Nokturno.net / tvorba / dílko

Do přeřvané hlasitosti ticha,
Z něhož mi hlava třeštěla nezájmem,
Zazněl hrom, přehlušující záblesk,
Co ničil oslepující záři půlnoční tmy.

S každým novým důkazem živlu,
Běsnícího kdesi za tlustým sklem mé duše,
Se mi srdce sevřelo v dusivém záchvatu,
Škrtíc samo sebe provazem strachu.

Zrak, zběsile tepající v temnotě vlastního svědomí
Najednou jakoby zemřel,
Ustrnul mezi stínem a ranním úsvitem.
Slza bezmoci stekla skrz mou tvář.

Mysl zapudila vzpomínky a zahynula s nocí,
Aby ráno opět vstala do nesmyslného jitra
Plna odhodlání dočkat se příštího večera,
Vědoma si vlastní hlouposti…