Nokturno.net / tvorba / dílko

„Víš, co bych si přála?“
„Nevím.“
„Tak já Ti o tom budu vyprávět,
chceš?“
„Ano, vyprávěj, už sedím,
jen neříkej žádnou lež.“
„Nebudu, slibuji,
to je totiž jen ze mne.
Ale než Ti svá přání daruji,
prosím, polib mne.“
„Líbat Tě budu až pak,
vílo nádherná.“
„Ale jak,
když rozplynu se v opar červánkový?“
„Tak zasadím Ti do vlasů
kvítek heřmánkový
a budu si něco přát.“
„Ano, milený,
tak mne také můžeš hřát.“
„Už ale vyprávěj, krásko.“
„Jistě,
jen poslouchej,
co povím Ti já:

Přála bych si,
abychom byli koňmi.
Divocí a nezkrotní bychom táhli zemí,
jen si to představ.
Chtěla bych,
abychom byli vodou,
věčně čerstvou a mladou
a dali bychom se tak všem.
Chtěla bych,
abychom byli lípami.
Poslouchal jsi někdy šumět lípy?
Zní to, jakoby plakaly,
jakoby byly spoutané věčnými slzami,
když vítr nelítostně drásá jejich listy.
Přála bych si,
abychom byli ohněm.
Mít vroucí dar,
ten horoucí a ohnivý žár,
tak bychom byli nezkrotní.
Chtěla bych,
abychom byli samo štěstí.
Poslouchat smích dětí
a zabránit střetu pěstí.
Chtěla bych toho tolik…“

„A víš, co já bych si přál?“
„Nevím,
snad nepoznat žal?“
„Ne, krásko.“
„Snad být času král?“
„Kdepak, vílo.“
Nebo snad aby ses navždy jen smál?“
„I to ne.“
„Tak co tedy, povíš mi to?“
„Chtěl bych lásku Tvou
a poznat touhu srdcí dvou -
- proč se jen usmíváš?“
„Hlouposti povídáš.“
„Lásko…“
„Sbohem.“
„Ty odcházíš? A kam?“
„Pryč.“
„A to mám zůstat sám?“
„Ne, nejsi sám.“
„Ale jsem. Jsem bez Tebe.“
„Dívej se na nebe,
tam jsem i já.“
„Lásko,
zůstaň tu se mnou jen.“
„Ne, já nejsem láska.
Láska je skutečná,
já jsem jen sen.“
„Pak přeji si,
ať nikdy nezačne den,
ať věčně se mi zdáš.“
„Bláhové myšlenky máš.“
„Umřu bez Tebe,
vzplanu při vzpomínce na Tebe -
mlčíš?“
„Ne, milený,
já už tu nejsem,
zbyl jen ten sen,
jen opar červánkový.“