05.09.04 | čtenář Ajuschka | 1893 x | vypínač
V té samé chvíli, kdy ledový vítr rval šedavé mraky na cáry
A pár těžkých kapek roztříštilo se o betonovou zem,
Stála jsem bosými chodidly smáčenými pěnou moře
Ve vlastní krvi, prýštící z ran, zasazených trnitým osudem.
Políbená šaškem se smutnýma očima,
Kterého znala jsem sotva pár chvil,
Spatřila jsem tehdy poprvé onu černou berušku zítřejšího rozbřesku,
O které tak často mluvil a která znamenala smrt.
Prolétla kolem jako myšlenka unášená větrem
A zanechala po sobě nekonečné prázdno,
Které ve mně zůstalo už napořád.
příroda realita deprese emoce marnost temnota vyznání cesta město vzpomínka naděje smutek mládí tma .. vztahy sobota x sex horror láska svoboda osud zklamání haiku poezie . voľný verš momentka hrůza ... horor čas samota pocity les jen tak aa pocit zoufalství sen žena antilistí fantasy touha vztah bolest erotika přetvářka smrt humor podzim noc zima * povídka život beznaděj srdce strach nenávist krev
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6444
autorů: 866