Nokturno.net / tvorba / dílko

„Bože!“ Slyším křičet dívku.
Ona bosýma nohama hladí skálu,
ruce rozpřahá po vzoru havranů.
Už nepláče, jen se usmívá,
když ji první vločka pošimrá tvář.
Její duše už dávno bloudí v jiných světech.
Slastně přivírá víčka
před záplavou měkkého svitu zapadajícího slunce.
„Bože…“ Šeptá.
V té dívce poznávám sebe.
Na malou chvíli letím čistá jako nepopsaný list.
A potom už nikdy neucítím bodavou bolest samoty.
Nikdy.