Nokturno.net / tvorba / dílko

Šel jsem tam bezdůvodně. Vlastně dodnes nevím, jaký vítr mě tehdy zavál do takové čtvrti. Vím jen, že jsem hodinu bloumal po tamních uličkách a zákoutích, zcela bez cíle. Špinavé kouty, zablácené obrubníky, převržené popelnice, ohně ve starých barelech, otrhaní bezdomovci bez zubů, odporné prostitutky - připadalo mi to jako nějaký retro film z minulého století. Procházel jsem kolem zfetovaných trosek, ploužících se po popraskaných chodnících a sledoval úchylné dealery jak si na nich mastí kapsu, prodávají jim omítku místo oblíbené chemky nebo pasou svoje děvky. Za tu hodinu jsem viděl pár loupeží, možná jednu vraždu, nejsem si tím jist. Ale nic mě nedonutilo zasáhnout. Proč taky? Nejsem žádný kovboj, abych si mohl hrát po ulicích na hrdinu. A ti lidé jsou mrtví už teď, není důvod je zachraňovat.

Nicméně mi se nic nestalo, i když pár individuí po mých šatech a vybavení pokukovalo. Ovšem když mi zpod pláště vykoukla eX, má metr a půl dlouhá a extrémně ostrá družka ze syntetického diamantu (sice pekne husta piczovina kamo, ale mohl bys to zmenit na něco normalnejsiho – pozn.aut), přešla je chuť. Pro jistotu ale byly mé prsty stále na rukojeti.

Po té hodině bloumání jsem konečně zakotvil. V baru. Krčilo se tam u piva pár podvyživených existencí, všechno bývalí státní zaměstnanci - poznali jste je podle toho ohavného starého protikorupčního čipu v zátylku, nehorázně trčícího a v mnoha případech také zašpiněného. Trosky bez užitku - jak pro vládu, tak pro společnost. Jen vzadu seděly nějaké prostitutky. Sedl jsem si k baru a kývl na barmana.

"Jedno kafe. Bez cukru."

Beze zvuku kývl a začal mi připravovat kávu. Starý prošedivělý mužík, jehož ruce se míhají sem a tam. Při rychlých pohybech mu šedá hříva poletuje ze strany na stranu. Mé oči se upnuly k jeho rukám - velké, drsné, na mnoha místech zjizvené. V jednu chvíli se mi zdálo, že na levé ruce má tetování. Asi přelud. Už mi se skloněnou hlavou podává kávu. "Dík". Celkem dobrá káva.

Usrkávám černý horký nápoj a sleduji okolí. Bar tone v pološeru, vzduchem se nese kouř. Lidé mluví pološeptem. Nevím proč, ale takové podniky mám nejradši. V dnešních časech to je asi jediná volba, pokud nechcete sdílet všeobecnou odcizenost ve VirtuaBarech nebo se přetvařovat v těch nechutných snobských style barech, kde stylový drink stojí jmění a stylové chování nervy - každý si hraje na to, jak je stylový a jak je v pohodě a jak se mu tam líbí. Možností jsou taky bary "střední třídy", ale ty jsou neuvěřitelně nudné (a monitorované). Tyhle zapadlé pajzly, krčící se téměř v každém druhém sklepě mají svou atmosféru - sice zákazníci ani pití často nestojí za nic, ale nikdo si nestěžuje. Všiml jsem si, že mě ostatní hosté pozorují. Když uvidí můj tázavý pohled, okamžitě sklopí oči ke sklenici. Strach.

Ani se jim nedivím. Kdybych byl státní úředník ve výslužbě s mizerným důchodem (a ohavným čipem v hlavě) a do baru, kde utápím zbytek života, přišel chlápek v černém kabátě, ze kterého čouhá dlouhá katana (ser na ty džaponce! – pozn. Aut), a s infra fotobuňkou místo levého oka, pak bych pravděpodobně měl strach. Jsem zvyklý na to, že ze mně mají lidé strach. Nicméně nemají se čeho obávat, jsem naprosto neškodný, pokud mne nikdo nenapadne - a to od nich v žádném případě nehrozilo. Ta katana je přežitek, odkaz dávné minulosti, který si nemohu neodpustit. A taky trochu znak toho, že se nemám rád se střelnými zbraněmi. Fotobuňka místo oka je nechtěný dárek, vzpomínka. Ale musím uznat, že v mnoha případech užitečná.

Dělal jsem v životě všechno - poslíčka, kuchaře, vraha, zloděje, ochranku. Teď jsem na volné noze - peníze jsou a budou, vždycky si najdu práci na pár dní nebo si něco ukradnu. Nechci se vázat - a proto žiju tak, jak žiju, proto chodím do takových barů. Přežít, nenechat se spotřebovat, ale spotřebovat se sám. Napadá mě, že život je vlastně destrukce - ten správný má být autodestrukcí a ten špatně prožitý destrukcí jiných, přičemž zase někdo jiný ničí vás. Dopil jsem kávu. Podšálek cinkl. Kývl jsem na staříka a ten zase se skloněnou hlavou přiběhl, sklidil po mě.

"Ještě jedno - a k tomu trochu bourbonu, jestli máte." Ano, taky jsem tak trochu snob.

Teprve teď jsem si všiml, že má tetování, nebyla to vize. Tetování na levé vrásčité ruce mělo podobu čárkového kódu. Tedy, zřejmě to byl čárkový kód - různá období mají různé trendy. Teď zas letí piercing. Mám pocit, že umění se pohybuje (stejně jako historie) ve spirále. Směřující dolů. Děda mi podává kávu - zase se skloněnou hlavou. Až nyní mě to upoutalo - barman vše dělal se skloněnou hlavou, nikdy se nikomu nepodíval do očí. Šedá hříva mu přepadávala do čela a já viděl jen špičku nosu. Začal mne zajímat.

"Hmm, dobrý muži, můžu se na něco zeptat?"

Nerozhodně kývl.

"Rozhodně vás nechci nějak urazit, ale zajímá mě, proč máte pořád skloněnou hlavu."

Pokrčil rameny a podal mi bourbon.

"Umíte vůbec mluvit?"

To ho zřejmě rozproudilo a konečně odpověděl: "Ani chlupatý se tak blbě neptaj. Seš od nich?" Překvapil mě až moc mladistvý tón jeho hlasu - člověk takové sociální třídy nemá na hlasivkové implantáty.

"Ne, nejsem. Nejsem od nikoho. Jen jsem."

"Máš nějaký divný kecy. Fet, co?" Ironie v jeho hlase mi začínala trochu vadit - a pořád mluvil se skloněnou hlavou. Začal jsem litovat toho, že rozhovor vůbec začal.

"Ne, nevyžívám se v drogách. To byla jen trocha filosofie, kterou snobsky trousím. Ale zajímáte mě..."

"Proč?" skočil mi do řeči.

"Pro nic. Dnes se něco stalo a tak jsem zabrousil do téhle čtvrti a do tohohle baru. Jste patrně to nejzajímavější tady, proto ta pozornost. Nic víc."

"Proč?" zřejmě mu má odpověď nestačila.

"Jak jsem řekl, něco se dnes stalo a já potřebuju rozptýlení."

"Co se stalo?". Tak tohle už ne, ptát se mám já, ne on!

"Podívejte, to vás opravdu nemusí zajímat, to je moje záležitost..."

"V tom případě je má záležitost, jestli čučím k zemi nebo do vzduchu." Teď mě dostal. Mlčím a on taky. Popíjím bourbon a ticho roste. Najednou se instinktivně otočím a nemohu věřit vlastním očím. Státní úředníčci si mě prohlížejí zcela bez bázně. Taky nějak omládli. Ale když si chvilku hledíme do očí, zase sklápějí hlavy, trochu znepokojeni mým zájmem. Ten bar už není zajímavý, je trochu tajemný. Ano, je to trochu klišé, ale co byste po mě chtěli. Nejsem spisovatel, jsem jen levná pracovní síla, které se sem a tam něco "tajemného" přihodí. Zkrátka a dobře, něco mi na nich nesedělo. Pil jsem dál své nápoje.

Káva a bourbon. Nevím, kde a kdy mě tenhle nápad přepadl. Nicméně se usadil hodně hluboko a já si jej skoro v každém baru užívám - tedy v každém baru, kde nemíchají syntetické maglajzy "s příchutí černé mokka kávy" a "s příchutí dvacet let starého bourbonu". Doba se odráží ve všem - i v pití. Ve starověku a středověku medovina a víno - nápoje silných a mocných mužů. Pak přišla éra sladoven a palíren. Staré jistoty spolu s feudály šly ke dnu a kultura pití s nimi. Přežívala jen v nejvyšších kruzích. Jenže, jako dnes a vždy, kultura nejvyšších kruhů a vrstev není kultura doby. Ti nahoře taky nepijí syntetické nápoje, ale mají vlastní hydroponické vinice, chmelnice a sady. To my nemáme. Zvláštní je, že ačkoliv odrazem doby je syntetická potrava, tak ty nejvyšší ani nejnižší vrstvy ji nejí - ti nahoře tím opovrhují, ti dole nemají dostatek peněz. Ale žijeme v syntetické době - všechno je umělé a nahraditelné. I lidé.

Pohroužen do vlastních myšlenek jsem si nevšiml, že přišli dva noví návštěvníci. Policisti, neboli "chlupatý", jak vhodně řekl děda. Byly to zrovna dva exempláře z jednotek JU.02 - něco jako speciální jednotky do čtvrtí tohoto typu. Sociální potápěči, co ve svých titanových implantátech a s fúzní pistolí hledají novou verzí infra fotočoček tu nejhorší špínu na dně společnosti. Když si představím, že něco takového by bylo ze mne, kdybych pokračoval v úspěšné kariéře ochranky, tak je mi na zvracení. Ty dvě individua si zrovna přisedly k baru a začaly se rozhlížet. Samozřejmě, padl jsem jim do oka jako první, ale po tom, co uviděli, že mám relativně luxusní oblečení a relativně ještě lepší výbavu, došlo jednomu z nich, že tady není působiště jejich kompetencí. Jedna výhoda snobské image je, že vás nikdo neotravuje, protože si myslí, že jste někdo důležitý. Ze mě jejich pohledy přešly na ostatní návštěvníky baru. Zřejmě je nic neupoutalo, nicméně neodešli - bylo už pozdě večer a nebyla to zřejmě první obchůzka. Objednali si dvě piva. Vsadil bych se, že mají taky jaterní implantáty, okamžitě spalující jakoukoliv nečistotu v krvi.

Barman jim poslušně nalil. Se skloněnou hlavou samozřejmě. Nevšimli si ničeho. Pili své pivo a tiše se mezi sebou bavili. Když bylo dopito, oba se zvedli jali se k odchodu. Odvrátil jsem oči ke svému bourbonu, který jsem opatrně už dlouho ucucával. Výborný! Za mnou se ozvalo zabzučení a dvě skoro neslyšitelná křupnutí. Otočil jsem se. Na zemi ležela pokroucená těla policistů, zasažených nějakým elektromagnetickým impulsem, dezorientující interní čipy v implantátech - ty pak zdeformovaly původní orgány, způsobily tiché křupnutí. Už jsem to viděl hodněkrát - implantovaná zbroj měla ještě hodně svých chyb.

Hosté baru se proměnili - už tu nesedělo pár užmoulaných úředníčků, ale stálo přede mnou několik mladých mužů a žen. Barman narostl - mladík s šedou parukou. Všichni měli na čele jizvu. Ani se mi tomu nechtělo divit - utečenci z nápravných zařízení. Poziční čip násilně vyoperovaný všem bez rozdílu zanechává na čele červenou prohlubeň, připomínající Kyklopovo oko. Co musím ale uznat, je fakt, že měli opravdu dobrého medika - úřednické čipy na hlavách rebelů nebyly atrapy, ale skutečné implantáty, odřezané z mrtvol (patrně úředníků, že) i s kůží. Stejným způsobem měl zřejmě "vylepšeny" ruce barman.

Nevím proč, ale od nějaké doby se neumím divit. Seděl jsem tam, sledoval jak odtahují mrtvoly a přemýšlel, proč se tohle všechno vlastně děje. Možná součástky prodají, možná si je nechají sami vimplementovat. Ale proč? Patrně další revoluce proti zahnilému systému, všichni mladí jsou takoví. Plní ideálů a snů. Nespokojenosti a nestálosti. Letí za svým snem a chtějí pro všechny to nejlepší, i za cenu nejvyšší. A pak shnijí, všichni do jednoho. A je jedno jestli si sen uskuteční, a prohnijí spolu se svým zrealizovaným snem, nebo zůstane jen iluzí a oni se přidají k zahnívání snu někoho jiného, někoho, kdo si jej splnil před nimi.

Člověk je zvíře a jako takový nemá žádná lidská práva, to je jenom pokrytecký výmysl civilizace. Má jen tři možnosti a jedno právo: napadnout, bránit se a utéct. Nade vším se tyčí právo myslet jen na sebe. Společnost toto právo popírá a přitom si osvojuje všechny tři možnosti a posouvá je do všech možných teoretických rovin. Zvláštní. A právě tito mladí, v podstatě děti, si patrně říkají, že chtějí pro lidi to nejlepší, což je podvědomý omyl. Oni chtějí pro sebe to nejlepší a ten chtíč zabalují do humanistického roucha, přičemž samozřejmě vznikají různé odchylky. Každý chce přeci to nejlepší, jenže to nejlepší se různí a tak se zabředají do "filosofických" debat o tom, co že je vlastně nejlepší. Nejsmutnější na tom je, že tím výběrem "ideální" volby si vlastně osvojují právo myslet za ostatní lidi. Tenkrát jsem měl nějakou filosofickou náladu. Možná to byla jen skupinka uprchlíků, co se snažila přežít.

"Nic jsi neviděl."

Kývl jsem hlavou. "Můžu si dopít bourbon?"

Pro změnu zase kývl barman. Chtěl jsem si užít ještě chvilky klidu, než nastane ruch. Uprchlíci si patrně nevšimli pozičního čipu na zátylku obou policistů. Po přerušení signálu se na poslední známé místo dostaví celá jednotka. Stará záležitost, bylo vidět, že to jsou všechno štěňata. Zase jsem usrkával zbytky bourbonu a počítal minuty. Nevím proč, ale přepadl mě smutek. Vím proč - začalo se mi tam líbit. Všichni ostatní zatím uklízeli mrtvoly a měli na spěch. Chudáci.

Stalo se to, co jsem čekal, že se stane. Nejdřív zhasla světla a přestala vrnět lednička. Naráz se rozrazily všechny dveře a vzduchem se nesl tichý šelest rychle našlapujících nohou. Ticho. Kužel ostrého namodralého světla prořízl tmu a dopadl na mladíka vláčejícího se s poslední obětí. Další kužel dopadl na bar. Rozsvěcovaly se další a další, za chvíli se celá místnost utápěla ve světle.

Cvaknutí. Bez efektu - elektřina je vyhozená, elektromagnetický impuls nerealizovatelný. Zato pistole jednoho z nových návštěvníků fungovala; a následně i ostatních. Vzduchem létaly pulsary, ty malé kuličky nabité energií, uvrhávající vás do komatu při sebemenším dotyku. A já upíjel bourbon a čekal na výslech.

Ještě jsem zaslechl policejní hymnu, kterou řval kapitán do klaksonu: "Tady je kapitán výpadové jednotky JU.02, oddělení F metropolitní policie. Máte právo nevypovídat, vše co..." Poslední zvuk. Jeden z pulsarů mne zasáhl a já usnul.

Bojovali za svobodu. Jenže špatně. Vzepření se systému je také součástí tohoto sociálního mechanismu, tam neleží svoboda. Svoboda založená na boji a nesvobodě jiných, jen iluze. Stačí se jen do společnosti ponořit dostatečně hluboko a tam utopit občana, tu loutku, kterou jste byli na hladině. Svoboda není pro všechny, je jen pro jednoho... už zase melu blbosti.

Naštěstí, bourbon jsem dopil.