Nokturno.net / tvorba / dílko

Láska, překrásná žena s úsměvem světem šla
Jak vidina, fata morgana, jak šťastný sen.
Kam šlápla, kvetly fialky, kam pohlédla,
Vyrostlo zlaté kapradí, zazelenal se suchý kmen.
Viděls ji a věděl, proč svět se stále točí
A náhle všechny hory dokázal bys slézt,
Stačil jen jeden pohled jejích očí,
Těch krásných očí plných hvězd.

Pak znovu jsi potkal ženu jak kráčí ulicí
Bez lesku byla její kdysi krásná tvář
A ústa dřív rozesmátá dnes trpce mlčící
Místo světla luny jí trní tvoří svatozář.
Stále by jsi chtěl lámat skály
a vykonat stovky chrabrých skutků
však její oči se dnes neusmály,
ty oči plné slaných slz a smutku.

Po létech žena kráčí davem lidí
Ty poznáváš kdo k tobě cestu našel zas.
Však nezdá se, že kdo jiný ji vidí
Na lásku v uspěchané době není čas.
Víš, že zavítala naposled a věčné sbohem dává
Již více neprozáří tvé temně šedé dny
Odchází za obzor, svým šátkem z dálky mává
Ty vidíš její oči, ty oči plné tmy.

Most nad propastí se klene mezi mraky
Tvá noha nesměle si hraje s hlubinou
Snad láska skončila svůj život tady taky
Snad šedí lidé z šedých měst ti prominou.
Usmál ses a s výkřikem dolů skočil –
Poslední krok na poslední z cest
Znovu se smíš dívat do jejích krásných očí
A oči Paní Lásky jsou zase plné hvězd.