svý ovečky a chtěl se vyvarovat případný nemravnosti, to jakože mu někerá z nich ošavluje faru. Tak jsme hráli. Po chvíli ale jenom v triu, jelikož táta, strejda a máti zalezli do kuchyně a jali se tam nacpávat knedlo-vepřo-zelím. Když jsem to viděl, a navíc že oni jo a já ne, tak se mi udělalo blbě a to až tak, že mě brácha musil odvést do šenku, kde měl pan farář láhve švestkovice ze svejch rezerv k účelu konzumace. Tak jsme si s bráchou dali na začátek každý po pěti štamprlatech, čímž jsem zažehnal nevolnost a navodil spřijatelnej stav. Přidal se k nám i samotnej pan farář, kterej se nám po zdolání první láhve švestkovice přiznal k takový intimnosti, jako že je nešťastnej, jelikož mu pánbů nenadělil mladší hospodyni. Když segra viděla náš statečnej boj s nepřítelem, jako správná dcera národa husitů přichvátala nám na pomoc. Segra je stará panna, s panenstvím neobyčejně tuhým, neboť i navzdory mnohým pokusům její panenství přetrvávalo. Dočet jsem se to v jejím deníčku a řeknu vám, že když jsem ho přečet, nemoh jsem z důvodu erekce ještě deset minut vstát, aby to nebylo vidět. Divím se jí, káči pitomý, kdyby ten svůj deníček prodala ňákýmu pornoproducentovi, vydělala by majland a nemusila by takhle šumařit. A teď s náma ještě solidárně paří tu švestkovici, mohla by nasávat kurvazírkoňak. Pan farář na ni kouká jako pavouk na mušku a když ji vyzval, aby mu šla pomoct donést z fary další lahvinky, nebyli jsme s bráchou v stavu v duetu spasit situaci. Táta, strejda a máti se přežrali, segra zřejmě na faře padla do nastražený pasti, nebo snad uvízla v pavučine a brání svý panenství, takže co my dva ? Sešlost už stejně přešla na svůj způsob zábavy, nasávala a hulákala a vyzývala hospodyni ke striptýzu, no prostě folklór jak prase...
Teď jsem doma, probral jsem se až dnes, cpu se kvašenýma okurkama a nalejvám lákem. Jojo, je těžkej ten muzikantskej chlebíček. Naši jsou všichni pryč, ale aspoň se budu moct nerušeně koukat na televizi...
Napadlo mě nahlédnout do segřina deníčku. Na poslední stránce čtu... a sakra.., noné..., segřino trauma je totam a ještě k tomu se jí nabízí flek jako hrom, bude dělat hospodyni...