Nokturno.net / tvorba / dílko

D A R

Chtěl bych vidět Vás na mém místě. Říkáte si, ten se má, umí létat, může být kdekoliv, může si nás prohlížet jako pták. Tak já vám teda řeknu, že není moc o co stát. Když jste jediný člověk na světě, který umí létat, tak to zase takové terno není, obzvlášť když to o vás všichni ví. Je pravda, že když jsem se poprvé rozběhl z kopce, odrazil se a letěl, tak to byl nádherný pocit, který nedokážu s ničím srovnat. Nic jsem nemusel dělat, prostě jsem letěl. Nezajímalo mě jak, či kdy přistanu, byl jsem prostě šťastný, že letím. Nechápal jsem jak je to možné, člověk přece nemůže létat. Přemýšlel jsem nad tím a přitom jsem se vznášel nad osvětleným městem.

Už jako malý jsem snil o tom, že létám, daleko od všech, od mých věčně se hádajících rodičů, od skupiny starších kluků ze školy, jejichž jedinou zábavou bylo stlouct mě, kdykoliv mě viděli, daleko od všeho a od všech. Ze začátku jsem se pokoušel létat tak, aby mě nikdo neviděl, ale jednou jsem neodolal tomu pocitu, když jsem prolétal proti větru, připojoval se k hejnům ptáků a vznesl jsem se přímo uprostřed rušné ulice. Viděl jsem zmatené a užaslé obličeje, všichni se najednou přestali věnovat všem svým činnostem a zírali na mne. Všechno mi bylo jedno, chtěl jsem pouze letět, dál, výš, rychleji. Bylo mi krásně a už jsem se nikdy nechtěl vrátit zpět. Chtěl jsem být volný jako pták. Ale já nebyl pták, já byl člověk a musel jsem se vrátit zpět.

Úplně jsem zapomněl co se na zemi děje. Nevěděl jsem kolik času uběhlo, kolik je hodin, jaký je den. Přistál jsem hladce, už jsem si to mockrát nacvičil, na terase mého domku na předměstí. Vstoupil jsem dovnitř a zapnul televizi. Všechny programy se věnovaly muži, který umí létat, dokola se opakující informace a dokonce amatérské záběry toho jak vzlétám. Noviny jsem ani neotvíral, bylo mi jasné co v nich je. Sednul jsem si na pohovku a začal jsem přemýšlet. Co můžu dělat, jsem teď bohužel dost známá osoba. Rozhodl jsem se, že nebudu dělat nic.

Další den jsem vstal jako vždy a odešel jsem do práce. Lidé na ulici mě začali zastavovat, fotili mne, křičeli na mne a chtěli abych je vzal proletět. S mírným úsměvem jsem všechny žádosti a nabídky odmítal a pokračoval jsem v cestě do práce. V práci to ale bohužel nebylo lepší. Další žádosti, otázky a další obtěžování. Musel jsem odejít. Zrovna jsem vycházel z kanceláře, když si mě zavolal šéf. Další vrchol už tak hrozného dne. Neměl jsem tušení co po mě bude chtít. Nejdřív se na mě jen usmíval a začal povídat o mých skvělých pracovních výsledcích. Po chvíli bylo jasné, že po mě chce jen jediné.
Odmítl jsem ho a jeho rodinu vzít do oblak, dostal jsem výpověď. Nevím proč jsem odmítl, ale přišlo mi to správné. Měl jsem dar a přišlo mi, že bych ho neměl takhle zneužívat.
Takže práci už jsem neměl. Jediné co mi trošku zlepšovalo náladu, bylo to, že jsem dnes odpoledne očekával návštěvu své přítelkyně.
Za neustálého pokřikování a pískání jsem došel až domů a čekal jsem na Janu. Došla dříve než jsem ji očekával a ještě ve dveřích se mě zeptala, kdy ji vezmu se proletět. Řekl jsem ji, abychom změnili téma, ale odpovědí byli pouze další žádosti. Řekl jsem, že ji nikam brát nebudu, že chci aby věci byly stejné jako dřív.
Myslím, že po práci jsem ztratil i přítelkyni.

Rozhodl jsem se, že se půjdu ještě proletět, ale už to nebyl takový pocit. Cítil jsem jak těžknu všemi starostmi, během dne jsem ztratil práci i přítelkyni, pro všechny jsem byl jen ten, který umí létat. Najednou jsem cítil, že nic neovládám. Chtěl jsem letět, snažil jsem se vzlétnou výš, dál, pryč od všeho, ale stále jsem klesal. Tvrdě jsem dopadl na zem. Chvíli mi trvalo než jsem se znovu postavil a znovu se pokusil letět. Nešlo to, můj dar byl pryč.