Nokturno.net / tvorba / dílko

Malý Maxim uchopil sekyru. Byla z umělé hmoty a před lety mu ji koupil otec na pouti. Jeho otec byl bubeník v jedné kapele, takže měl na něj pravidelně málo času a velice často býval opilý. Pil především proto, že to byl nenapravitelný amatér žijící z podpory v nezaměstnanosti. I přesto však vždy kupoval svému synkovi praktické věci.

,,Není nad sekeru,“ řekl Maximovi a vdechl mu svůj alkoholový opar přímo do obličeje, až se malý Maxim zapotácel v kolenou. Měl ale z toho dárku tak velkou radost, že si konečně uvědomil, že tento nevzhledně zarostlý dlouhovlasý pán bude asi skutečně jeho otec a nejen člověk, co se tu a tam objeví nikdy předem v blíže určitou hodinu ohlášen a obtěžuje čímsi z kalhot mu čouhajícím jeho hodnou maminku.

Maximova maminka byla statná a bodrá žena. Vypadala dojemně a měla velké svaly. Často nosila na sobě zástěru bohatě dolepenou od krve. Živila se jako řeznice a taky se ráda napila. Svého syna upřímně milovala a vztah s jejím mužem ji plnohodnotně uspokojoval.

,,Měla jsem ho jenom pro maso a jeho patřičně krátkodobou fyzickou přítomnost. Vždyť to byl sráč. A kdyby mě snad obtěžoval nedej bože příliš dlouho a chtěl snad i vyprat své zatuchlé ponožky. Neváhala bych a bez milosti bych ho zardousila vlastníma prackama!“ vytrousila pak jednoho dne tato slova na svoji obhajobu před ctihodným soudcem Jamalem, který ji soudil pro vraždu prvního stupně.

,,Ale nakonec jste za tím účelem použila dřevorubeckou pilu, není-liž pravda!“ zařval na ni vztekle prokurátor Žloutek přes celý sál.

,,Jednalo se však o sebeobranu. Nic vhodnějšího jsem neměla po ruce,“ oponovala.

,,Vždyť spal, tak jakápak sebeobrana!“ triumfoval prokurátor.

,,Ale spal až příliš dlouho a ke všemu hlasitě,“ bylo jedno z mála jejích posledních větných spojení před vynesením ortelu. Jejím rozsudkem bez nároku na odvolání byla oprátka. Nesla to statečně a neuronila ani slzu. A jako slova na rozloučenou se svým synkem, řekla mu toto:

,,Maxime, hochu milený, výš sám přeci moc dobře, jak jsem tvého tátu tělesně milovala. Byla to skutečná láska, i když jsem k němu naprosto nic necítila. A zabít jsem ho přece měla samozřejmě právo. Vždyť to byl slaboch a jenom pouhý ochlasta, co si hrál na umělce. Chtějí mě popravit a tebe asi dají k babičce a nebo do děcáku. Neboj, určitě to nějak přežiješ.“

A Maxim se nebál. Neměl k tomu důvod. Třímal přeci v ruce svoji umělohmotnou sekeru. Usmíval se na maminku a už si představoval její bezvládně visící tělo. To bude určitě bezva! Ale jeho maminka ještě pokračovala dál ve své instruktáži a loučení se:

,,Hodně jez a sbírej vitamíny, ať jsi zdravý. Posiluj a raději se moc neuč. Až ti bude šestnáct, odkrouhni napřed babičku - bude to snadné, je už dost stará. A teď se dobře rozhlédni.“ Maxim, vražedný nástroj matčiny pomsty, zamžoural do slunečními paprsky prosvětlené síně. Byla tam spousta lidí.

,,Díváš se, Maxime?“ zeptala se ho. Maxim hlavičkou souhlasně odkýval.

,,Tak si dobře zapamatuj tyhlety všechny ksichty. Všechny je totiž jednou odkrouhneš!“ Maxim se na maminku usmál a měl v hlavě zmatek. Těch lidí tu bylo přeci jen moc. Takže se ani není čemu divit, že Maxim, který k netuše svých rodičů byl již od útlého narození naprostým imbecilem, i po pětadvaceti letech nadále třímá jen tu svoji umělohmotnou sekeru, kterou mu před drahnými léty zakoupil tatínek na pouti. A dívá se zpoza bíle zamřížovaného okna na okolní svět. Maxim byl a je šťastný.

29. června 2004

Chlív out