ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Fragment č.7: Jak to bylo s Grundebrajem

31.10.07 | čtenář Lukáš Balabán, @ | 2923 x | vypínač

Král Grundebraj byl docela obyčejným králem, jakých v té době byly na světě spousty. Jako druhorozený syn krále Chemambraje společně s se svým mladším bratrem Mulgabrajem odstranili svého nejstaršího bratra Vladislava, který se měl podle práva stát novým králem Mezihorské říše. Napřed se ho pokusili několikrát neúspěšně otrávit. Potom na něj postupně najali několik desítek vrahů, které Vladislav, jakožto udatný bojovník, lehce zabil dříve, než mohl být ohrožen jeho život. Grundebraj s Melgabrajem viděli, že se nevyplatí spoléhat na poddané, protože, jak se ukázalo, jejich síly na lid polobožského vládnoucího stavu prostě nestačily. Už se chystali, že vraždu provedou vlastní rukou, ale té noci, kdy vyrazili do královských komnat, aby krvavý čin vykonali, zrovna vypukla obrovská bouře a Vladislav zemřel zasažen několika svazky blesků. Trůn tak získal Grundebraj, a aby ochránil svůj nový post před případným chtíčem svého mladšího bratra, nechal zabít mezihosrkého kelbara (cosi jako velekněz) Markenika CCXCIV. (toho jména dvě stě devadesátého čtvrtého) a nabídl jeho duchovní úřad svému bratru. Melgabraj tento úřad přijal a tak poprvé v historii Mezihorské říše byla duchovní i světská moc v rukou jediného rodu. Mezihorští tumbaři (cosi jako kněží) pochopitelně protestovali, protože kelbar byl předtím dle platných regulí volen vždy sborem kukobarů (cosi jako vyšší kněží).
Melgabrajovi tedy nezbylo než celý sněm kukobarů zlikvidovat, což šlo docela hladce, neboť nenávist šlechtického i poddaného lidu ke kukobarům byla v té době jako sud s prachem. A tak byli kukobaři Melgabrajem svoláni na duchovní sněm, který měl požehnat Melgabrajovu nástupu na post kelbara. Všichni mezihorští kukobaři se na něj sjeli s pevným rozhodnutím Melgabraje odmítnout. Nebylo jim to nic platné. Chrámový komplex v Chaldonicích, jedno z největších náboženských center tehdejšího světa, ve kterém se měl sněm konat, byl po příjezdu všech kukobarů uzavřen a zapálen. Navzdory nepřebernému množství romatických legend o kukobarech, kterým se podařilo z Chaltonic utéci, historickým faktem zůstává, že požár nepřežil nikdo. Melgabraj poté jmenoval nové kukobary, převážně z řad loajálních tumbarů (cosi jako běžní kněží) a druhorozených synů vyšších lenních pánů. Tato událost v helomidské historii proto nese název Ohnivý chaldonický sněm.
V době, kdy chrámy v Chaldonicích hořely, byl mladý král Grundebraj na lovu ve hvozdech na severní straně říše. Oddával se radovánkám, občasnému vraždění nevolníků a znásilňování nevolnic, kteří patřili jeho přátelům, rozsáhlým hodům na jejich hradech a všeobecnému veselí vůbec, jak bylo tehdy mezi králi zvykem. Doprovázel ho Fruchgor Dálavský, který jako zdatný pijan, děvkař a básník dělal králi zdatného a příjemného společníka. Zrovna se oddávali hodům a uvádění panen z celého okolí do jiných stavů, když k nim dorazil posel nesoucí zprávu, že Melgabraj spálil všechny kukobary v Chaldonicích.
„To je výborné,“ reagoval na tu zvěst Grundebraj, „Říkali jsem svému bratru, že je třeba řádně napravit duchovenstvo v naší zemi, neboť jsme se s ním shodli na tom, že pravda a moc Jarchana, Boha jediného, je naší činnosti až příliš nevyhovující. Vypadáme v jejím světle jako hříšní bastardi. My chceme novou pravdu Jarchanovu a novou Jeho moc. A náš zručný bratr k ní právě udělal první krok.“
„Máš pravdu, můj králi,“ přitakal u poháru vína sedící Fruchgor Dálavský, „tato země potřebuje nového Boha. Takového, který žehná našim hodům, lovům, radovánkám a naší kratochvíli, neb jsem jist, že polobožský lid šlechtický má od něj dar radosti a jejího požívání po celý svůj život. Vládu a správu panství, měst a říše mohou obstarat stejně dobře naši poddaní služebníci.“
„Ano, Fruchgore, příteli, v tom s tebou souhlasím. Ať lid pracuje, živí nás a spravuje se, ať je mu duchovenstvo ku pomoci v jeho bolestech a strastech, ale plobožský lid vládnoucí ať vždy požívá svého práva na svobodu a radost. Tak to má být, Jarchan tak chce.“
„Jekejta,“ (cosi jako "staniž se") odpověděl Fruchgor a napil se mocně ze svého poháru.
Král Grundebraj se po chvíli spokojeného popíjení vína poněkud zachmuřil.
„Copak se děje, můj králi?“ otázal se starostlivý Fruchgor, „Proč se tak mračíš?“
„Princezna Gegorská. Nepochopím, proč opustila náš dvůr, než aby nám byla po vůli. Vždyť jsme její král!“ Grundebraj se po těchto slovech odmlčel, pak pravil hlasem o mnoho tišším: „Toužili jsme po ní už jako mladíci, když ona byla ještě dívka.“
„To věřím, můj králi. A nebyl jsi sám. Všichni urození – i ti méně urození – synové po ní prahli. Její tintské kouzlo a krása slibovaly leccos,“ pravil Fruchgor s myslí ponořenou ve vzpomínkách na půvabnou šlechtickou dceru.
„Ano, ale jako vládce nejmocnější a největší říše na světě přece nemůžeme připustit, aby si takové svéhlavé ženy jako ona se námi hrály jako kočka s myší!“
„Žádám tě o klid, můj králi. Princezna z Gegoru je už daleko za hranicemi tvé říše. Nevrátí se. Ale nač zoufat, když Tvá Milost může mít jakoukoliv ženu uvnitř hranic této země! Kolik krásých panen jsme jen tady, na severním panství Kukličově již poctili svým božstvím a uvedli je v požehnaný stav!“
„Máš pravdu, příteli Fruchgore, máš pravdu. Dáme přednost kráse své země před tou z ciziny,“ řekl opět povznesený král a poté, co upil ze svého poháru pokračoval: „Máme chuť udělat něco pro svůj poddaný lid. Něco, zač nás bude na věky ctít a chválit, a tak nám u Jarchana věčného vyslouží nesmrtelnost.“
„Pro znamení tří! Nechceš snad snížit daně, nebo ano?!“ zvolal královou vůlí k populismu poděšený Fruchgor.
„Ne, to nechceme. Neměj strachu. Ale máme pro tebe, jakožto svého dvorního básníka, veliký úkol. Až se vrátíme na Vršov, do našeho hradu, seženeš všechny umělce z celé říše a představíš mne lidu této země jako neohroženého hrdinu v mnoha způsobách – v sochách, chrámových malbách a ve způsobě nejcennější: hrdinském zpěvu, který bude opěvovat mou udatnost, statečnost a touhu po vědění. Znázorníš v něm naši pouť světem i časem a až budeš hotov, vsadíme toto dílo do zlatých desek a umístíme do Chaldonic, aby ho zde mohli tumbaři opisovat a předčítat poddaným při setkáních v tumbakoru.(cosi jako fara)“
„Skvostný to nápad, můj králi. Mám jen jediné otázky.“
„Vyslov ji tedy.“
„Jak mám psát o tvé dobrodružné pouti celým světem za poznáním, když jsi žádnou takovou pouť dosud nevykonal?“
Král se nad touto otázkou chvíli rozmýšlel, pak pravil: „Jak o té pouti psát? Povíme ti jak, příteli. Barvitě, znamenitě a skvostně. Tak, jak to dovedeš jen ty. Proto jsme tě vyvolili za svého dvorního básníka. Budeš psáti veršem bezvadným, jako nejcennější šperk tepaným.“
„Už rozumím, můj králi. Pustím se do práce hned, jakmile dorazíme na Vršov. Až dílo dokončím, budeš jistě více než spokojen.“
Na ta slova se začali opět bezstarostně veselit.


 Přidat komentář 




› Online 16


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866