Nokturno.net / tvorba / dílko

Takže ten chlápek na protější palandě je Bůh. Takových už jsem tu pár potkal, ale řeknu vám, ještě žádnej nebyl tak jedlej. Přivedli ho asi před třema hodinama a evidentně si s ním nevěděli rady. Chlap se nebránil, to ne, šel klidně jako beránek, usmíval se a děkoval na všechny strany. Nikdo ale nevěděl, kdo to je a odkud se vzal. Proto ho šoupli ke mně.
„Kouďáku, vedem ti kámoše,“ řekl pan Nereda, když se objevili v pokoji. Za úsměvem byl celej rozpačitej. „Je to trochu divnej patron, ale určitě si budete rozumět.“
Divný patrony dávali vždycky ke mně. Prej proto, že mám chladnou hlavu.
Zeptal jsem se pana Neredy, jak se ten chlap jmenuje. Řekl mi, že neví, ale že to z něj určitě časem vypáčím. Pan Loukotka, kterej chlapa vedl z druhý strany, se jen uchecht. To mu bylo podobný, pan Loukotka se někomu vysmíval skoro pořád.
Posadili chlapa na palandu a on jim poděkoval. A pak jsme tam byli sami. Čekal jsem, že začne vyvádět, že bude křičet a tlouct na dveře, a už jsem se chystal uskočit do rohu, abych od něj nechytl nějakou ránu. Jenže chlap jen tak seděl, usmíval se a koukal na mě očima, který byly hrozně smutný, skoro psí. Byl čistej a čerstvě oholenej, bledá kůže mu pasovala k úboru. S rukama složenýma v klíně vypadal jako malej andělíček.
Chvíli jsme tak na sebe koukali. Měl jsem z něj špatnej pocit, za těch pět let, co jsem v ústavu strávil, jsem nikdy nikoho podobnýho napotkal. Tenhle chlap sem patřil.
„Takže,“ zkusil jsem to nakonec, „vy jste kdo?“
Chlap pokrčil rameny. „Já jsem Bůh:“
„Aha. Jasný.“ Napadlo mě, že s tímhle si asi moc nepokecám. Ten minulej byl lepší společník, i když se tak strašně bál vlastní kostry. Lehl jsem si na palandu a zavřel oči. V mý hlavě byly stovky zajímavějších míst než tohle a já je nechtěl zanedbávat.
Ocitl jsem se ve světě plným vody, chladný a průzračný. Plaval jsem s medůzama, mizel v koberci chaluh a vypouštěl k hladině bublinky vzduchu, kterej jsem vůbec nepotřeboval. Pak jsem se jen tak natáhl na záda, nechal se nadnášet vodou a naslouchal tichu. Přemejšlel jsem, co je sakra špatně.
Naštvaně jsem se otočil a pozoroval rybky rejdící kolem stěžňů dávno potopený lodi. Ale vytouženej klid nepřicházel a já pomalu cejtil, jak se mi hrudník svírá úzkostí a plíce lapaj po dechu.
Otevřel jsem oči. Sen se rozplynul.
Chlap, kterej tvrdil, že je Bůh, se teď opíral o zeď, nohy měl zkřížený na posteli jako Turek. Úsměv mu z tváře nezmizel. V tu chvíli mi připomínal zahradního trpaslíka a já měl najednou sto chutí nabarvit mu ten bledej obličej načerveno.
Ještě nikdy předtím mě moje snění nezradilo. Byl jsem si jistej, že v tom má prsty on.
„Mno, pane… ehm, Bože… Můžu vám tak říkat?“
„Jistě.“
„Jak jste se sem dostal?“
„Přivedli mě.“ Jeho hlas zněl jako med stékající po skle. Znervózňoval mě.
„Jasný, ale proč?“
„Pro moje dobro.“
Tak brzy? Nikdy jsem neviděl chlapa, kterej by citoval ředitelovy poučky hned první den. Cejtil jsem, jak se mi ústa kroutí v nechtěným úšklebku. „Vy fakt nejste svéprávnej.“
„Jsem všemohoucí.“
„To se nevylučuje.“
A zase ticho. Jeho úsměv mě pálil do očí. Sekl jsem sebou na postel a odešel jinam.
Trvalo mi dobrejch pět minut, než jsem si přiznal, že hvězdy hledám marně. Nehleděl jsem na noční nebe ve světě kamennejch soch, ale na svý vlastní víčka, začouzený sazemi reality.
„To děláte vy!“ vystartoval jsem na chlapa.
„Dělám mnohé,“ odvětil.
„Nechte toho! Na to nemáte právo!“
„Já jsem všemo-“
Hodil jsem po něm polštář. Rozplácl se mu o hlavu a zatlačil slova zpět od krku. Konečně jsem se trochu uklidnil.
„Dávej na něj větší pozor.“ Chlap se ke mně naklonil a polštář mi podal. „Mohl by ti chybět.“
Svou odpověď jsem se nenamáhal uvěznit do slov. Popadl jsem polštář a zabořil do něj obličej. Pátral jsem po šumících lesích. Snažil jsem se proklouznout do tichejch chodeb opuštěnejch hradů. Marně. I hřbitovní brány zůstávaly zavřený. Někdy se prostě ráno probudíte a všechno je na draka.
„Dost. Už dost, prosím.“ Šeptal jsem do bílýho povlečení, spolu s hlasem mu předával i slzy. První za několik let.
„Trápí tě něco, synu?“
V první chvíli jsem po něm chtěl skočit. Křičet mu do toho klidnýho obličeje a zuby z něj servat kůži. Místo toho jsem se znova posadil na posteli a věnoval chlapovi nenávistnej pohled, nechtěně hubenej solí.
„To se ptáte? Nejste snad vševědoucí?“
„Vím všechno, co chci. Dřív jsem chtěl vědět všechno. To bylo moc.“
„A teď?“
„Teď jsem tady.“
„Proč?“
Chlap-Bůh jako by vycejtil, že tentokrát o odpověď opravdu stojím. Přeměřil si mě pohledem, pak přivřel oči a spustil.
„Moc si toho z té doby nepamatuji. Naposledy oheň…“

valí se plání, s větrem v zádech. sžíravý, dusivý, hradba smrti v odstínech žluté. jeho chladné jazyky se převalují jeden přes druhý, jako by chtěly tančit. tančit s životem, uhnat ho k smrti. spatřen všemi, neviděn nikým, splynul s dechem krajiny.

„Ach můj bože…“
„Já vím. Není to příjemný pohled.“

hořčičný požár zachvátí všechno. vtlačí se do úst a plíce zanechá v jednom ohni. obkrouží překvapené mladé tváře, tváře, které za několik hodin zmodrají a zšednou. a k nebi stoupá zápach česneku, zatímco duch života v zákopech marně křísí naději…
Cvak!

„Co to?“
„Dál nevím.“
„Cože?“
„Od té chvíle si nic nepamatuji,“ řekl Bůh a pokrčil rameny. Skoro omluvně.
„To přece nejde. Musí to bejt už strašně dávno.“ V hlavě jsem si snažil sesumírovat, co jsem právě viděl. Detaily se vynořovaly s nepříjemnou ochotou. Copak byl svět opravdu tak dlouho ponechanej sobě na pospas? Cejtil jsem, jak se na mě ze všech stran valí zástupy otázek, leskly se beznadějí a panikou a vztekem. Přibouchl jsem jim krky ve dveřích, jen to křuplo.
„Dávno možná pro tebe, synu. Ale já bdím nad světem už od jeho počátku a čas pro mne ztratil tvar. Od okamžiku, který jsem ti ukázal, pro mě možná uběhla jen chvíle. A možná jsem se opájel vlastní svobodou celé věky, než mě mí andělé dostali až sem.“
Tvář mýho společníka jako by se rozvlnila. Hluboký vrásky protly jeho čelo a orámovaly oči i ústa, aby za chvíli znovu ustoupily masce netečnosti a apatie, se kterou sem přišel. Při tom pohledu jsem znova pocítil vztek a chuť tu naškrobenou masku strhat. Místo toho jsem se pokusil najít slova. Jenže v přítomnosti toho chlapíka se mi zřejmě nemělo dařit vůbec nic.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Bůh. „Vypadáš nějak bledě.“
„Ne, myslím že ne. Nechápu to.“
„Co na tom chceš chápat?“
„Jak mohl Bůh zkratovat, propána?“ Bezmocně jsem zašermoval rukama.
„Viděls to sám, ne?“
„To viděl, ale-“
„Ale co? Ty by ses snad na podobné hrůzy vydržel dívat celou věčnost?“
A znovu to podivný vlnění. Jen tentokrát jako by se kůže mezi vráskama nadouvala, jako plachta cirkusovýho stanu. Mžiknutím oka se znovu vrátil obličej model Netečný Bůh 01 – milej, klidnej a snad až příliš lidskej.
„Ne, nevydržel. Ale vy jste přece všemohoucí.“
„Myslíš, že jsem tomu mohl zabránit, že?“
Přikývl jsem. Kdesi v hlavě mi stále poletovaly ty ústa lapající po dechu a vypoulený oči. Snažil jsem se nemyslet na to, že to nebylo víc než jen zlomek všeho utrpení, co každým okamžikem bují po celým světě. A taky na to, jak moc mě ta postava na protější palandě znervózňuje. Svou bělostí a neposkvrněnou tváří. Touha uprchnout jinam se znovu ozvala, stejně silná jako před lety. Jenže nebylo kam.
„Máš pravdu, mohl,“ řekl Bůh. „Věci ale nejsou tak jednoduché. Stejně jako farář nemůže vyzradit zpovědní tajemství, já nemůžu bránit svým dětem v tom, co si samy přejí. Můžu jen mírnit následky jejich činů. To není zákaz nebo bezmoc, jen vědomí správného.“
„Je správný nechat lidi umírat?“
„Lidé budou umírat, dokud je neopustí touha po smrti.“ Další lehké zavlnění. „Pochop, není možné prosadit dobro a spravedlnost pro některé, a přitom neukřivdit jiným. Horizont všech událostí navíc leží mnohem dál, než dokážeš dohlédnout. Za každým bolem se nakonec může skrývat něco dobrého. To dobré já vidím.“
„A co jste viděl tam… za tím?“ zeptal jsem se. „Co dobrýho?“
„Nic.“
V tu chvíli mě napadlo, že mi Bůh ještě neřekl nic, co bych sám předem netušil. Snad jsem se jen špatně ptal. A možná mi to tak vyhovovalo.
„Tak proto ten zkrat?“
„Asi. Nevím,“ přiznal. „Ale možná mi jen smutek na chvíli zatemnil výhled. To teď není podstatné.“
Ani jsem se neptal, co je podle něj v tuhle chvíli podstatný. Nijak jsem nestál o další várku lidumilskejch keců. Chtěl jsem odsud pryč. Kamkoliv, jen utéct od představy kvílících lidí a světa ponechanýho sobě na pospas. Jenže to nešlo, protože tu byl on.
„Vím, že ti dlužím omluvu.“
On a jeho oči plný upřímnosti. Pohled se silou autogenu.
„Dlužím ji vám všem.“
On a jeho nevinnej ksicht. Vrásky bolesti a smutku skrývaný pod kůží.
„Ale nešlo to jinak. Můj pohár přetekl.“
On a jeho medovej hlas. Uklidňující, hladící.
On a ta posraná aureola lásky, vsakující se do mě každým pórem mýho těla. Srdce, který by tlouklo za nás za všechny.
„Omlouvám se.“
Pošahanej svět, kterej On si stvořil. K prasknutí narvanej problémama, tichýma, zákeřnýma, lovícíma každýho člověka po celej život. Mám vlastní, vlastní, to mi je závidí?
„Jsou lepší!“ vykřikl jsem. „Ty moje jsou lepší, slyšíš?“
On a jeho tichý hekání do vrstvy peří.
Já a moje ruce svírající polštář, nemilosrdně tlačící, nepovolující. Pohár přetekl.
Bůh se nebránil, to ne, ležel klidně jako beránek, nejspíš se i usmíval a omlouval se i děkoval zároveň. A pak nebyl.
Skulil jsem se z postele na zem. Bůh nehybně ležel kousek ode mě, hleděl na mě vyhaslýma očima a vypadal úplně stejně jako před chvílí. Ani svět se nezměnil. Proč by taky měl, když o strážce přišel téměř před sto lety?
Vydrápal jsem se zpátky na svou palandu a zahleděl se do stropu. Cosi ve mně stále protestovalo a odmítalo uvěřit, že jsem mohl zabít Boha. Ptalo se to po budoucnosti a bylo to plný strachu. Další hlásek, snad stejně vyděšenej, přemejšlel, jestli budu souzenej za vraždu či herezi. A já byl spokojenej, protože jsem podobný hloupý otázky nemusel dál poslouchat.
Stačilo jen zavřít oči.