ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Gamchetu: Dva světy, jediní strážci (prolog)

19.11.07 | Petr Sirůček, @, další tvorba | 1697 x | vypínač

Po velké odvaze vždy přichází chvíle, kdy člověk přemýšlí nad správností svého rozhodnutí a zvažuje, co by se stalo, kdyby se rozhodl jinak. Alespoň tak to je u mě, a proto vůbec píši tyto paměti, během svého vzpomínání.
Dlouhá léta jsem žil ve lži a slepé oddanosti, dokud si mě pravda nenašla. Konečně jsem prohlédl a uviděl zkázu, která vznikla mýma rukama a dál se šířila. Můj svět se mi zhroutil a plný hněvu jsem toužil po jediném. Pomstě, v níž miliony lidí zahynuly, jen proto, že jsem tomu tak chtěl. Přesto nelituji a i dnes bych se rozhodl stejně, neboť vím, že počet mrtvých mohl být mnohem, mnohem vyšší.
Bez rodiny, přátel a smyslu života jsem putoval alternativními dimenzemi, za pomoci jednoho ze spousty přístrojů, jež jsem stvořil. Bohužel uniknout minulosti se mi nikdy nepodařilo na dlouho a vždy mě nakonec dostihla i s trýznivými výčitkami.
Roky plynuly a můj život naplnila vina, stud a odpor k sobě samému. Chtěl jsem ze svých rukou smýt krev a z hlavy vyhnat vzpomínky, ale nepodařilo se mi to. Sebevražda mě napadla nejméně tisíckrát. Přesto jsem se nedokázal zabít a útéci hříchům, neboť by to bylo až moc snadné.
A když už mi nakonec jednoho dne došly síly a já sahal po zbrani, stalo se něco, co navždy změnilo můj život a dalo mi novou šanci. Šanci vše odčinit a začít znovu.
Přímo přede mnou se otevřel zářivý modravý portál, vábící mě k sobě jako můru láká světlo. Beze strachu jsem do něho vstoupil a ocitl se v temnotě chladné jeskyně. Pouhý jeden krok zažehl desítky pochodní, které jeskyni naplnily teplem a osvětlily nástěnné malby.
Nepamatuji si již, jak dlouho jsem na ně hleděl, ale navždy si budu pamatovat, co na nich bylo.
Desítky roztodivných monster, ale i robotů s vojáky, bojujících proti mužům a ženám se zářícími zbraněmi, kteří se jim hrdě postavili tváří v tvář a beze strachu na bitevním poli.
Dostatečně nabažený krásou maleb, jsem se vydal dál, jedinou chodbou vedoucí pryč z jeskyně.
V ní byly po zdech, kromě zapálených loučí, vyobrazeny dějiny tohoto podivného místa, které společně stvořili dvě bytosti v nicotě a kde každičký kámen, strom, rostlina nebo řeka byla vytvořena s velikou pečlivostí a předem daným cílem, aby vše zapadlo v dokonalý celek. Údolí, které dostalo název Tal-khen.
Když poté ony dvě bytosti dokončili svůj výtvor, rozhodly se vyměnit svá zářivá těla z čisté energie za lidská a vydaly se hledat jedince se zvláštní aurou, osudem, který je předurčoval k velikým činům, aby je s sebou přivedly a nabídli jim poslání mnohem důležitější, než které si kdy dokázali představit...
Došel jsem na konec chodby a slunce mě oslepilo. Když si oči přivykly, rozpoznal jsem před sebou postavu staršího muže v šedém hábitu s dlouhým bílým plnovousem a tváří pokrytou desítkami vrásek, které všechny zastínil přátelský úsměv. Okamžitě jsem ho poznal. Bytost, která se podílela na tvorbě údolí, teď stála přímo předemnou a já nevěděl, jak se zachovat.
Tak takové bylo mé první setkání s velmistrem Gahenem. Bytostí, převyšující kohokoliv svými vědomostmi, ale i dobrotou srdce. A byl to právě on, kdo se pro mě na dlouhá léta stal něčím víc, než-li mi byl můj vlastní otec, neboť on mi dal něco cennějšího, než je život, on mi do něho vnesl smysl.
Modrýma očima se podíval až na dno mé duše a okamžitě věděl o všech mých trápení, zločinech a křivdách, které mi byli provedeny. Poté mě svým vlídným hlasem přivítal v Tal-khenu a řekl, abych ho následoval, pak se vydal dolů do údolí po dlážděné cestě vedoucí po úbočí hory, pryč od místa, kde se nacházel vstup do jeskyně.
Chvíli jsem váhal, ale strach, že bych ho mohl ztratit z dohledu a zůstal zde sám mě donutil se za ním rozeběhnout.
Během sestupu jsem žasl nad nepopsatelnou krásou údolí, které kolem dokola obklopovalo majestátní pohoří, jež chránilo úrodnou nížinu se zelenými loukami, lesy a v dálce i jezerem a vodopádem, lesknoucím se v záři slunečních paprsků. Byla to taková uchvacující krása, že mě všechny mé chmurné myšlenky okamžitě přešly.
Cesta nás vedla okolo louky, kde vedle sebe cvičili ženy i muži. Ať spolu zápasili, závodili nebo jen zkoušeli různé bojové techniky, vše prováděli s takovou elegancí a lehkostí, až se z toho tajil dech.
Jakmile uviděli velmistra Gahena přede mnou, ihned se mu začali klanět a bylo vidět, jakou úctu a oddanost k němu cítí. To se mnou však nezamávalo tak, jako pohled na skupinku pěti mužů v tureckém posedu na kraji louky, uvelebených ve stínu stromů ze sousedícího lesa.
Jeden z nich měl na sobě bílý hábit a k ostatním seděl otočený čelem. Viděl jsem, jak k nim promlouvá, ale byli moc daleko na to, abych něco zaslechl. Když domluvil, zavřel oči a několikrát se z hluboka nadechl a vydechl. Chvíli na to se vznesl metr nad zem, kde zůstal levitovat.
Čtveřice mužů na sobě nedala znát ani náznak úžasu a zatím, co já zíral s pusou otevřenou dokořán, udělali to samé, co jejich učitel.
Kdyby mě velmistr Gahen nechytil za paži a netáhl sebou pryč, zůstal bych na ně zírat jistě i celé hodiny, ve snaze přijít na způsob, jakým to jen dokázali udělat.
Po několika stech metrech po cestě nebe zakryly husté koruny stromů a my se ocitli v lese. Kolem nás se rozprostřelo nezvyklé až mrtvolné ticho, které přerušovalo jen šumění listů. Celé to bylo tolik zvláštní a děsivé oproti lesům, ve kterých jsem kdy byl a ulevilo se mi až tehdy, když jsme z něho konečně vyšli na mýtinu, kde mě čekala další užasná podívaná. Přímo před námi se k nebi tyčil řečnický podstavec, vysoký čtyři metry, kolem kterého byli dokola rozestavěné mramorové lavice, na něž se mohlo usadit i několik stovek lidí.
I když mýtina byla kouzelná a velkolepá, lehce jí překonaly městské stavby, rozprostírající se za ní. Z jedné strany bylo město kryté lesem a z druhé chráněného pohořím.
Za svůj život jsem si myslel, že největší krásy a zázraky už mé oči uviděly a nic už je nepřekoná, ale navštívením jediného města v Tal-khenu jsem si uvědomil, jak snadno může být člověk pošetilý.
Velmistr Gahen mě vedl zářivě čistými ulicemi, ve kterých vyčnívaly ty nejúžasnější architektonické divy, až do samého středu města, kde byla nejkrásnější a největší budova ze všech. Celá ze zlata spojená se skálou, ze které jako houba vyrůstala, svou září upoutala každého návštěvníka již z dálky. Z blízka zaujala především obrovským gongem na střeše, který se rozezněl po celém údolí kdykoliv bylo třeba všechny svolat. Její zdi pak zdobily různé ornamenty, blyštící se jako diamanty ve sluneční záři.
Došli jsme k obrovským vchodovým dveřím z platiny, pokrytými drahými kameny, které se před námi sami rozevřely dokořán a my vstoupili.
Velkolepost stavby předčila pouze její výzdoba: Sochy, obrazy, zbraně spolu tvořily mozaiku zručnosti a dokonalosti. Zvláště zbraně mi vyrazili dech. Různá kopí, meče, sekery, palcáty, dýky a další, mnohdy abstraktní kousky, se tu střídaly s pistolemi, puškami i laserovými a jinými technickými vymoženostmi k zabíjení.
Jak jsem se po letech výcviku v Tal-khenu přesvědčil, dokázal chrám druihů zaujmout a překvapit nespočetkrát a pokaždé, když si už člověk myslel, že ho ničím neohromí, objevil ještě větší zázrak, než byl ten poslední.
Velikost chrámu zaručovala obrovský počet místností ve spletitém labyrintu chodeb, ale jelikož stavba zasahovala do pohoří, byl vnitřní prostor mnohem větší a činil celou stavbu jakým si lidským mraveništěm, schopným pojmout do sebe ohromné davy lidí.
Kráčel jsem za velmistrem, který se snad jako jediný v tomto bludišti dokonale orientoval, snad proto, že ho sám stvořil, a vedl nás po schodišti do druhého nejvyššího patra, kde jsme skončili v pokoji s jediným balkónem, z něhož se každému naskytl výhled na celé město. Kromě balkónu byl v pokoji také zapálený krb, několik překrásných rostlin s omamnou vůní a pár dalších osobních věcí velmistra.
Velmistr se posadil do zdobeného křesla za dubový stůl u malé knihovny a pokynul mi, abych si sedl na jednu z vyřezávaných židlí před ním.
Konečně přišla ta chvíle, kdy jsem měl dostat odpovědi na otázky, co se mi neustále od průchodu portálem začaly objevovat v hlavě, říkal jsem si neustále v duchu, zatím co velmistr čekal, až se zklidním. Potom zahájil své dlouhé vyprávění existencí Gamchetu, což bylo v prastarém jazyce pojmenování magických a technických světů, které byli k sobě odnepaměti připoutány, jako noc a den, ale většina obyvatel z jednoho světa neměla o existenci toho druhého nejmenší zdání a naopak.
Bohužel malá část znala pravdu a většinou se ji pokoušela využít ke svému vlastnímu prospěchu. Ať to byli mágové, démoni nebo jiní mocní ze světů Gamu, či vyspělé civilizace pocházející z Chetu, všichni měli jediný cíl a to posílit svou moc zotročením některého z bezpočtu světů, ve kterém by se jim nikdo nedokázal postavit.
Proto také po miliony let vládl chaos, kdy se ti nejmocnější z mocných předháněli v tom, kdo z nich bude mít pod kontrolou vícero světů a tím pádem i větší moc, jež by je učinila absolutními vládci nad oběma světy.
Já sám pocházím ze světa Chetu a díky svým znalostem vím o nepřeberném množství jeho alternativních dimenzí a také jsem se mezi nimi časem, jako jeden z mála, naučil i cestovat. Ale protože cestování přes hranici, dělící oba světy, je podstatně komplikovanější, nikdy jsem žádný svět Gamu nenavštívil a tak zjištění existence nových, pro mě doposud neznámých, míst mi vyrazila dech.
Velmistr dále pokračoval povídání o čase chaosu, kdy platil pouze jediný zákon a to zákon silnějšího. Zeptal se, zda jsem viděl malby po stěnách tunelu, a já kývl. Pak mi pověděl, že kdysi býval něčím víc, než tím, co vidím teď, a spolu se svým bratrem Drughou patřil k těm nejmocnějším bytostem. Narozdíl od ostatních netoužili po absolutní moci, ale po řádu, který by ukončil chaos. Proto spojili svou obrovskou moc a stvořili toto údolí, ležící na hranici světů, aby v něm vycvičili bojovníky schopné postavit se všem, kteří by chtěli vstoupit do světa, ve kterém neměli pražádné právo být a navždy zamezit znovunastolení chaosu.
Největší problém v uskutečnění jejich cíle pro ně však bylo nalézt takové muže a ženy, kteří by nejen zvládli náročnost výcviku, ale dokázali si poradit v jakékoliv situaci.
Naštěstí si ale všimli, že někteří jedinci během života vykonají hrdinské činy, které by většina ostatních nezvládla. Při jejich bližším zkoumání pak zjistili, že kolem takových to jedinců je zvláštní aura, díky které je dokázali nalézt a přivést sebou do Tal-khenu, kde je mohli vycvičit, aby se z nich pak stali strážci hranic, Druihové. Časem pak dokonce přišli na kouzlo, které vyvolené samo vyhledávalo a ve správnou dobu před nimi otevřelo portál.
Velmistr mě svým vyprávěním tak upoutal, že jsem ani nepostřehl, když se odmlčel a zadíval na polici, kde ležel jeho meč.
Jakmile jsem se probral ze zajetí svých myšlenek, všiml jsem si, jak na svou překrásnou zbraň hledí. Sice neuronil ani slzu, ale bylo mi jasné, že jako každý ušlechtilý čin, tak i tento nakonec přinesl svým tvůrcům utrpení...
Když se jim konečně s Drughou a vycvičenými druihy podařilo zastavit chaos a nastolit řád, se po tisících letech klidu nakonec stalo něco, co je navždy proti sobě poštvalo.
Cílem velmistra Gahena bylo dál cvičit nové vyvolené, zatím co Drughu začínalo čím dál víc trápit, že druihové, umírající při ochraně jiných, za své mnohdy hrdinské činy nedostali žádné ocenění, vděk a časem obyvatelé Gamchetu, kteří o jejich existenci věděli, to považovali za samozřejmost.
Nedokázal dále přihlížet, jak ti, které cvičil a opatroval jako děti, jež nikdy mít nemohl, znovu a znovu umírají. Proto se rozhodl opustit řád.
Bohužel pro něho většina Druihů jeho bolest nepochopila a považovala jeho odchod za zradu. Jeden z nich se dokonce opovážil Drughu napadnout, což mu nejen zlomilo srdce, ale vyvolalo v něm vlnu hněvu a zrovna, když chtěl svým mečem zabít onoho útočníka, vložil se do celé věci velmistr Gahen.
Během krátké šarvátky Drughu porazil a způsobil mu dlouhou jizvu přes tvář, která mu ten den již navěky bude připomínat. Pak Drugha přísahal, že nebude mít klidu, dokud nezemře poslední Druiha a odešel, aby založil vlastní společenství 'Drughovo bratrstvo', se kterým vyhlásil Druihům válku.
Mně bylo zcela jasné, že to velmistra tehdy zdrtilo, ale nemohl s tím už nic dělat. Jeho novým cílem bylo pouze, aby druihové dál vykonávali své poslání, neboť by jinak smrt stovek vyvolených, stejně jako rozkol mezi ním a Drughou bylo naprosto zbytečné.
Jak jsem se však již mnohokrát přesvědčil, nebylo Drughovo bratrstvo pro druihy jediným hrozícím nebezpečím, neboť silní démoni, společenství mágů a dalších mocných ze světů Gamu, stejně jako vyspělé civilizace z Chetu, stále toužili odstranit jedinou překážku stojící jim v cestě za mocí.
Velmistr dokončil vyprávění, zadíval se na mě, a položil mi jedinou otázku, zda se nechci jako jeden z vyvolených přidat k Druihům.
Nikdy jsem nevěřil, že bych byl něčím víc než pouhým mužem v bílém plášti s větší inteligencí, než má většina lidí, ale díky událostem, co se mi přihodily za života, a touze odčinit některé ze svých činů, jsem nabídku jak jinak než přijal.
Kromě nebezpečného poslání mi má volba přinesla i něco, co mi již delší dobu scházelo. Rodinu v podobě šesti nejlepších přátel, za které bych kdykoliv obětoval i vlastní život a to už samo o sobě je dostatečnou odměnou.
Ostatně život bez smyslu nebo bez jakékoliv rodiny nepřinese kromě trápení a samoty v srdci nikdy nic dobrého.

Z pamětí Orla
Kniha první - Nový začátek




 Přidat komentář 




› Online 8


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14755
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6344
autorů: 860