ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Něco je jinak...

10.06.08 | Tomáš Popelka, @, další tvorba | 2748 x | vypínač

Na Hekenu zuřila bitva. Tahle planeta nezažila ticho míru už po několik let. Obyvatelé planety byli dávno eskortováni na jiné světy, a ti, kdo chtěli zůstat a pomoci hvězdným pěšákům v téměř beznadějné bitvě proti eldarským vojskům, byli rozděleni do domobrany. Vzduch byl téměř nedýchatelný. Více než cokoli jiného připomínal hustý kouř smíchaný s prachem. Nebylo se čemu divit. Celý Heken ležel v troskách a země byla zvrásněná neustálými útoky dělostřelectva. Jindy blankytně modrá a bezmračná obloha byla nyní zahalena temným pláštěm z tisíců hořících domů a vojenského arzenálu. Jako už snad posté si Gorn pomyslel, jestli má tahle bitva cenu. I když, a to se zdálo být každým dnem méně pravděpodobné, dokážou porazit Eldary, bude planeta v takovém stavu, že se z toho bude vzpamatovávat stovky let, pokud se vůbec dokáže vzpamatovat. Možná sem nepřinesli naději na vítězství…možná že ať se stane cokoliv, prohrají.
„Desátníku Hawku!“ velitelův hlas přerušil Gorna z úvah, za které by ho inkvizice nejspíš upálila jako kacíře a nepřítele Císaře.
„Pane, k vašim službám i službám Císaře, pane!“ zasalutoval a postavil se do pozoru.
Velitel si prohlédl desátníka od hlavy k patě a sundal si bojovou helmu, zpod níž se vyřinuly dlouhé šedivé vlasy, které svědčily o jeho pokročilém věku stejně jako hluboké vrásky na tváři. Ani na okamžik by však Gorn, nazývaný všemi Hawk, nezapochyboval o jeho síle. Už nesčetněkrát to byl právě velitel Ilius, který se dokázal sám probojovat z obklíčení nepřátel, kteří by bezesporu dokázali udolat i několik ostřílených pěšáků.
„Pohov, Gorne.“ řekl už mírnějším tónem Ilius a zkoumavě pohlédl na desátníka. Jen málokdo oslovoval Gorna jeho pravým jménem. Pro všechny ostatní byl pouze Hawk (sokol). Tuto přezdívku získal poté, co dokázal s posledními dvanácti náboji v ostřelovačské pušce zabít dvanáct nepřátel na vzdálenost větší než osm mílí. To se nikdy nikomu v celé historii kapituly Rudých draků nepodařilo. Navzdory tomu nebyl ostřelovačem, nýbrž jeho oblíbená zbraň byl bolter a rotomeč.
„Máme zprávy, že se hlavní síla Eldarů soustřeďuje dvacet mil odtud na východ. Musíme zaútočit…“
Gornova důvěra ve velitelovy taktické schopnosti rázem klesla. „Ale pane…jsou nejméně v desetinásobné přesile…“
Velitelův hlas se změnil. „Já vím. Sám bych něco takového své kapitule nenařídil, ale inkvizice je nám nadřízená…“
Gorn chvíli vstřebával, co mu velitel oznámil. Bylo to jasné. Inkvizici bylo jedno, kolik mužů zemře. Brali je jako pěšáky na šachovnici. Ale na rozdíl od figurek tihle muži chtěli žít. Měli rodiny, ženy, děti…Měli jeden druhého. Ale inkvizice měla svaté právo udělovat rozkazy i generálům.
„Jdete s námi, pane?“
„Ne. Budu sedět a poslouchat ty pitomce z inkvizice. Jasně, že nenechám své kluky jít do bitvy beze mě!“ odpověděl podrážděně velitel.
„To mi stačí, pane…Ale…proč s tím jdete za mnou?“ zeptal se nechápající desátník.
Velitel sklopil hlavu a podíval se na Gorna. Najednou mu připadal starší než kdykoliv předtím. V jeho očích nehořel jasný svatý plamen. Teď byly unavené a ztrhané. „Jsem jen člověk, Gorne. Jsem velitel, a proto musím vést své muže do bitvy, ale stále jsem jen člověk. Nechci poslouchat svaté řeči inkvizice ani fanatické nadšení mladých důstojníků. Oba víme, že jdeme na smrt. Já mám ale rodinu, Gorne…Ženu a tři krásné děti. Chci se k nim vrátit. Proto bojuji. Proto přežívám bitvy, které jsou beznadějné. Ne kvůli Císaři. Pro něj nebojuji. Bojuji za svět, ve kterém by mé děti nemuseli trpět. Pro svět, kde mohu svoje děti obejmout beze strachu, že to poslední, co udělám. Je to rouhání, ale je to jediné, kvůli čemu bojuji…“
„Nejste sám, pane…“
Do velitelových očí se dostalo něco, co u něj Gorn často neviděl. Vztek. „Ty žádnou rodinu nemáš, Gorne! Ty to nemůžeš chápat!“
Gorn se tak nasupil, že zapomněl, proti komu stojí. „Právě proto, že jsem ji ztratil, to chápu lépe než kdokoliv z vás…pane…“
Velitel se odmlčel.

„Pane! K jejich liniím se nedostaneme! Mají ostřelovače snad všude!“ zakřičel jeden z důstojníků do vysílačky zabudované v helmě a na potvrzení svých slov se sesunul k zemi se zaraženým šurikenem v helmě.
Vzduchem létaly náboje šurikenometů a bolterů. Bylo to opravdu horší než si Ilius dokázal kdy připustit. Tohle nebyla ani zdaleka rovná bitva. Padli do léčky. Nečekaně. Opravdu nečekaně. Všem to bylo jasné. Všem, kromě inkvizice. Museli se schovávat v zákopech a rozvalinách Gehrenu, zatímco na ně bez ustání pálili eldarští ostřelovači.
„Jdou k nám, pane! A my nemůžeme ani vystrčit hlavu z bunkru!“ ozval se generálovi v helmě jeden z vojínů.
„Tak to mi řekněte něco, co ještě nevím…“ zabručel sám pro sebe velitel a sevřel svůj bolter tak silně jak jen dokázal a přepnul svou vysílačku na všechny své muže. „Vlajkonoš ke mně! Za Císaře! Ne! Za naše rodiny, kluci! Za všechno, co je vám na tomhle zpropadeném světě milé! Kupředu Rudí draci!“
S bojovým pokřikem se celá rota vyřítila ze zákopů a přilehlých skrýší a rozběhla se proti zaskočenému nepříteli. Eldaři něco takového nečekali a než stačili připravit své zbraně ke střelbě a řádně se přeskupit, byli hvězdní pěšáci u nich. Tím vyřadili ostřelovače ze hry. Na rozdíl od protipancéřových kulek, kterými pálili Císařovi vojáci, nemohli Eldaři svými šurikeny střílet, pokud nechtěli napáchat masakr i ve svých řadách. Stále však proti nim stála ohromná přesila.
Velitel Ilius jako smyslů zbavený páchal svým rotomečem a pulzní puškou v řadách nepřátel chaos. Utínal končetiny i hlavy. Jeden po druhém padali nepřátelé pod jeho hněvem. Ostatní vojáci se nechali příkladem svého velitele inspirovat a za chvíli začali Eldaři pomalu, ale jistě ustupovat.
„Kouzelník! Mají tady kouzelníka!“ zakřičel zoufale jeden z vojáků, když se mu začínala rozpouštět zbroj i maso pod ní. Jeho hlas se změnil ve výkřik agónie a poté úplně uhasl.
„Ksakru! Hawku?“ zaklel velitel a přepnul vysílání na desátníka.
„Pane!“ odpověděl okamžitě Hawk, který byl podle zvuků pod silnou palbou.
„Vezmi ostřelovače a běžte ukázat těm bastardům, co to znamená, když si začnou zahrávat s hvězdnými pěšáky!“
„Rozkaz, pane!“

Gorn se proklínal, že se vůbec před třemi roky chytil téhle prokleté zbraně. Chtěl bojovat a umírat společně se svými bratry ve zbrani proti hordám nepřátel. Místo toho se teď musel skrývat a hledat cíle, které byly vzdálené tak daleko, že ho nemohli v ničem ohrozit. Všechnu svou zlost vlil na Eldary, kteří za tohle všechno mohli. Pálil jednu ránu za druhou a kosil nepřátele bez větších potíží. Jestli takhle budu střílet pořád, už se té prokleté zbraně nikdy nezbavím! Pomyslel si Gorn a oddechl si, že poslední Eldar, který mohl padnout jeho ostřelovačkou je mrtvý.
„Konečně. Chlapci, teď to tady budete muset zvládnout sami. Došly mi náboje. Jdu dolů.“ oznámil zbytku svého týmu a po jejich souhlasném přikývnutí zkontroloval bolter a rozběhl se z kopce do největšího zástupu nepřátel.
Celé bitevní pole bylo poseto stovkami mrtvých. Křik zraněných se nesl po bojišti jako nějaká bizardní serenáda války, které dodávala na síle střelba z bolterů, laserů a plazem. Nikdo ale neměl čas starat se o své padlé. Jejich duše odešly k Císaři, kde budou čekat na závěrečnou bitvu mezi dobrem a zlem. Obě strany se snažily zničit tu druhou do posledního muže. Nikdo nebral ohled na zdravotníky, kteří se snažili zachránit křičící raněné. Gorn utíkal k linii pěšáků, když v tom spatřil toho, kterého se všichni obávali. Nebo spíš tu, které se všichni obávali. Eldarská čarodějka. Po zádech mu proběhl mráz. Věděl až příliš dobře, co tihle prokletí kouzelníci dokázali. Zemřít v boji muž proti muži byla jedna věc, ale zemřít na ohavné zranění od kouzel, byla věc druhá. A ona stálo přímo před ním! S jejími dlouhými stříbrnými vlasy si pohrával vítr, který zde nebyl, alespoň podle toho, co Gorn věděl. Další znak té prokleté magie. Gorn se rozhodl. Přesně tak jak mu řekl velitel: ,Nerozumíš tomu…’ Ale on tomu rozuměl až příliš dobře. Jeho přátelé, jeho nynější rodina umírala po tuctech díky téhle a jejím kouzlům. Chvilka zaváhání ho však přišla draho. Jeden z eldarských bojovníků s obrovským obouručním plazmovým mečem mu rozsekl hlaveň bolteru. Gorn vytasil rotomeč, ale byl sražen k zemi. Nad ním se skláněl ohromný bojovník zakutý ve zbroji a pozvedal nad hlavu svou zbraň. Gorn uviděl vedle sebe padlého Alara, vlajkonoše své roty. A vedle něj standartu. Napadla ho zoufalá myšlenka. Poslal prosbu k Císaři, aby dopřál jeho duši místo ve své armádě a překulil se ke standartě. Ucítil žhavý dotyk plazmového meče, ale naštěstí útočník minul. Desátník uchopil standartu a probodl zaskočeného nepřítele. Okamžitě se ohnal proti dalším a tím je donutil ustoupit. Okamžik na to všechno kolem něj vybuchlo. Neviděl nic. Neslyšel nic. Pak se mu pomalu vracel zrak, který spočinul na eldarské čarodějce. Dokončila nejspíš nějaké náročné kouzlo, protože se okamžitě sesunula k zemi. Gorn nevěděl proč, ale ihned podvědomě přiskočil k padající čarodějce a uchopil ji do náruče. Pohlédla na něho stejně stříbrnýma očima, jako její vlasy a řekla něco, co Gorna zaskočilo. „Konečně…Gorne Hawku…“ Pak se stalo něco, co Gorn nečekal. Nepřátelé se začali stahovat. Celé vojsko se stahovalo. Spíše utíkalo. Gorn se postavil na hromadu padlých a zabodl zde standartu. Pěšáci, kteří uviděli svou standartu a vojína, který navíc držel v náručí bezvládnou eldarskou čarodějku, dostali novou sílu. Vrazili do ustupujících nenáviděných nepřátel a drtili je jako kladivo. Ústup se proměnil v úprk.
„Stát! Stůjte a stáhněte se!“ ozval se hlas těžce dýchajícího velitele každému v helmě. „Nemá cenu je pronásledovat. Možná na nás mají přichystanou další past. Zahnali jsme je. To stačí. Stáhneme se a přeskupíme. Pro dnešek toho bylo dost.“
Nikdo neprotestoval.

„Vypadá to, že po dnešku postoupíš o několik hodností, desátníku…“ usmál se na něj velitel.
Gorn, který stále ještě držel eldarskou čarodějku na něj vytřeštil nechápající oči. „Já…?“
„Divíš se? Nejdřív vedeš ostřelovače a způsobíte zmatek v řadách nepřátel takovým způsobem, že jim samotným by se to nikdy nepodařilo, poté ještě stačíš vletět do bitvy a vztyčit vlajku naší kapituly, která povzbudila muže…“ pak velitel ukázal na ženskou postavu, která se držela zakrváceného desátníka jako jeho milenka. „A pak ještě zajmeš jejich čarodějku. Myslím, že tím jsi nám všem zachránil život. Všiml jsem si toho. Je pro ně příliš cenná. Jakmile ses jí zmocnil, začali ustupovat. Myslím, že tohle byl hlavní zlom téhle války za posledních pět let. Budou vyjednávat. Možná, že když ji jim vydáme živou, stáhnou se i z téhle planety…“
Pak velitel přišel ke stále ještě překvapenému desátníkovi a chytl ho za rameno. „Dobrá práce, chlapče. Dobře, že tě napadlo nechat ji naživu.“
Gorn mu chtěl říci, co se stalo. Že ji nechtěl zabít. Chtěl ji vlastně uchránit před tím, aby upadla na zem. A o tom, že vyslovila jeho jméno s očekáváním, jakoby na tohle čekala celou válku, se rozhodl neříkat raději nikomu. Upalování zaživa si vysloužilo mnoho lidí i kvůli tisíckrát menším důvodům.

Zasedací síň byla sice postavena jen několik let zpátky, přesto byla velkolepá. Na stěnách visely mozaiky zobrazující nejslavnější bitvy a nejvíc uctívané hrdiny a kapituly, osvětlené pouze loučemi, přesně tak, jak vyžadoval císařský kodex. V čele místnosti stál oltář zasvěcený božskému Císaři a za ním se tyčily obrovské trůny, na kterých seděl nejvyšší inkvizitor Seraph a představený kapituly Rudých draků Viesen.
„Předstup, desátníku Gorne Hawku.“ oslovil ho samotný Viesen. Gorn se málem zalknul. Jak o tomhle vždy snil. A nyní se jeho sny staly skutečností. Podle obřadu byl oblečen v plné zbroji a pod paží držel svou helmu. Za ním pak šel vlajkonoš. Nyní už ne jeho starý známý Alar, ale nováček kapituly Zurin. Vedle něj pak kráčel velitel jeho roty Ilius.
„Zde stojím před vámi i samotným Císaře a vkládám svůj osud do vašich i Jeho rukou.“ řekl Gorn a poklekl před oltářem.
„Poklekl jsi jako desátník, Gorne Hawku a nyní povstaneš jako zástupce velitele roty. Prokázal jsi skutečnou sílu ducha i těla a pravou oddanost našemu Císaři. Zato ti já Jeho jménem uděluji tuto poctu a řád Planoucího srdce.“ pronesl slavnostně představený kapituly. Gorn se málem neubránil slzám radosti. Podíval se na Viesena a poté na velitele Iliuse, který na něj hleděl s pýchou. Tak o tomhle se mu ani nesnilo. Zástupce velitele roty a navíc ještě císařova nejvyšší pocta – řád Rudého srdce…

Letěl nad bojištěm. Srdce se mu rozbušilo strachem a hrůzou. Statisíce démonických stvoření Chaosu a orků. Bizardní kreatury, které Gornovi naháněly hrůzu hlavně proto, že tušil, že kdysi byly také lidmi. A pak letěl dál. Objevil se na kamenných hradbách. Rozhlížel se a uviděl, že jsou zcela obklíčeni. Spatřil muže v zářivých ocelových zbrojích. S meči a luky v rukou. Viděl jejich odhodlání. Pak to všechno začalo. Démonické obléhací stroje, poháněné démonickou magií, chrlily ohnivé koule na hradby a útočily ve stále zběsilejším rytmu. Poté hluk, který způsobovaly, přerušil válečný řev bestií a jiných zplozenců Chaosu. Podíval se na své ruce zakuté v ocelových rukavicích, které svíraly stříbrný meč. Pak se otočil napravo a uviděl ženu s lukem, která pálila do řad postupujících nepřátel jeden šíp za druhým. Ohlédla se na něj a nadzvedla svou helmu. Její stříbrné oči se mu zahleděly až do duše. „Nebyli jsme vždy nepřátelé, Gorne…“

S výkřikem se probudil ze snu.

„Chci vidět zajatkyni.“ řekl strážným věznice.
„Máme nakázáno, že se k ní nikdo nesmí přiblížit.“ odpověděl mu ledovým hlasem strážný.
„Jsem Gorn Hawk, zástupce velitele Rudých draků. Jestli o tom ještě nejste informováni, přivedl jsem ji já, takže je mé právo ji vidět, vojíne!“ zvýšil hlas Gorn.¨
„A-ano, p-promiňte. Jen jsem plnil svou povinnost, pane.“ omlouval se strážný.
„A plnil jsi svou povinnost dobře. Zařídím, aby se tvá horlivost dočkala odměny, vojíne.“ odpověděl Gorn a chytl strážného za rameno. Ten se nadmul pýchou a otevřel bývalému desátníkovi silové pole u dveří.
Neměl rád, že se musel takto chovat k mužům, kteří na tom včera byli úplně stejně jako on včera. Ale neměl na výběr. Ten sen ho rozrušil a věděl, že má spojitost s tou, kterou sem včera přivedl.

Byla umístěna za dvojitým silovým polem a laserovými mřížemi. Seděla k němu otočená zády a rozčesávala si vlasy. Gorn byl uchvácen její krásou, ale ihned podobné kacířské myšlenky zapudil. Věděl, že nepřátelé Císaře používají veškeré možné prostředky jak jeho věrné služebníky přivést na zkaženou cestu a obrátit je proti Jeho božské Milosti. Přesto ho na ní něco znepokojovalo. Měl pocit, že ji zná. A že ji zná velmi dobře. Náhle mu do mysli vplulo jméno. Niamen.
„Niamen…“ zašeptal pro sebe, ale eldarka se na něj otočila.
„Takže jsi mě poznal?“ zeptala se a vpíjela ho očima.
„Nevím, o čem to mluvíš…“ vzpamatoval se Gorn.
„Ale ano, víš to dobře. Nebo alespoň pochopíš časem…“
„Zdál se mi včera sen. Divný sen. Stál jsem na hradbách s mečem v ruce a tys stála vedle mne. Bojovali jsme společně proti Chaosu. Mí a tví lidé. Ale byl to jenom divný sen. Měl jsem jen meč a ty luk. Žádné moderní zbraně. O tom jsem slyšel jen z pověstí. Něco, co bylo desetitisíce let zpátky. Bylo to tvé kouzlo?“
Zasmála se. Upřímně se zasmála a pohlédla na něj. „Opravdu si myslíš, že bych něčeho takového byla schopná? Sám víš, že nic takového není možné. Nemůžu dokonce ani použít svou moc, abych si osvětlila tuhle temnou místnost.“
Měla pravdu. Cela byla postavena právě pro takové jako ona. Zcela izolovala magii, takže nikdo uvnitř neměl žádnou moc. „Tak proč se mi ten sen zdál a odkud znáš mé jméno. Proč jsi včera řekla, to, co jsi řekla?“
Podívala se na něj pozorněji. „Ty to opravdu nevíš?“
„Nevím co?“ zeptal se podrážděně Gorn, který neměl rád, když s ním někdo mluví v hádankách.
„Odpovím ti takto. Proč jsi mě včera nezabil a místo toho jsi mě odnesl pryč z bojiště? A proč ty znáš mé jméno?“
Gorna z toho začala bolet hlava. Nevěděl. Proč? Tohle slovo poslední dva dny nedalo jeho mysli ani na chvíli oddechnout. Měla pravdu. Ona znala jeho jméno. On znal její. Dalo by se říct, že ji zachránil.
„Nebyl to sen. Já tě znám a ty mě taky znáš. Řekla bych ti víc, ale na to musíš přijít sám.“ odmlčela se a pohlédla na zmateného muže před sebou. „Jsi stejný jako tehdy, Kelene. Nebyl to sen. Byla to vzpomínka…“
Kelen…Kelen…to jméno znal. Tak ho nazývali. Ne! Je Gorn. Gorn Hawk. Nebyl to sen? Jaká vzpomínka? Vzpomínka na co? Desetitisíce let vzdálenou minulost? To je šílenství. Kelen…Niamen…Gornovi se zatočila hlava a omdlel. Cítil čísi ruce, které ho zvedaly z tvrdé podlahy. Nevnímal je. Znovu upadnul do snů.

Sám. Stál sám. Stál v přední linii. Niamen mu jako vždy stála věrně po boku stejně jako jeho nejlepší přátelé – Cord, věčně usměvavý žoldák ze severu, který se dokázal vymanit z démonického sevření a nabídnou své služby Císaři, Heleana, elfí bojovnice, která stejně jako Niamen bojovala po jeho boku od začátku války, Breg, jeho jediný žijící příbuzný, mladší bratranec, jenž dokázal i holýma rukama složit desítky orků k zemi. Ne. Nebyl sám. Brána se otřásala pod údery beranidla. Nemělo cenu ji dále opravovat. Bylo to nevyhnutelné. Konečně se brána rozletěla. Zvedl meč vysoko nad hlavu a vedl své bojovníky vstříc nekonečným hordám nepřátel. Srážka byla hrozivá. Společně s Niamen bojoval jako o život. O ten vlastně i bojoval. O život všech a všeho, co znal. Bojovali dlouhé hodiny. Paže mu brněla a plíce pálily únavou. Přesto nepřestával bojovat. Pak výkřik. Čí? Jeho? Ne. To byla Niamen! Jeho Niamen. Ne!

„Pane! Slyšíte mě? Jste v pořádku? Upadl jste do bezvědomí ve vězeňském bloku. Nevěděli jsme, co se s váma stalo. Jestli to byla ta eldarská čarodějka, tak ji…“
„Ne, vojíne. Nebyla to ona. Jen jsem ji vyslýchal, ale pak se mi zatočila hlava. Nejspíš únava ze včerejšího boje.“
„No, potom, co jste včera dokázal, se ani nedivím, pane. Jste příkladem pro nás všechny…Ta prokletá čarodějka…teď leží na ošetřovně…“
„Co je s ní? Co jste jí provedli?“ přerušil ho nahněvaný Gorn a chytil strážného pod krkem.
„Pane…pane…my nic…to…ona…“ odpověděl vystrašený voják.
„Ona? Co se stalo?“ Gorn pustil strážného a postavil se.
„Začala volat, že jste v bezvědomí. Nechávali jsme to tak. Mysleli jsme, že to je nějaká její lest. Pak ale zakřičela a rozběhla se proti silovému poli. To nás přivolalo. Našli jsme vás v bezvědomí a ji taky. Náraz ji odmrštil proti zdi. Ale bude v pořádku. Zdálo by se, že se vás snažila zachránit. Nevíte, proč?“ vysvětloval voják a pohledem žádal od Gorna vysvětlení.
„Ne, nevím. Ale cokoli se bude týkat jí, chci vědět jako první. Dokonce spíš než inkvizice nebo představený kapituly. Rozumíš, vojíne?“
„Ano, pane. Vaše slova jsou mi rozkazem. Jste přece hrdina.“ odpověděl téměř zbožně voják.
„Ne, já nejsem hrdina. Spíš ani nevím, co nebo kdo jsem…“ Gorn se zvedl a nechal zmateného vojáka za sebou. Tohle na něj už bylo příliš. Něco se s ním dělo a on nevěděl, co. Musí zajít za Knihovníkem. Snad mu dokáže pomoci…

„To, co mi tady říkáš, by spíše zajímalo inkvizici, drahý Gorne.“ zašeptal mu do ucha postarší knihovník jeho kapituly Tenas. Pak ale pokynul Gornovi a zavedl ho hlouběji do své pracovny.
„Jsou to jenom legendy. Přečetl jsem je, než je inkvizice spálila. Píše se v nich o dávných dobách, kdy jsme obývali pouze jediný svět. Takový o jakém se ti snilo.“ pak se knihovník opatrně rozhlédl kolem sebe a naklonil se k Hawkovi. „A na tom světě jsme bojovali společně s Eldary proti Chaosu a orkům. Přesně jak jsi viděl.“
„Ale proč o tom nikdo neví? Co se stalo? Musíme to někomu říct…“
„Co tě to napadlo? Kdyby inkvizice věděla, že jsem se k takové knize jenom přiblížil nebo že jsem o její existenci někomu řekl, byl bych mrtvý dřív než bych se stačil obhájit. Musíme to nechat tak. Nevím, co se stalo, ale je jisté, že se to stalo hodně dávno. Spojenectví nejsou věčná…to přece víš.“
Hawk sklopil oči, přikývl a odešel. Tenas má pravdu. Ať bylo spojenectví nebo nebylo…nyní jsou ve válce. Nic není věčné.

„Prohlašuji zasedání za zahájené.“ ozval se slavnostní hlas vedoucího inkvizitora. Gorn, který se díky svému nově nabytému postavení mohl společně s ostatními veliteli a jejich pobočníky zúčastnit této rady poslouchal jen napůl. V hlavě mu neustále vířila nekonečná spousta otázek, na které nevěděl, jestli chce znát odpověď.
„Eldarská vojska se stáhla a naši zvědi hlásí, že nezahájili další akce.“ řekl velitel výzvědných jednotek. Výzvědné jednotky neměly takové postavení jako hvězdní pěšáci a v boji jim nemohli konkurovat. Přesto byly nezbytnou a respektovanou částí vojska. Bez jejich informací by všichni dozajista pochodovali na jistou smrt.
„Zajali jsme jim čarodějku. Bojí se o její osud. Počítám s tím, že za pár dnů přijde k našim liniím posel s mírovou vlajkou. Muži musí být připraveni neudělat nějakou hloupost.“ ozval se velitel Ilius.
„A jakou hloupost máte na mysli, veliteli?“ pronesl se místností ledový hlas inkvizitora Serapha. Ostatní zmlkli.
„Bude to vyjednavač. Musíme dát mužům najevo, že ho nesmí zabít. Budou chtít svou kouzelnici živou. Je pro ně cenná. Pro ně je něco jako královna nebo princezna. Nebudou riskovat její ztrátu.“ odpověděl zcela klidně Ilius. Gorn souhlasně pokýval hlavou stejně jako ostatní, ale všiml si i několika nesouhlasných pohledů.
Inkvizitor si stoupl a pomalu přešel k oltáři. Otočil se ke shromáždění zády a začal se šeptem modlit. Pak se obrátil k radě. „Ano. Máte pravdu. Je pro ně cenná. Dokonce tak cenná, že ji nemůžeme vrátit živou zpět ke svým. Jak můžeme Eldarům věřit? Jakmile ji dostanou, zahájí znovu útok a s jejími schopnostmi nás zničí. Navrhuji jediné možné východisko. Zabít ji i posla!“
„To je šílenství!“ zakřičel nahněvaně Herman, velitel roty Černých spárů. Hawk se tomu podivil. Vždy si myslel, že nejmladší z velitelů je jenom arogantním spratkem, kterému se nehodí do ruky ani obyčejný nůž.
„Ano? Snad se nezastáváte těch kacířů? Nebo jste dokonce jedním z nich, mladý veliteli? Proste Císaře o odpuštění a děkujte Jeho milosti, že nejste hned v této místnosti popraven!“ obořil se na něj Seraph.
„S nejvyšší úctou, inkvizitore, musím dát za pravdu Hermanovi. Tohle je zlomový okamžik celé války. Mohli bychom donutit eldarská vojska k ústupu z planety. Nemůžeme tuhle příležitost jen tak přecházet.“ nesouhlasil s inkvizitorem Ilius.
„A jakou máme jistotu, že skutečně ustoupí, i když nám dají své slovo? Slovo kacíře nemá žádnou váhu. Bude popravena. Za tři dny předstoupí před popravčí četu. Proč bychom měli eldarům věřit?“ rozhodl inkvizitor takovým tónem, na který nikdo už neodpovídal. Nikdo…až na jednoho…
„Protože jsme nebyli vždy nepřátelé…“
Celá místnost ztichla a všichni se podívali na toho blázna, který bude v příštím okamžiku popraven. Inkvizitor pohlédl s nevěřícným výrazem ve tváři na tu opovážlivost. Stejně jako on, pohlédli všichni na stojícího Gorna Hawka.
„Jak se opovažuješ říct takovou svatokrádež?“ zakřičel Seraph. Z jeho hlasu čišela téměř hmatatelná nenávist. „Jak by se mohl Císař spolčit s takovými, jako jsou…“
Gornovi se najednou zatmělo před očima. Slyšel křik raněných a umírajících, nárazy beranidla, zvuk kovu narážejícího na kov. Cítil pach krve a spáleného masa, jeho pokožka se zahřála ohněm ze stovek hořících domů. Když pak otevřel oči…už to nebyl Gorn Hawk. Jeho jméno bylo Kelen…hrabě Kelen Stříbrný meč.
„…jako byli elfové. Ty o tom víš, inkvizitore…všichni o tom víte. Teda alespoň vy, kteří jste měli možnost přečíst si o tom v knihách z nejstarších let, než je naše svatá inkvizice spálila. Byli to naši spojenci. Společně jsme bojovali a umírali. Za společnou věc.“
Inkvizitor se málem zalknul znechucením a zlobou. „Jak…jak si to opovažuješ tvrdit?!“
Hawk pohlédl na Iliuse. V jeho očích neviděl nenávist, ale zájem…a…snad i pochopení. „Byl tam. On tam byl. Já vím, kdo to je…“ zašeptal. Ale i jeho šepot zněl v nynějším hrobovém tichu jako hlas hromu. Najednou Gornovi začaly v mysli vyplouvat jména. Cord, Heleana, Niamen, Breg…
„O čem to tady mluvíte? To mi chcete namluvit, že byl u bitev před deseti tisíciletími?“
„Přesně. A vy víte, inkvizitore, kdo jsem. A víte i kdo je ona. Víte, že se má stát, co se stane…“ řekl Gorn-Kelen.
„Ne. To nedovolím! Stráže! Chopte se ho!“ na inkvizitorův rozkaz vyběhli strážní s boltery, ale byli okamžitě zastaveni velitelem Černých spárů a Rudých draků. Celá místnost se změnila v jedno bojiště. Stáli proti sobě hvězdní pěšáci. Útočili na sebe bez servítek.
„Povolejte všechny jednotky!“ zahřměl Seraph.
„Iliusi, Grendele, Prestane, Cyrondile! Zavolejte svoje kluky!“ zakřičel Herman a srazil strážného k zemi. Nemusel nic říkat, protože tou dobou se už do místnosti hrnuli pěšáci všech kapitul a zjišťovali, proti komu stojí.
„Iliusi…Corde! Zvládneš to?“ ozval se veliteli známý hlas ve vysílačce.
„Jasně, že jo. Běž pro ni a udělej, co musíš…proto jsme byli přeci povoláni, ne?“

Kelen běžel chodbami základny, která byla zcela proměněna v jednu velkou bitevní zónu. Nejednou jen tak-tak přežil, když vběhl přímo do náruče protivníkům. Naštěstí byli stejně zaskočení jako on sám. Jen doufal, že Niamen ještě žije. Spoléhal na to, že strážní nebudou vědět, co dělat a nechají ji naživu.
Konečně rozrazil dveře do vězeňského bloku. Místo dvojice strážných viděl pouze jednoho. Přepadla ho neblahá předtucha. Rozběhl se okamžitě k celám, ale strážný ho zastavil.
„Pane! Co se to tam u všech čertů děje? Proč bojujeme proti sobě? Co se stalo?“ zeptal se nechápavě strážný, který se skláněl nad svým mrtvým kolegou. Když si všiml Kelenova pohledu, okamžitě zvedl ruce nad hlavu. „Já…nechtěl jsem to, ale on ji chtěl zabít. Říkal jsem mu, že jsem vám slíbil, že vše, co se jí bude týkat, mám hlásit vám. Ale nedal si říct a řekl, že vy jste ten zrádce. Jste, pane?“
Kelen ho chytil kolem ramen a zakroutil hlavou. „Kdepak. Já ne. Inkvizice nás zradila. Teď mi rychle otevři. Musíme ji pustit.“
„Rozkaz, pane Hawku.“
„Nejsem Hawk…jmenuji se Kelen…“

„Věděla jsem, že si vzpomeneš.“ řekla Niamen, která mu okamžitě po zmizení silového pole skočila do náruče.
„Možná je už pozdě. Všechno začalo rychleji, než jsem si myslel. Musíme to udělat teď. Nemáme čas.“
Pohlédla na něj stříbrnýma očima. „Ale mí lidé…tam venku…“ Do očí se jí vydraly slzy.
Kelen ji pohladil po tváři a políbil ji na čelo. „Víš, že je mi jich stejně líto jako tobě. Ale nemáme čas. Už brzy přijdou. A my nemáme čas.“
„Ale bez nich…bez nich nemůžeme vyhrát…“
„Snad to stihnou. Snad se jim podaří se vrátit, než k nim dorazí. Musíme to zkusit. Musíme naplnit náš osud.“
„Vím…začneme.“
Všechny zvuky bojem rázem ustaly. Nastala naprostá prázdnota, proti které se ani prázdno vesmíru nemůže rovnat. A pak…

Letěl nad bojištěm. Srdce se mu rozbušilo strachem a hrůzou. Statisíce démonických stvoření Chaosu a orků. Bizardní kreatury, které mu naháněly hrůzu hlavně proto, že tušil, že kdysi byly také lidmi. A pak letěl dál. Objevil se na kamenných hradbách. Rozhlížel se a uviděl, že jsou zcela obklíčeni. Spatřil muže v zářivých ocelových zbrojích. S meči a luky v rukou. Viděl jejich odhodlání. Poslední elf, kterého mohli zachránit se vřítil za zavírající se bránu. Zbytek byl odsouzen k jasné smrti. Přesto se zachovali jako skuteční hrdinové. Rozběhli se vstříc nepříteli. Po pár vteřinách bylo po všem. Jejich bojový pokřik utichl. Pak to všechno začalo. Démonické obléhací stroje, poháněné nečistou magií, chrlily ohnivé koule na hradby a útočily ve stále zběsilejším rytmu. Poté hluk, který způsobovaly, přerušil válečný řev bestií a jiných zplozenců Chaosu. Podíval se na své ruce zakuté v ocelových rukavicích, které svíraly stříbrný meč. Pak se otočil napravo a uviděl ženu s lukem, která pálila do řad postupujících nepřátel jeden šíp za druhým. Ohlédla se na něj a nadzvedla svou helmu. Její stříbrné oči se mu zahleděly až do duše. „Něco je jinak. Dnes se rozhodne…žádné další návraty…“ Stiskl jí ruku a podíval se do dálky. Byl tam. Dnes konečně dorazil i on…Balor…démonický bůh konce světa. Dnes jsou tady všichni…
„Miluju tě, Niamen.“ řekl Kelen a políbil ji. „Dnes se náš osud naplnil. A pomáhej nám bůh, aby se naplnil podle našich přání…“


 Přidat komentář 




› Online 9


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866