28.06.04 | Adolf, @ | 2353 x | vypínač
PROLOG
Jsou dny, kdy naše melancholie dosahuje vrcholu a mění se v bezbřehou radost. Zmáhá nás únava a ve tvářích se nám tvoří drobné ďolíčky. Holky si tenkrát hrály s myšmi a kluci si před sebou stahovali trenýrky a podle svých drobností určovali hierarchii v tlupě. Psal se pátý květen roku 1985.
1.
Toho dne se Richard počural. Stál před kamarády se staženými trenýrkami a čural. Nezaujatě a klidně. Do zelené trávy plné brouků. Dalo by se říct, že byl šťastný a nebo by se taky nedalo říct vůbec nic. Kdyby snad Emil nevzal do rukou kámen, nerozpřáhl se a nehodil.
Sluneční paprsky polykaly jeho hrany. Kámen neletěl příliš daleko. Prostě jen tupě narazil o Richardův spánek a naprosto flegmaticky dopadl na zem. Do měkké a přívětivě od drobných dětských nohou udusané trávy. Bylo pondělí? A nebo snad úterý? Jindra se rozesmál a maniakálně škrtl zápalkou. Měl to ve zvyku a dělal to rád. Celé dlouhé hodiny si takhle vydržel hrát. Seděl v kuchyni u stolu a odhazoval dohořelé zápalky do popelníku. Zkoušel po jakou její nejzazší mez ji dokáže podržet předem nasliněnými konečky prstů. Vašek pro změnu zatleskal a výskl. Tomáš se začal chechtat a Jardovi jakoby se do očí vehnala žluč. Jenom Richardovi se na spánku otevřela menší ranka a z ní se vyvalila krev. Tmavě červená, až rubínová, ubírala se mezi póry pokožky. Tvořila stružky a přirozeným zákonem gravitace stékala směrem dolů. Richard si natáhl zpět trenýrky a zapnul poklopec svých riflových kraťásek. Zvrátil hlavu, a zadíval se do Slunce.
,,Ach, jak je jen malinké,“ povzdechl si Richard a naprosto nezúčastněně vytáhl z kapsy svých riflových kraťásek velký plátěný bílý kapesník, jenž si přiložil k ráně způsobené kamenem. Krev jím prosakovala jako nějaký zhoubný nádor na plících. Měnila se v nach a poté se přelévala v rumělku. Odstíny byly střídavě harmonické a navazovali pocit klidu. Tu a tam byly světlejší, jinde zase tmavší.
,,Je to blázen, o čem to vůbec sakra mluví!“ rozčílil se tak trochu Emil na Richarda a už se shýbal pro klacek ležící opodál na zemi, který mu měl dodat pocit převahy a moci. Měl vypracované svaly dítěte. Trochu propadlý hrudní koš a veliké hnědé oči zapadlé hluboko v nesympaticky kulatou tvář. Uši mu nepříznivě odstávaly a nos protahoval do nevábné špičky. Jindra se momentálně nezajímal o nic jiného, než o stále ještě planoucí sirku. Zato Vašek se pokusil podívat směrem Richardova pohledu. Ale narozdíl něj si musel přiložit k obočí levou ruku jako stínítko. Slunce snad skutečně budilo dojem titěrnosti a jeho paprsky byly natolik drobné, že nešly postřehnout okem. Ale i přesto byly oslepující. Musel odvrátit zrak a zorientovat svůj pohled, jehož se zmocnily dva velké žluté kotouče. Musel opět přivyknout běžnému světlu. Tomáš přistoupil k Richardovi a hrubě do něj strčil pravačkou. Tomáš byl vysoký a ze všech nejsilnější. A možná byl i skutečně chytrý. Jedno je však jisté. Pro tuto chvíli se nezmohl na nic jiného, než jen aby řekl:
,,Je to prostě umolousaný idiot!“
,,Co je to umolousaný?“ zeptal se vztekle Jarda.
noc marnost povídka momentka přetvářka život zklamání smutek sobota vyznání hrůza poezie x bolest krev aa les čas realita mládí žena jen tak sen fantasy pocity sex srdce tma deprese cesta vztah zima pocit erotika osud humor horror naděje svoboda temnota ... láska voľný verš * emoce strach horor . antilistí město samota podzim zoufalství beznaděj haiku vztahy vzpomínka nenávist příroda touha smrt ..
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6445
autorů: 866