Nokturno.net / tvorba / dílko

Bylo kýčovitě chladné a deštivé nedělní podzimní odpoledne a já se chystal na hřbitov uctít památku svých rodičů. Nejsem žádný přecitlivělý puberťák, však už mi táhne na třicet, ale chodívám tam každou neděli už od jejich tragické smrti. Cestou se vždy stavím v květinářství na rohu, koupím dva nebo tři karafiáty, dostanu k nim nějaký přínosný reklamní letáček a než dorazím ke hřbitovu, procházím se městem. Při mém povolání starožitníka člověk potřebuje nějaký oddech.
I tuto deštivou neděli jsem zakoupil pár žíhaných karafiátů a pobaven letákem (Žillet! Oholí Vás!) prošel tepanou hřbitovní branou. Dlouhá topolová alej se táhla až na samý konec hřbitova, kde stála stará krypta. Osobně jsem netušil, kdo v ní byl kdy pohřben a až do dneška mě to nikdy netrápilo.
Asi deset řad hrobů od krypty jsem odbočil do uličky a poklekl ke krátké modlitbě na vlhký mramor hrobu. V oblém vztyčeném kameni byla vytesána jména mých rodičů a rodičů mé matky.Tiše jsem klečel a rozjímal o starých časem, o mládí a krásném období dospívání. Náhle, zcela nečekaně a nebývale důrazně mě ze vzpomínek vytrhl tichý, avšak naléhavý hlas.
„Ehm-ehm. Promiňte, prosím.“
Prudce jsem se otočil a leknutím upadl na zadek na mokrý kámen hrobu. Stála přede mnou krásná dívka. Byla střední postavy, vznešeně narovnaná, dlouhé černé vlasy jí splývaly až do půli zad. Měla bledou, takřka průhlednou pokožku, pod kterou se rýsovaly široké lícní kosti. Modré,vodové oči se upíraly přímo na mě.
„Promiňte mi, že vás ruším, pane.“ Téměř šeptala Její hlas zněl tiše a přesto pronikavě, tak trochu jako syčení hada.
„To je v pořádku,“ pokusil jsem se o úsměv, „Co pro vás mohu udělat ?“
„Víte, je to velmi delikátní…“, na okamžik se zarazila, zhluboka se nadechla a představila se.
„Jmenuji se Panna Maria,“ vyslovila to vševysvětlujícím tónem, který mi ovšem nic neobjasnil. Zapochyboval jsem o jejím duševním zdraví. „Celým jménem Panna Maria Bernstein.“
„Vy jste Panna Maria ? Chci říct – vypadáte velmi … ehm … zachovale…“
„Ano. Tedy vlastně ne. To „Panna“ není mé jméno, spíš to vystihuje můj současný stav. Mělo by to tedy být „panna Maria“, jestli mi rozumíte.“
Popravdě, nerozuměl jsem ani co by se jí za černě nalakovaný nehet vešlo. Už jsem se zmínil co měla na sobě ? Mě, jako starožitníka, to úplně vzrušilo. Byl to překrásný černý rubáš z konce osmnáctého století. Bylo mi trochu divné, že sotva osmnáctiletá dívka zvolila tento poněkud starší model, ale přesto jsem byl okouzlen.
„A přesně to je můj problém. Jsem panna a kdybyste mi pomohl můj problém vyřešit, byla bych vám velice vděčná.“ Její bělostné tváře nezískaly, přes tato zjevně odvážná tvrzení vůbec růžovou nebo dokonce červenou barvu.
„Eh…myslíte, že bych měl…chci říci hodí se to vůbec ?“ Koktal jsem a zamotával si jazyk. „Já-já myslím, že by se to vašim rodičům asi moc nelíbilo. Koneckonců, jsme na hřbitově, že. Jste ještě mladá, a … a tak. Pojďte, zapomeneme na to a á vás doprovodím domů. Vaši rodiče už jistě mají starost…“
Utnula mě v půli věty prstem, který mi zabořila do hrudníku. Lícní svaly se jí napjaly a v očích se objevil přízračný lesk. Měl jsem pocit, že mi vypálí mozek.
A pak začala řvát.
„Tak mě dobře poslouchej, ty hlupáku. Jsem asi sedmkrát starší než ty, moji rodiče jsou už dvě stě let mrtví a moje trvalé bydliště je támhle.“ Poslední slovo doprovodila velice elementárním gestem – špička jejího ukazováku mířila mezi stromy, do míst, kde prosvítaly tmavé obrysy prastaré krypty.
„Nevěříš ?“ reagovala na můj zaražený výraz.
„Ano – tedy ne – vlastně … je velmi těžké tomu uvěřit … nevím, co si mám myslet.“
„Tak se dívej. Každopádně, jestli budu do dnešní půlnoci ještě panna, tak tu zkejsnu dalších dvě stě let!“

Několika mimořádně rychlými pohyby ze sebe servala rubáš. Stála tam jen tak, jak ji pánbůh stvořil. Několik dlouhých vteřin jsem si jí prohlížel. A pak jsem si toho všiml. Bylo to zcela jasně viditelné a nepřehlédnutelné.
Uvěřil jsem a rozhodl se jí pomoci.

Bylo deset minut po půlnoci nejlepší noci mého života. Ležel jsem v mokré trávě před kryptou rodiny Bernsteinů. Rozepnutou košili, povolený opasek. Maria před deseti minutami zmizela navěky. Vedle mě ležel zmuchlaný a rozmáčený letáček z květinářství. Žillet! Oholí Vás! Neměla oholené nohy.