Nokturno.net / tvorba / dílko

Děti si hrály s pískem. Byla toho celá zrnka vypadlá z náklaďáku. Pobíhaly po ulici a ječely. Byly to velice uřvané malé stvůry. Ale jinak úplně hodně hloupé, šťastné a přívětivě sadistické.

Malý Kamil Psota si do úst zastrčil slánku. Zatl své drobné pěstičky a sotva se jeho ručičky vymrštily k nebi, začal na místě poskakovat jako nějaké umělohmotné prvorepublikové jojo. A neuplynulo dlouho, a Kamilovi bylo sedmnáct let.

Jako by se to stalo zčistajasna. Jedné docela obyčejné dusné letní noci, i když za vydatně extrémní poluce, se z něj stal muž. Měl všechno, co takový chlap může jen mít. Přednosti, dlouhý nos a špinavě smradlavé ponožky, které s naprostým klidem stoika dokážou samostatně stát opřeny o zeď. Ráno se probudil a podrbal se na své mužně propadlé hrudi. Vypadal i tak trochu jako čerstvě komínem vypuštěný člověk z koncentráku. Vystouplá žebra a do pánve sražené řitní půlky - to vše v úhledném balení vanilkového pudinku v prášku. Ale jinak to byl učiněný erotický magnet. Dokonce ani jeho vlastní matka ho nemohla po té osudové noci poznat. Přišla ho vzbudit k snídani, ale spráskla jen nakonec ruce údivem a vyhrkla:

,,Jsem ohromena! Jsi to vůbec ty, Kamile?“ zeptala se ho.

,,Ano, matko,“ odchrblal si Kamil, do rukávu svého potrhaného pyžama si utřel nos a vytřel z něj obrovský sopel. Poté hodil kemra a ten se s mlasknutím přilepil na protější zeď, těsně vedle hlavy jeho matky. Ta zapištěla chlípnou odevzdaností a vyrazila z úst svůj poslední mléčný zub dolepený nadrženou otázkou:

,,Kamile, vzpomínáš si, že mám prsa? To totiž znamená, že ještě stále jsem žena!“

,,Jo,“ odsekl Kamil a zatahal se pod peřinou za kulky až sykl bolestí. Poté zčervenal ve tváři, ale ve skutečnosti to spíš byla jen obyčejná ošklivá vyrážka.

,,Tak víš co, Kamile? Za odměnu ti k snídani udělám krupičnou kaši. Přesně takovou, jakou vám dělali ve školce.

,,Ach jo,“ zamumlal si znuděně Kamil pod nos. ,,Když to musí být. Ale matko,“ zvýšil a zdůraznil tón hlasu, ,,opusť okamžitě moji cimru, chci se převléknout do trenýrek.“

Matka si grcla a zapráskla za sebou dveře.

,,Co tak s nimi mlátíš, ty jedna píčo!“ ozvalo se z kuchyně. To promluvil Kamilův nahatý fotr. Měl zduřelé bradavky, odstávajícího šulina a kouřil Startku. Zrovna držel svoji celodenní siestu. Četl noviny a vydatně se potil. Když tu:

,,To nic, miláčku,“ řekla Kamilova matka. ,,Chceš, udělám ti kafe.“

,,Tak jo, lemro, ale dej si majzla. Poslední dobou ho děláš nějak snad až příliš hořké.“

,,Neboj, drahocenný idiote,“ odplivla si zlostí Kamilova matka a poté odběhla do komory, kde pomstychtivě uchopila z poličky krabici arzeniku a společně i s ním se vrátila zpět do kuchyně. ,,Hej, chlíve,“ řekla, ,,dneska ti ho tedy ale kurva osladím.“ Jenomže Kamilův fotr si jen nenuceně típl dohasínajícího vajgla o stehno a obrátil list novin.

Mezitím Kamil udělal sto sedů lehů, dva dřepy a půl kliku. Shodil ze sebe pyžamo a přeměřil si penis. A kurva, zase je delší, odfrkl si Kamil neskrývaným obdivem k sobě samému a pokusil se zorientovat v časoprostoru. Jednou bude z Kamila dozajista velká sexuální bomba s věčně odjištěnou pojistkou, ale teď by potřeboval nějaký navigační přístroj. Ta jeho prokrvená obludnost ho vždy natolik zmátne, že se na nějakou dobu ocitne hlavou přímo mimo mísu. Uvědomuje si: Jsem na planetě Zemi. Jsem sám. Pročež si pokládá tuto osudovou otázku:

,,Jsem skutečně živý a nebo se mi to celé jenom zdá?“

,,Ale zato ty brzy chcípneš, teď a tady,“ procedila skrze zuby Kamilova matka a zalila kafe vydatně promíchané arzenikem vodou z varné konvice. Hodila tam šest lžiček cukru a postavila hrnek před toho dementa, který ji sice svého času dokázal vymrdat mozek z hlavy, ale teď se zmůže tak akorát na čtení zvýrazněných nadpisů. A skutečně, i právě teď obrátil list a četl:

VRAŽDA, TO JE JEN ZBOŽNÁ EMOCE. U nohy stolu měl už několik let připravenou dřevorubeckou sekeru. Tušil, že jednou na takový titulek narazí, a pak věděl, že nesmí zaváhat. Vstal od stolu a rozsekal svoji manželku na neidentifikovatelné kusy. Zůstaly po ni jen hezké zelené oči a v nich vepsaná otázka:

PROČ?

Fotr pokrčil rameny a najednou jako by měl v hlavě vymeteno. Mozek se mu odlepil od upoceného zátylku a začal se propadat do neviditelné intelektuální jámy věčnosti. A Kamil v tu chvíli otevřel dveře svého pokoje a vstoupil do kuchyně ve svých oblíbených oranžových trenýrkách s vyšitou červenou pěticípou hvězdou. Červená s oranžovou totiž k sobě náramně jdou. Podíval se na zkrvavené kusy svého rodiče a znuděně si povzdechl:

,,Už zase? Ještě štěstí, že jsem komunista.“ A otevřel ledničku, vytáhl jogurt a s výčitkou v hlase:

,,A to mi slibovala krupičnou kaši jakou nám dělávali ve školce!“ se vrátil zpět do svého pokoje. Zabouchl za sebou vzdorovitě dveře. Plivl si do dlaní. Otevřel jogurt. Vyklepal si ho do vlasů, posadil se pod okenní parapet, hlavu vrazil do dlaní a začal trucovat.

TRUC, TRUC, TRUC.

A neměl ani tušení toho, že jeho otec před okamžikem vyžahl to kafčo nadité vrchovatě arzenikem a právě jako nějaká laboratorní krysa či kanalizační potkan chcípá pod deskou jejich špinavého, vydatně velrybím tukem domaštěného stolu. Blekotal něco o domnělém rodinném prokletí, a pak to definitivně zalomil do mrtvolného ontologického neurčita. A od té doby žije Kamil sám. Žije v prokazatelně existenciálním Lidečku a dočista samostatně. Dokonce nevolal ani pohřebák. Naprosto neokázale totiž ten lidský sajrajt svých zploditelů vrhl do kotle a spálil jej. Pije teď často pivo a kouří Startky jako by se nechumelilo. Pěstuje vydatný společenský život a dodnes si chodívá hrát na náves s ostatními dětmi. Jeho však nejoblíbenější zábavou zůstává - zatnout pěstičky, k nebi vymrštit ručičky, v ústech zaražená slánka a poskakovat na místě. Občas to praktikuji společně s ním. Prý to prokrvuje mozek. Ale důležitým zůstává přeci jen, že Kamil bují štěstím. I když to spíš vypadá jako hnisem nateklé beďary.

7. srpna 2004

Chlív out