Nokturno.net / tvorba / dílko

V té samé chvíli, kdy ledový vítr rval šedavé mraky na cáry

A pár těžkých kapek roztříštilo se o betonovou zem,

Stála jsem bosými chodidly smáčenými pěnou moře

Ve vlastní krvi, prýštící z ran, zasazených trnitým osudem.

Políbená šaškem se smutnýma očima,

Kterého znala jsem sotva pár chvil,

Spatřila jsem tehdy poprvé onu černou berušku zítřejšího rozbřesku,

O které tak často mluvil a která znamenala smrt.

Prolétla kolem jako myšlenka unášená větrem

A zanechala po sobě nekonečné prázdno,

Které ve mně zůstalo už napořád.