Nokturno.net / tvorba / dílko

NOVÝ ZAČÁTEK ALCHYMISTY

Část první – Počátek

„Gesgerene?“
„Moment…“ ozvalo se z temné místnosti ve sklepě. Ve tmě bylo slyšet pouze rychlé šelestění krysích těl pohybujících se po zemi.
Po chvíli místnost slabě osvětlil slabý žár svíčky. Nad ní se hrbil mladý muž s dlouhými, světlými vlasy, dopadajícími na úzká ramena.
Byl oděn do šedého oblečení a tmavohnědého pláště pokrytého slabou vrstvou prachu.
Muž měl velice světlý obličej mírně nažloutlé barvy, která svědčila o jeho velice častém pobytu zde, v místnosti, kam nepronikalo světlo světa.
„Reinno? Co potřebuješ?“
Ozvaly se tiché kroky a následné mírné bouchnutí o desku stolu.
„Nesedej mi na stůl Reinn, prosím. Zmačkáš moje dokumenty…Díky.“
„Stejně už jsou zmačkané.“ ozval se melodický, dívčí hlas.
„A…nemohla by ses taky někdy zviditelnit? Je zvláštní mluvit s někým koho…hmm…nevidíš.“
„Ty máš ale nároky…když myslíš.“ odpověděla dívka.
Místnost ozářilo slabě fialové světlo. Ocitla se v ní mladá dívka, nemohlo jí být více než třináct let. Měla fialové vlasy, šaty téže barvy, oči měly taktéž barvu fialek.
„Díky, Re.“
„Hm…stejně za chvíli zmizím, nebaví mě to.“
Muž se v její přítomnosti vždy cítil poněkud nejistě. Kdo by ne – sdílet místnost s někým průhledným…
„Reinn, mohla bys mi s něčím pomoct?“
„Možná. Poslouchám.“
„Potřebuju jeden spis z knihovny, v oddělení pro alchymisty…Ailymovu stupnici přeměňovacích lektvarů…“
„Si tam zajdi sám…chvíle venku ti určitě neuškodí.“
„No…hmm…“
„Co?“ rozhodila ruce Reinna a zadívala se Gesgerenovi do modrých očí.
„Aha…“ domyslela si po chvíli. „Oddělení pro zasloužilé alchymisty…aha.“
Ges pokrčil rameny.
„No…pokusím se. Na co potřebuješ přeměňování?“
„Já ne. Objednávka.“
„Áha. No dobře. Kdy to potřebuješ?“
„No…“ přešlápl Ges na místě.
Reinna ho chvíli ještě sledovala, poté přikývla a řekla: „Dobře. Dneska.“
Ges také přikývl. „Jinak vyprchá esence.“
„V tom se stejně nevyznám. Jdu.“
Gesgeren se kousl do rtu. „Díky. Díky, sestro.“
„Hmmm….“ ozvalo se ozvěnou. Malou místností se rozlilo fialové světlo, se kterým Reinna zmizela.
Ges si oddechl.
„Sestro…“ zašeptal ještě. Chvíli koukal do země, poté se zase vrátil ke své práci.
---
Ulici prozářilo fialové světlo.
Reinna sykla bolestí. Seděla na mokrém chodníku a hladila si koleno. Teleportace nepatřila k jejím silným stránkám. Měla se ještě co učit.
Živoucím přízrakem byla necelého půl roku, ale své schopnosti objevovala rychle. Přesto jí doteď sem tam nějaká moc překvapila.
Vstala a podívala se na velkou, ozdobnou bránu. Byla na správném místě.
Jen doufala že v oddělení pro zasloužilé nemají alarm na zjištění magie v okolí.
Re se zhluboka nadechla a zavřela oči. Po chvíli soustředění začala neviditelnost působit.
Reinna prošla zdí a dala se do hledání.
Najednou zaslechla kroky. Vznesla se nahoru ke stropu a zatajila dech.
Nikde nikdo.
Pomalu se vrátila na zem. Cítila, jak její aura mění barvu, z obvykle fialové na šedou. Na barvu strachu.
Musím jít dál. Nemůže se mi nic stát. Jsem Přízrak. Nic se mi nestane..., ujišťovala se v duchu.
Šla dál. Konečně.
Oddělení zasloužilých alchymistů.
Re vešla a hledala. Při pátrání po knize dočista zapomněla na svůj strach.
A pak se to stalo.
„Tady jsi ty malá bestie…“ prolomil ticho mužský hlas.
Reinna se otočila.
Aura nabývala stále pronikavější šedi.
„Není složité tě najít. Šíříš moc silné magické pole…“
Fialovlasá se zoufale otočila na místě.
Mužský hlas zněl prostorem, nedal se určit jeho směr.
Re se snažila soustředit, najít jeho auru, která jistě byla silná.
Snažila se marně.
„Kdo…kdo je to?“ zeptala se rozechvěle.
„Kdo? No přece já….“ zasmál se ledově neznámý.
Reinna rozevřela dlaně. Za chvíli se v nich objevily dvě světlené koule.
„Ne-nech mě…“ zakoktala.
„Myslíš si že mě vystrašíš tak slabým kouzlem? To sotva…“
To Reinnu naštvalo. Odhodila jednu z koulí před sebe, ta dopadla do regálu z knihami, které po dopadu vybuchly.
Druhou kouli hodila ke stropu. Rozprskla se na miliony malých jisker, na stropě zůstala velká černá skvrna
„Pěkné.“ řekl s předstíranou uznalostí neznámý.
„Já nejsem slabá.“ řekla Re nahlas. V očích jí plály fialové ohníčky.
„Nejsi slabá. Ale já jsem silnější. A budu ještě víc.“
Knihovnou projel modrý blesk, který zasáhl Reinnu do hrudi.
Svalila se na zem. Blesk jí nyní svítil kolem krku.
Re se za hrdlo zoufale chytila, avšak magický řetěz jí s každým pokusem o nadechnutí obdařil neskutečnou bolestí.
„Do….dos….dost….pro…s…ím…“
Blesk povolil.
„Ach, ani jsem se nepředstavil. I když…pro tebe to ani nebude potřeba, milá Reinneso.“
„Ty zkurvysyne.“ zaklela Re vztekle.
„Ale ale. Klidni se.“
Dívka vztáhla ruce před sebe a vyřkla zaklínadlo.
Neznámý se zviditelnil.
„Tak ty, prašivče…“ oslovila muže Reinna. „Vypadáš čím dál hůř, Lorime.“
„Taky ti to sluší.“
V dlaních dívky se zformovala fialová světelná hmota, která stále měnila tvar.
Hmotu poslala na Lorima, kolem kterého se uzavřela fialová koule.
Re nechala kouli i s Lorimem pomalu vznést ke stropu a pak s ním plnou silou praštila o zem.
Lorim sykl bolestí.
„Naštvalas mě, ty malá děvko. Zkoncujem to hned, co ty na to?!“
„Uvidíme.“ odpověděla Reinna a vzápětí vykřikla kouzlo.
Lorim zastavil letící výboj energie už za letu.
„Nezahrávej si.“ řekl s přehnaným důrazem na sykavky.
Vzápětí odrazil výboj proti Re.
Ta vyletěla do vzduchu a prudce narazila do regálu s knihami. Poté spadla na tvrdou zem.
„Ty…ty..“ procedila skrz zuby, nadávku však nedořekla.
Ztichla společně se spadnutím stojanu na podlahu. Na podlahu, na které ležela ona sama.
Bolest byla pronikavá. Neuvěřitelně pronikavá.
Ležela pod regálem asi pět minut, poté skrz něj proletěla.
Byla naštvaná a vystrašená zároveň. Nevěděla co převažuje.
Ruce i nohy se jí klepaly, projížděla jí zimnice. Špatné příznaky. Věštily Živoucím Přízrakům neštěstí.
„Už jednou jsi mě zabil. Podruhé to nedovolím.“ zmohla se k šepotu.
„Ty s tím nic neuděláš. Tvá smrt je mým rozhodnutím.“
„Nemůžeš mě zabít. Jsem Přízrak.“
„Stačil jsem si všimnout,“ odvětil Lorim ironicky, „zabít tě nemohu, to je pravda. Udělám něco mnohem horšího.“
„Neuděláš. Já to nedovolím.“ řekla Re s předstíranou sebejistotou v hlase.
„To, co udělám, je pouze na mě, Reinneso. Ty už nic nezmůžeš. Nic.“
„Nenávidím tě, Lorime. Nenávidím.“
Světelný výboj prozářil knihovnu.
---
Gesgeren znovu pohlédl na malé hodiny, které si sám sestrojil před pár lety.
Bylo moc pozdě. Něco se jí muselo stát.
Sledoval miniaturní ručičku, rychle kmitající po hodinách a přemýšlel.
Počká. Ještě chvíli.
---
„Pusť mě!“ zařvala Reinna. „Pusť!“
Zářivé řetězy na jejích rukou, dosud vznášející ji ve vzduchu, pozvolna povolily.
Re už se nesnažila pád ztlumit. Jeden pád navíc mohla s úsměškem ignorovat.
Ještě v letu zamumlala zaklínadlo, Lorim se prohnul v pase.
Vzápětí se narovnal a těžce oddechoval.
„Už mě nebavíš, zrůdo.“ zasýpal.
Rychle se vzpamatoval. Hned začal soustřeďovat moc do dlaní, ze kterých po chvíli vyšli dva modří hadi.
Reinna začala couvat. Nevěděla ani proč, jakákoliv bolest už jí byla srdečně ukradená.
Pak jí to došlo.
Chtěla soustředit Moc, ale nešlo to. Necítila v sobě už ani nejmenší zlomek magie. Ale vždyť byla magickým tvorem…Nemohlo to být blokádou, to by nemohli čarovat už předtím.
„Je konec, Reinneso, uvědom si to konečně. Konec.“
„Ne…“, zamumlala Re, „…ne….“
„Nebojuj s tím. Podruhé už nebudeš mít takové štěstí. Tentokrát zemřeš.“
Hadi byli blíž a blíž.
---
Ges si oblékl kabát a uvázal opasek.
Naposledy pohlédl na hodiny, po chvíli vykročil na schody ze sklepení.
Když vyšel ven, prudce se rozkašlal. Ze svého doupěte nevyšel už minimálně dva měsíce, stále tvrdě pracoval. Navíc neměl rád společnost.
Šel stále rychleji a rychleji, nakonec se rozběhl.
Dorazil ke knihovně. Velké masivní dveře působily v tmavé noci docela strašidelně.
Světlovlasý se zhluboka nadechl a stiskl klku.
Bylo zamčeno.
Gesgeren potlačil zakletí.
Zoufalost v něm narůstala, věděl že je něco špatně.
Nechtěl ji ztratit. Byla jediným člověkem, kterému mohl důvěřovat. Znala ho lépe než si myslel. A tak to bylo i obráceně.
Po její smrti mezi nimi zesílila vzájemná pouta, ale kontakt se vytracoval.
Přesto ji nechtěl ztratit. Zoufale cloumal masivní klikou, ale zámek byl silnější než on.
„Do háje!“ řekl nahlas. „Reinno!“
Tlaková vlna ho odhodila na zem, okna povolila.
Bubnování deště se snoubilo se zvoněním střepů v zlověstné symfonii.
Ges se těžce zvedl ze země, avšak ani na chvíli nezaváhal. Rozběhl se a skočil do otvoru, který zbyl po jednom z četných okenic.
Až v knihovně mu došlo jakou udělal chybu.
Plést se do cesty dvěma čarodějům nebylo moudré, zvláště v jeho případě. Na takovéto uvažování však bylo pozdě.
Z vedlejší místnosti k němu doléhaly kletby, světlo všelijakých barev, jiskry fialového ohně a spousta dalších věcí, dosvědčujících magii v okolí.
Když oba čarodějové na moment utichli, zařval z plného hrdla: „Reinn, žiješ?!“
„Gesi! Uteč! Utíkej!!!“ ozval se jemu známý hlas, přehlušený mohutným pádem těžkého předmětu.
„Uteč!!!“ zařvala ještě Re naposledy.
Neposlechl ji. Zbaběle se schoval do kouta a pozoroval oslepující žár.
Seděl tam, s vytřeštěnýma očima. Nebyl schopen se nadechnout, ani pohnout.
Jen všechno sledoval, vystrašený k smrti.
Mohl tam být dvě minuty, půl hodiny, možná tři hodiny, snad celou noc. Ztratil pojem o čase.
---
Gesgerenem projela pronikavá bolest. Taková, jakou snad ještě nikdy nezažil.
Vzápětí se vznesl do vzduchu a pocítil závrať. Svět se mu začal točit, proudy myšlenek míjely jiné.
---
Co bylo pak, si Ges nepamatoval. Po dopadu na zem ztratil vědomí, probudil se až ráno.
---
„Já nic neudělal! Opravdu!!“
„Nechť obžalovaný nemluví, pokud k tomu není vyzván!“ křikl na Gese obtloustlý soudce a kývl na ženu, sedící naproti němu.
Žena byla středního věku, při těle, s obarvenými rudými vlasy, které už byly hodně odrostlé, tvořily proto zajímavé škály barev.
Žena se zhluboka nadechla a začala vyprávět:
„No, to vám jdu večer spát, spim, spim, no a najednou – děsná rána! No, tak jsem vstala, abych se šla podívat co se děje, no a to byste veleváženej nevěřil vlastnim vočim – no vypadnutý vokna! Všecka do jednoho! No, tak koukám ven, jakej harant to proved takhle v noci, no a tam jen z knihovny pořád slyšet výkřiky a furt tam svítily světla všecek barev, z těch jejich ďábelskejch činů!“
Žena se na moment zastavila, potřebovala se nadechnout. Mluvila neuvěřitelně rychle, budila dojem oněch známých klevet, pomlouvajících každého kdykoliv a kdekoliv.
„No, tak co, no vzbudila jsem sousedy ať se jdou podívat na tu melu, no a protože v mym domě bydlí aj pan farář, tak nám řek že tady nám pomůže jedině Bůh, no tak jsme se začali všeci modlit, no ale pak se vám stalo neštěstí, veleváženej – paní Golbertovou, budiž jí země lehká, ranila mrtvice z těch jejich čarovnejch kejklí!
No, pak strašnej řev, no a celá knihovna pak vybuchla, to vám povidám veleváženej, nám to vyrazilo poslední zbytky vokenic, aj dveře…no hrůza, milostpane.“
Žena domluvila a ještě potom se dlouho nadechovala, přičemž vrhala nenávistné pohledy na Gesgerena.
Soudce ještě chvíli zíral na ženu, jakoby si potřeboval v hlavě utřídit to, co právě slyšel.
Po chvíli začal pomalu mluvit.
„Takže, z toho vyplývá že nyní jste odsouzen nejen z poškození majetku města, vraždy nezletilé a užívání ďábelské moci – k tomu se z výpovědi svědkyně přičítá další vražda, poškozování cizího majetku a narušování nočního klidu. Z toho Vám vzejde hodně dlouhé mučení s následným upálením, obžalovaný. Nyní máte prostor na vznesení svých námitek.“
Ges se ještě chvíli díval na soudce s otevřenou pusou, nevěřil vlastním uším. Pak mu došlo že by neměl ztrácet čas a začal se vzbouzet.
„Říkám vám, tu dívku jsem já nezavraždil, vždyť to byla moje sestra a…“
Gese přerušil soudce: „Vaše sestra byla přibližně před půlrokem pohřbena, což může dosvědčit většina občanů města.“
„Ale…proč bych měl někoho vraždit?!“
„No to by mě taky zajímalo.“ zaskřehotala žena s rudými vlasy.
Gesgeren si jí nevšímal.
„A…a neumím ovládat magii, to že dělám alchymii nic neznamená, vždyť i vy si ke mně chodíte pro lektvar…“
Dál už to Ges nedopověděl, věděl, že pokud by vyřkl o jaký lektvar se jedná, soudce by ho ihned poslal na šibenici. Přecejen – v síni seděla i jeho manželka, která by se dozvěděla že jí soudce každý týden přimíchává do kávy Lektvar nic netušícího cizoložství, nebyla by podle Gesova názoru moc nadšená.
„Nechť obžalovaný dokáže, že neovládá moc od Ďábla převzatou.“
„Jak si představujete že vám to mám dokázat, že moc neovládám?“ rozhodil mladík ruce.
Soudce přemýšlel, ale nevěděl si rady. Z toho mu pomohla rusovlasá:
„Ať nechá rozbít ty vokna. Esli je rozbije, tak si to pak zaplatí.“
Ges se na ni nechápavě podíval, načež ho povzbudila.
„No dělej holomku, tak jaks to dělal v tej knihovně – natáhni ruce k temu oknu a nech ho vybouchnout.“
Tentokrát se světlovlasý podíval na soudce.
„Dělej co říká.“ odvětil jeho pohledu.
„Jak myslíte…“ vzdechl Ges a už se těšil, jak všichni v sále vydechnout údivem, když se nic nestane.
Vztáhl ruce k oknu, které měl přímo před sebou a roztáhl dlaně. Obecenstvo chvíli čekalo, a když se nic nestalo, začali sledovat jiné věci.
Jen soudce a rusovlasá stále hleděli na Gesgerena.
Aby je Ges ještě trochu vyprovokoval, pohnul prsty – a v tu chvíli se to stalo.
Z jeho rukou vyšla fialová střela, která se po chvilce rozdělila v osm dalších, menších fialových šípů – každý z nich zaletěl do jednoho z oken, která se roztříštila a spadla na zem společně s jiskrami.
To všechno netrvalo déle než pět vteřin.
Ges nevěřícně koukal na své ruce a na střepy, v sále bylo mrazivé ticho. Jen zvenčí se ozývaly nadávky obyvatel, překvapených z náhlé spršky střepů ze soudní budovy.
A pak se Gesgeren rozhodl využít momentu překvapení.
Tryskem se rozběhl ven a napodobil gesto, které vždy dělávala Reinna, když se nechávala zneviditelnit – povedlo se, Ges zmizel. Utíkal dál a dál, zastavil se až na třetí míjené křižovatce.
Kam vlastně chce jít?
Domů jít nemohl určitě, tam na něj už určitě bude někdo čekat. A žádné jiné místo neznal, žádné vhodné útočiště a úkryt zároveň. Jedině…
To by mohlo být ono, ostatně nic jiného nepřipadalo v úvahu.
Krysí doupě bylo tajuplné, špinavé, prostorné a bůhví ještě jaké spletité bludiště podzemních chodeb, které obývaly nejrůznější lidské i nelidské existence.
V zoufalství jej začalo stavět několik bezdomovců, prchajících před rukou zákona.
V jejich práci pokračovali další a další, až se práce změnila v takové „poselství“.
Nyní čítalo podzemí tisíce místností, nezměrný počet chodeb a miliony zákoutí. Krysí doupě bylo přesně navrženo a vystavěno tak, aby jakkoliv nezasahovalo do kanalizace měst, proto se snad ještě nikdo ze strážníků a jim podobných o Doupěti nedozvěděl. A pokud přecejen ano, někdo pověřený z Krysárny, jak se doupěti taky přezdívalo, se o něj postaral určitým způsobem.
Kdokoliv se do podzemí chtěl vypravit, musel taky náležitě vypadat a chovat se. Když vypadal moc „lidsky“, mohlo se mu kdykoliv něco stát rukou ostatních nájemníků v doupěti.
Někteří objevili doupě náhodou, například propadli neutěsněným víkem kanálu a podobně, avšak nejvíce se o Krysárně šířilo povědomí přes různé příbuzné, známé a přátele.
Ges se o doupěti dozvěděl od Reinny, nikdy však nezjistil jak na ni přišla ona.
Teď ho však tato otázka moc nezajímala.
Vydal se do svého pronajatého sklepení pro věci. Jen díky novým schopnostem se do sklepení dostal dříve než jeho sousedé a ostatní obyvatelé města, čehož taky patřičně využil. Když si zabalil, prošel zdmi a ocitl se zase na ulici.
Čekala ho dlouhá cesta. Hodně dlouhá.
Myslel si, že nějaký vchod do Doupěte bude velice blízko něj, ale nechtěl riskovat velkou ztrátu času a případné odhalení, proto se rozhodl pro druhou možnost.
Od dětství znal jeden jediný vchod do Krysárny, který se nacházel asi dva týdny chůze odtud.
Na takovou vzdálenost Ges nebyl zvyklý, od té doby co se usadil v tomto městě ven skoro nevyšel.
On to zvládne. Snad…
Gesgeren se zhluboka nadechl a podíval se na nebe.
Šedivé mraky vytvářely na obloze všelijaké fantazijní útvary, které se neustále prudkým poryvem větru pohybovaly a měnily.
„Díky za všechno, sestřičko.“ zašeptal Ges a vydal se na cestu.