Nokturno.net / tvorba / dílko

Prudce ho ze spánku vytrhla štiplavá bolest na ruce. Když se na ni podíval, pomrkával na něj maličký, světle zelený hrošík se zuby zarytými do jeho kůže. Chvíli na sebe oba mžikali a tvářili se překvapeně. Bylo to trochu divné. Když se někdo zakusuje do nějaké ruky a pak dělá, jakoby to, co se právě dotklo něčího masa ani nebyly jeho zuby... Po chvíli se zelenavé stvoření přece jen pustilo a na Efově ruce se objevily krůpěje krve. Ef k nim přičichl. Ucítil vůni lilií a kovu.

***

Každý musí z něčeho žít. To byla věta, kterou se co chvíli Von de Es utěšoval. Připomínal si jejím prostřednictvím, že jeho práce je vlastně normální a není na ní nic špatného. A posledních pár měsíců se mu někdy dařilo tomu i věřit.
Miloval svoji manželku a pětiletého synka a udělal by pro ně cokoliv. Možná měl trochu strach. Bál se doby, kdy se jeho syn začne vyptávat. Netušil, co by mu řekl o své práci. Se svojí ženou se o tom nikdy moc nebavili. Ona se neptala a on se jí nechtěl svěřovat.

***

Ef se rozběhl dolů po louce. Tráva byla suchá a pichlavá. Běžel proto ještě rychleji, aby byla cesta k lesu co nejdříve za ním. Hned u prvních stromů se zastavil a několikrát se zhluboka nadechl. Pak šel pomalým krokem dál a za chviličku došel na mýtinu, kde si mohl zchladit chodidla ve studeném mechu. Jak tak chodil chladivou zelení, uviděl za pařezem jakýsi pohyb. Než stihl prozkoumat, co se tam děje, vyskočil před pařez skřítek. Měl hlavu asi ve výši Efova kolena. Nebyl to úplně typický skřítek. Měl totiž místo nohou kopýtka a na hlavě malinkaté růžky jako od kůzlátka. Než se Ef stačil vzpamatovat, vyskočil zpoza spadlého kmene stromu další skřítek. Oba mužíci se na sebe zle podívali a s předkloněnými hlavami se proti sobě rozběhli. Neviditelná víla Echo roznesla dunivý zvuk, jež se po nárazu dvou lebek ozval, po lese. Skřítci však měli tvrdé hlavy a nic se jim nestalo. Místo toho se začali oba strašně chechtat a válet se po zemi smíchy. Ef na ně s neskrývaným zaujetím hleděl.
„Pročpak to děláte?“ neudržel už Ef svoji zvědavost. Jak rohatí uslyšeli hlas, ztuhli leknutím a rázem se přestali smát. Když však uviděli, komu hlas patří, znovu se na jejich tvářičkách objevily úsměvy. Věděli o jeho lesních toulkách a i když on si jich nikdy nevšiml, oni ho znali velmi dobře.
„Jen tak. To přece skřítci dělávají, ne?“ odpověděl pisklavým hláskem blonďatý trpaslíček, což byl ten, co vyskočil zpoza starého kmene stromu.
„Aha,“ zamumlal Ef. Najednou to všechno chápal.

***

Von de Es měl další úkol. Další práci, za níž dostane svůj plat. Tak bude moct se svou rodinou zase několik měsíců spokojeně žít. Jenomže jako vždy se mu do práce moc nechtělo.
Von de Es vyšel ven. Pořád přemýšlel, zda mu jeho šlechtická krev dává větší právo k zabíjení lidí na objednávku. Zvláště teď. Měl totiž zavraždit někoho, o němž si nedokázal dost dobře představit, čím by mohl někomu vadit. Párkrát už ho letmo zahlédl a slyšel o něm. Byl neškodný, s lidmi moc nemluvil... Ale práce je práce. Někdo ji udělat musí a Von de Esovi se zdálo, že když bude zabíjet on sám, může to provést s takovým umem, aby oběť, odsouzená kýmsi neurčitým k smrti, netrpěla a málem si ani nestihla uvědomit, že umírá.
Zapleten v myšlenkách došel Von de Es až do lesa, kde se měl jeho úkol pohybovat. Mezi stromy zahlédl něco přibližujícího se od louky. Pak se tedy vydal tím směrem a na mýtině zahlédl již neběžící postavu. Po chvíli pozorování byl úplně přesvědčen, že je to člověk, který má být v nejbližších dnech zbaven života. Byly ideální podmínky pro provedení úkolu. Oběť byla zády k němu. Von de Es už už vytahoval svoji věrnou dýku, ale vtom uslyšel hlas. Jako by ten člověk stojící před ním, s někým mluvil. Von de Es však neviděl nikoho. Zdálo se mu to nepravděpodobné, ale věděl, že tam opravdu může někdo třetí být. Pro dnešek to tedy vzdal. Měl přece ještě pět dnů.

***

Ef špatně usínal, špatně spal a taky se špatně vzbudil. Bylo mu smutno. Už to bylo hodně let, co byl sám. Jistěže stále někoho potkával, s někým i mluvil. Se starými přáteli. Jenomže ti mu jen připomínali to prázdné místo, které kolem sebe měl. Staří přátelé se nikdy nedívali do budoucnosti, protože sami sebe poztráceli v minulých časech. Všichni moc dlouho hleděli na své příšery. A tak se jimi i stali.
Zakručení žaludku Efa trochu vytrhlo. Konečně něco normálního, pomyslel si. Něco, na co může nějak reagovat. Vyšel tedy před svůj dřevěný domek. Rozhlédl se, co by tak snědl. Jahody už nebyly, ostružiny ještě nebyly. S cuknutím však Ef zpozoroval fialového živočicha. Byl to klokan, který poskakoval, aby dosáhl na obzvláště chutně vypadající list keře.
Ef neměl klokany rád. Byla to zákeřná zvířata, přestože se dokázala tvářit tak, že by se Herodes slitoval. Ale Ef je moc dobře znal a protože fialový klokan spoléhal na svůj pohled, který mu byl prozatím nejspolehlivější zbraní, nesnažil se před Efem utéci. To se mu vymstilo. Ef prudce vymrštil ruku a stiskl klokana v hrsti. Ten se podíval pohledem opuštěného psa, ale to bylo taky to poslední, co stihl za svůj život udělat. Ozvalo se tlumené křupnutí. Pak si Ef utrhl fialové stehýnko a ucítil vůni lilií a kovu. Začal snídat.

***

Von de Es přišel domů a odhodil svůj plášť. Jeho žena zvedla hlavu od šití a zeptala se:
„Tak co?“
Von de Es jen zakroutil hlavou a odešel. Věděl, že jeho žena neví, jaké je jeho zaměstnání. Jen v takových chvílích, kdy se ptala po jeho úspěchu, trochu znejistěl. Sám sebe však vždycky nakonec přesvědčil, že otázku vyslovila jen proto, že velmi nutně potřebují peníze. To byla pravda. V té době se totiž skoro všem lidem dařilo. Proto se jen málokdy u Von de Esa objevila objednávka na vraždu.
Šlechtic usínal s neurčitými pocity. Moc dobré nebyly...

***

Ef seděl na lavičce před svojí chatkou a pozoroval přírodu a – vzpomínal. Vzpomínal na všechny své propasti, do nichž nahlédl. Propasti, které se vždy objevily, když tančil. Při tanci nedokázal nikdy rozlišit, zda tančí v sobě nebo ve skutečnosti. Nebo obojí. Byly to nádherné dny, když se učil tanci. V sobě se usmál, když si uvědomil, že jeho propasti jsou jeho stropem. Přes který nepřetančí.
Ten den se mu chtělo do hor. A tak šel. Občas utíkal po úzkých pěšinách a nebál se, že by zakopl. Kolem něj se všechno míhalo.
Bylo zamračeno. Bylo zamračeno a Ef věděl, že toto počasí u mnoha lidí i starých přátel. vyvolává melancholii, smutek a pocit samoty. U něj však ne. Měl rád oblaka a bouřky a déšť. Ze všeho nejradši měl podzimní mlženku.

***

Bylo zamračeno.
Von de Esovi se ani nechtělo z postele, ale když si vzpomněl na svého syna, který ještě spal a snil, a ucítil teplo těla ležícího vedle sebe, vstal a šel hledat do hor.
Procházel po cestách a nevěděl, jestli dnes najde sílu. Tisíce horkých jehel mu projelo kolem páteře, když ho uviděl. Rozběhl se, ale tak, aby nebyl zpozorován. Když udýchaný a dost vyčerpaný dorazil do blízkosti své oběti, rozhodl se Von de Es, že si chvíli odpočine, aby na sebe svým dechem neupozornil, což by mu překazilo to, co zamýšlel. Musel také počkat, až se jeho rukám vrátí během ztracený klid a přesnost. Bez nich se nemohl obejít.
Jeho práce stála na skalní plošině a hleděla kamsi do dáli.
Teď, teď, teď. Rychlý impulz vymrštil Von de Esa z jeho úkrytu a než si stihl cokoliv rozumově uvědomit, byl za zády toho, koho měl zabít. Tělo pracovalo rychleji než mysl. Nestačil přemýšlet nad tím, co dělá. Měl však tento okamžik tolikrát přehraný v hlavě, že se teď děl jakoby méně skutečně, než když nad ním Von de Es dumal. Držel v ruce svoji dýku, stál na krok za oním člověkem. Všechno probíhalo tak, jak se to již tisíckrát událo v Von de Esově mysli.

***

Ef se díval dolů. Poslouchal hudbu. Byla to hudba, při které vždy tančil. Hudba, v jejíchž notách byl zapsán smutek nejhlubší radosti.
Pak k Efovi přiletěl malý zlatý sloník a vznášel se mu před obličejem. Hleděli na sebe. Sloníka drželo ve vzduchu spřežení složené z deseti much. Ty teď bzučely nad Efovou hlavou. Zlatavý chobotnatec se přisál doprostřed Efova čela. Šimralo to a Ef se začal tlumeně smát. Znenadání sebou slůně cuklo. Ef se smát přestal a zesmutněl. Ucítil chuť lilií a kovu a bylo mu strašlivě líto, že malý slon odlétá.
Letěl přímo do propasti.