Nokturno.net / tvorba / dílko

Odjakživa jsem býval snílek. V hlavě jsem si vysnil nějaký příběh, nějakou událost a večer před spaním jsem si jej v mysli přehrával. Samozřejmě jsem býval v hlavní roli svých příběhů já. Většinou jsem v nich hrál hrdinu. Jako malý jsem hodně četl komiksy a ty se na mně podepsaly. Proto jsem chtěl být hrdinou. Dnes už ale ne. Dnes jsem dospělý, mám ženu a hromadu dětí.
Můj příběh s jízdenkou začíná ve vlaku. Každý týden, dvakrát týdně jsem absolvoval stokilometrovou jízdu vlakem, která trvala tři hodiny. V neděli dokonce čtyři. A je logické, že když takhle člověk jezdí každý týden vlakem a zná nazpaměť celou trasu, nudí se. Abych se nudit nemusel, snil jsem. Zase. Tentokrát jsem měl však dobrý podklad pro příběh. Našel jsem vedle svého sedadla jízdenku. Vzal jsem ji do ruky. Důkladně jsem si ji prohlédl. Bylo na ní vytištěno dnešní datum. Typ jízdného: Student. Ten student jel do toho samého města jako já. Zajímavé, pomyslel jsem si, průvodčí ještě jízdenky nekontroloval a ten neznámý student nemá svou jízdenku u sebe. Co bude dělat? Bude si muset koupit novou. Dál už jsem nad tím neuvažoval. Moje věc to nebyla. Nemohl jsem za to, že byl někdo tak nepořádný a zapomněl si tady jízdenku. Vrátil jsem ji tam, kde jsem ji našel, pohodlně se opřel, založil ruce na prsou a zavřel oči. Byl to student, kdo si tu jízdenku koupil. Nejspíš nějaký kluk. Před očima se mi vynořil obličej kluka s křivým nosem, čokoládově hnědýma očima, neučesanými vlasy a rty, které vypadaly, jako kdyby do obličeje pod onen křivý nos někdo říznul. Postava tohoto kluka mohla být šlachovitá, ale to přes zelené tričko nešlo poznat. Otevřel jsem oči. Usmál jsem se. Kluk, jehož jsem si vysnil, byl naprostý opak mě samotného. Můj nos nebyl křivý. Moje rty nebyly jako rovná čára po řezu ostrým nástrojem. A šlachovitou postavu jsem taky neměl. Zase jsem zavřel oči. Co ten kluk asi mohl studovat v tom samém městě jako já? Navštěvoval stejnou školu jako já, nebo chodil na jinou? Těžko říct. Jak se asi učil? Hádal bych, že je to takový průměrný kluk. Ani moc chytrý ani moc hloupý. Zlatá střední cesta. Mohl v něčem vynikat? Jo, určitě jo. Každý v něčem vyniká. Já jsem například vynikal ve dvou věcech: Ve znalosti astrofyziky a taky v tom, že jsem si nedokázal udržet žádnou holku, s kterou jsem kdy chodil, déle než tři měsíce. Podle mého názoru ten cizí kluk vynikal v dějepise. Měl taky takové problémy jako já? To bych neřekl. Myslím, že má jednu holku už hodně dlouho a je s ní šťastný. Užívají si kvalitního sexu a vůbec všeho, co k vztahu patří.
Vlak se i nadále kodrcal zelenající se krajinou a plašil zvířata, jež měla tu smůlu a postavila si své útočiště blízko kolejiště. Na modré obloze zářilo sluníčko a osvětlovalo čistě bílé obláčky. Přibližně sto padesát miliónů kilometrů od Slunce se nacházel Měsíc, jehož vzdálenost od Slunce nevypadala na obloze na více než několik metrů. Za chvíli to bude on, kdo dostane žezlo a bude vládnout obloze. Rozhodně k tomu dojde dřív, než dojedu na internát. S těmito myšlenkami jsem upadl do hlubokého spánku z něhož mě probral průvodčí se svým přísným pohledem. „Jízdenku prosím,“ promluvil na mě. Malý okamžik mi trvalo, než jsem si uvědomil, co se děje. Pak mi svitlo. Zašmátral jsem rukou v kapse svých kalhot a vytáhl peněženku. Někde v ní bych měl mít svoji jízdenku. Co se ale stane s tím neznámým klukem, až se k němu průvodčí dostane? Bude si muset zaplatit novou jízdenku. Zatímco jsem průvodčímu podával svoji jízdenku, sváděl jsem v sobě vnitřní souboj. Mám mu říct, že si tu někdo nechal jízdenku? Nebo se na to mám vykašlat? Nebyl to přeci můj problém. Navíc toho mohl kdokoli využít. Co kdyby průvodčí přišel do jiného vagonu, zeptal se někoho, jestli náhodou nezapomněl někde jízdenku a nějaký načerno jedoucí pasažér by se o to přihlásil. To jsem si nemohl vzít na svědomí, proto jsem mlčel.
„Pane?“ hovořil ke mně průvodčí s nataženou rukou. Jeho hlas mě vtáhl zpět do reality. Zase jsem se zamyslel. To se mi stávalo často. Podíval jsem se mu do očí. Od nich jsem sjel po ruce k dlani, kde mezi palcem a ukazováčkem svíral moji jízdenku. Vzal jsem si ji pokračoval tam, kde jsem přestal. Tedy ve spánku. Ani ten ale moc dlouho netrval. Znovu jsem byl vyrušen jakousi drobnou osůbkou. První, co jsem spatřil, když jsem otevřel oči, byly dva páry krásně tvarovaných nohou v silonkách. Chodidla byla uvězněna v černobílých sportovních teniskách. O něco výše se vlnila černá sukně, sahající něco málo nad kolínka. Sukně byla kolem toho útlého pasu zajištěna opaskem. Nad opaskem jsem zahlédl kousek dozlatova opálené kůže a nad tou kůží následovalo černé tričko s bílým nápisem v místech, kam koukala většina kluků, když měla dívka tak vyvinutá ňadra jako tenhle skvost, který na mě koukal svýma medovýma očima. Okamžitě se mi do hlavy nahrnula krev. Zrudl jsem jako rajče. Taková pěkná holka a chce něco po mně? To snad ne! Třeba jsem ji opravdu zaujal svým vzhledem. Třeba mě chce.
„Ahoj,“ pozdravil jsem.
„Ahoj, neviděl jsi, prosím tě, moji jízdenku? Někde jsem ji tu nechala ležet.“ Rozhlédl jsem se po sedadlech kolem sebe. Kam já jsem ji dal, proboha? Jo, tady je, přímo vedle mě! Sebral jsem ji.
„Tady je, slečno.“
Vzala si ode mě ztracenou jízdenku s nádherným úsměvem, který nemohl být jiný, než od anděla. Ano, ta dívka byla anděl! Taková krásná dívka nemohla být ničím jiným! Na světě by nemohl existovat takhle nádherný člověk a proto to mohl být jedině anděl! Jak jsem jí jízdenku podával, přišel jsem s ní na zlomek vteřiny do fyzického kontaktu. Měla opravdu studené ruce. Třeba byla mrtvá Třeba byla upírem a chtěla mě svést, aby ze mě mohla taky udělat upíra, svého muže, abych mohl stát navěky po jejím boku. Dobře, řekl jsem si, nejspíš nebyla upír, pravděpodobně jen měla málo prokrvené končetiny. To se stává i mně. Dívka odcházela. Anděl mě opouštěl. Ještě dobrou půldruhou minutu jsem za ní hleděl s pusou dokořán. Jak přišla, tak i odešla. Zamiloval jsem se. Určitě jsem se zamiloval. Nebo mě ta holka uhranula. Ať tak nebo tak, bylo mi krásně. Srdce mi divoce tlouklo při pomyšlení, že bych s ní měl znovu mluvit.
Vlak za několik minut zastavil. Vystoupil jsem. Moje výška mi dovolovala rozhlédnout se po celém nástupišti i přes početné množství lidí. Chtěl jsem zahlédnout toho anděla. Musel jsem ho zahlédnout! Potřeboval jsem s ní mluvit! Tam je! Jasně! Už ji vidím! Černé tričko, krásný zadeček, pohupující se v rytmu chůze, zahalený sukní. Rozběhl jsem se za ní, přičemž jsem nevnímal své okolí, což se mi stalo osudným. Někdo do mě vrazil. Ve všem tom zmatku jsem si nevšiml kdo, to ani nebylo důležité. Důležité bylo, že jsem skončil na zemi. Mé záda při tomto tvrdém pádu zachránil až po okraj narvaný batoh. Malou chvíli, dokud jsem nevstal, jsem si připadal jako želva, kterou někdo schválně otočil na krunýř, aby nemohla chodit. Vzápětí jsem se vzpamatoval, otočil se na břicho a zvedl se. Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe. Anděl nikde. Zmizela. Sakra!
S myslí zaplněnou obrázky té dívky jsem pochodoval na internát, kde jsem se položil na postel a přestal vnímat své okolí. Naprosto jsem se oprostil od hmotného světa a navštívil svět snů, kde jsem mohl být s mým andělem.
Ze světa snů mě dostal vychovatelčin hlas. Zněl asi jako falešný zpěv operní pěvkyně. Takový hlas by probudil i mrtvého. Unaveně jsem zabručel, abych jí dal najevo, že už jsem vzhůru a může odejít. Poté jsem se posadil a promnul své ulepené oči. Sklopil jsem zrak. Spal jsem oblečený. To bude smrad. Měl bych se jít umýt.
Po sprše jsem se oblékl a pádil do školy. Tam jsem se krásné tři hodiny vzdělával a po těchto třech hodinách nastala čtvrthodinová přestávka, během níž jsem si šel koupit kávu, abych nemusel v dalších čtyřech hodinách podřimovat. Když jsem s námahou vyprostil kelímek z automatu, rychle jsem se otočil, což způsobilo, že jsem vyprázdnil obsah kelímku na černobílé tričko nějakého neznámého děvčete. Svedl jsem oči. Anděl! Byla to ona! Můj anděl! Co dělala tady na této škole? Nikdy jsem ji tu neviděl. Místo omluvy jsem na ni tupě zíral s otevřenou pusou. Můj anděl vytáhl z kapsy svých kalhot papírový kapesník a začal ze svých ňader zahalených tričkem stírat teplé kafe.
„Díky,“ řekl můj anděl se sarkasmem, nikoli však rozzlobeně. Její hlas mě vrhl zpět do reality. Konečně jsem si uvědomil, co se stalo a začal jsem se hluboce omlouvat. Vytáhl jsem taky svůj kapesník a začal jí pomáhat s vysušováním trička, aniž bych si uvědomoval, že se vlastně dotýkám míst, kde se jí může dotýkat jedině její přítel, tedy ňader. Ona si toho všimla také, stejně jako asi dvacet kolemjdoucích studentů, a odmítla moji pomoc.
„Omlouvám se,“ vykoktal jsem ze sebe. „To jsem opravdu nechtěl.“
Anděl na mě vrhl paprsky svého úsměvu. „Kdybys chtěl, asi bych tě přerazila.“
„Co tu děláš?“ vyhrkl jsem najednou bez přemýšlení. „Nikdy jsem tě tu neviděl.“
„Do kterého chodíš ročníku?“ zeptala se mě bez náznaku toho, že by vnímala moji předchozí otázku.
„Do čtvrtého, proč?“
„Máš angličtinu?“ Zase mi neodpověděla.
„Jo,“ přitakal jsem pokorně. Třeba by mě mohl pánbůh potrestat za to, že neposlouchám jednoho z jeho pobočníků, andělů.
„Tak se uč, hned první hodinu, kdy tě budu mít, tě vyzkouším, jo?“
Můj mozek nedokázal zpracovat právě vyslechnutou informaci. Makal na plné obrátky. Ona, že mě vyzkouší z angličtiny? Ona? Vždyť je jí tak šestnáct, maximálně sedmnáct let! Ona mě nemůže vyzkoušet z angličtiny! Je to ale anděl! Může všechno!
„Cože?“ Další tupá otázka.
Hned se mi dostalo odpovědi následované pobaveným smíchem: „Mám tu praxi.“
Zaskočilo mi. Začal jsem kašlat jako pominutý. Anděl ke mně přispěchal s pomocí. Začal mě mlátit do zad, aby mě kašel přešel. Jakmile se tak stalo, napřímil jsem se s otázkou: „Kolik ti je?“
„Třiadvacet.“
Třiadvacet let?! Můj sen se zhroutil. Můj sen o tomto andělovi se zbortil jako dům z karet. Teď jsem věděl už u ní nemám nejmenší šanci. Já, osmnáctiletý student, přeci nemůžu sbalit třiadvacetiletou vysokoškolačku, která mě navíc bude učit angličtinu.
„Aha“ bylo jediné, co mě napadalo odpovědět. Moje překvapení neznalo mezí.
„Chtěla jsem ti poděkovat za tu včerejší jízdenku,“ změnil můj anděl téma.
Mávnul jsem rukou. „To nic nebylo. Prostě ležela vedle mě.“
„Jo, ale mohl jsi ji klidně vyhodit.“
„To je pravda,“ souhlasil jsem.
„Co kdybych ti to nějak vynahradila?“
„Jak?“ podivil jsem se hlasitěji než jsem měl v plánu.
Můj anděl se podíval na svá politá ňadra a pak na mě. „Co takhle kdybychom někdy zašli na kafe?“
„Jo, to by šlo!“ zvolal jsem nadšeně.
Anděl odcházel. Ještě jsem za ním křikl: „Jak se jmenuješ?“
Otočila se. „Dočkej času…“ A zmizela mi z očí.
„…jako husa klasu,“ dodal jsem polohlasně za ni. Pak mi to došlo! Já mám angličtinu dneska! Předposlední hodinu! A nic neumím! Vůbec nic!

Zazvonilo na šestou hodinu. Můj anděl vstoupil do třídy. Všichni jsme se postavili.
„Posaďte se,“ přikázala nám naše nová angličtinářka. Všichni jsme ji poslechli. I přesto, že byla tak mladá, vyvolávala u všech značný respekt.
Přítel, sedící vedle mě, do mě dloubl ramenem. „To je kost, co?“
S pohledem upřeným na mého anděla jsem odpověděl: „Je to anděl!“
Angličtinářka se všem představila, takže jsem zjistil, že se jmenuje Martina. Takže teď můj anděl dostal i jméno. Obyčejné jméno pro neobyčejnou bytost, jež právě seděla za katedrou a zapisovala do třídnice.
Konečně od ní vzhlédla. Pohledem jezdila po tvářích mých spolužáků. Někoho hledala. Její zrak padl na mě. „Hello!“ pozdravila anglicky. Všichni mí spolužáci otevřeli ústa dokořán a kdyby mohli, otevřeli by je ještě víc.
„What´s your name?“
„Tomáš.“
Zbytek našeho rozhovoru pokračoval v anglickém jazyce, v němž jsem byl dokonale zběhlý díky sledování všemožných amerických filmů v originálním znění s titulky. Jediný, kdo našemu rozhovoru rozuměl byla už jen jedna z mých spolužaček, která strávila půl roku v Anglii.
Po hodině mě Martina zastavila. „Tak co to kafe?“
„Platí.“
„V kolik se sejdeme?“
„V šest u kostela?“
Martina přikývla a propustila mě na další hodinu, i když jsem jí na očích viděl, že by raději byla se mnou.

Vyučování skončilo. Teplé jarní sluníčko ohřívalo planetu Zemi, po jejímž kousíčku jsem šlapal na internát, kde jsem si odbyl studijní dobu a spěchal ke kostelu, kde na mě měla čekat Martina. Nečekala tam. Kde je? Sakra! Třeba si ze mě dělala legraci! Třeba se mnou ve skutečnosti nechtěla nikam jít! Srdce mi divoce bušilo. Přešlapoval jsem před kostelem sem a tam. Koukal jsem po kolemjdoucích lidech a čekal, kdy uvidím onen skvost přírody. Nikde nebyl. Nikde se neschovával. Nepřišla. Zklamaně jsem se podíval na kostelní hodiny. Uběhlo teprve pět minut od plánované schůzky. Určitě si ze mě nedělala legraci! Na to byla moc dospělá! Prostě se jí do toho něco připletlo. To se stává. Takový anděl by mě přeci nemohl nechat tak dlouho čekat. Takový anděl by si se mnou nehrál. Dál jsem čekal. Zpoza rohu vyšla dívka. Měla podobnou sukni jako Martina v den, kdy jsem ji ve vlaku poznal. Byla i stejně vysoká jako ona. Byla to ona! Vydal jsem se jí pomalým krokem naproti. Čím víc jsem se však přibližoval, tím větší detaily v obličeji té dívky jsem rozeznával. To nebyla Martina! Tak kde může být?!
Už měla osm minut zpoždění. Počkám na ni ještě sedm minut. Jestli se neukáže, odejdu a vykašlu se na ni.
„Tome?“ ozvalo se mi za zády.
Otočil jsem se. To andělův hlas mě vyrušil. Zase jsem na ni zůstal hledět.
„Jsi v pořádku?“ starala se.
„Ne, ani v nejmenším nejsem v pořádku,“ odpověděl jsem smrtelně vážným tónem.
„Co se ti stalo?“
„Před dvěma dny mě ranil šíp, víš.“
„Jako fakt?“ zhrozila se Martina. „Byl jsi s tím u doktora?“
„Ne. Na takové zranění lék neexistuje. Zasáhl mě totiž zvláštní šíp. Amorův šíp.“
Martina se usmála andělským úsměvem. „To neříkej. Ještě mě ani neznáš. Třeba tě to přejde.“
Neodpověděl jsem jí na to. Lišácky jsem se usmál a nabídl jí rámě.
„Jak galantní,“ řekl můj anděl a rozesmál se.
„Můžu vám poradit, abyste se mě rychle chytila, slečno, neboť moje nabídka nebude trvat věčně, i přesto jak jste nádherná.“
Martina se znovu zasmála mému improvizovanému textu a přijala nabízené rámě. Ruku v ruce jsme pak šli do jedné nedaleké kavárny. Tam jsme se posadili u volného stolu zasunutého pěkně v rohu, kde nás nikdo nemohl vidět. Objednali jsme si oba dva alžírskou kávu a dvě a půl hodiny jsme si povídali na všechna možná témata. Po těchto dvou a půl hodinách jsme si to rázovali domů. Tedy Martina měla namířeno domů, já jsem ji šel vyprovodit. Bydlela pěkně daleko. Ještě jsme nebyli ani v půli cesty od místa jejího bydliště, když se venku rozpršelo. Zpočátku jsme zpanikařili a chtěli se jít někam schovat. Posléze jsme si uvědomili, že to nemá cenu, protože široko daleko se nebylo kde schovat, a navíc jsme byli natolik mokří, že už to víc ani nešlo. Zastavili jsme se tedy a zůstali stát na jednom místě. Nechali jsme na sebe dopadat kapky deště. Její černé tričko se jí přilepilo na ňadra obepnutá černou podprsenkou a na ploché bříško. Její sukně přilnula ke kulatému, sportem zpevněnému zadečku. Prohlížel jsem si ji od hlavy k patě. Měla zplihlé vlasy, které se jí začaly vlivem vody vlnit. Vypadala nádherně! Ještě lépe než kdykoli předtím! Kdybych nevěděl, že to není možné, řekl bych, že se zastavil čas, spolu s mým dechem. Můj anděl nastavil svoji sametově hebkou tvář padajícímu dešti. Usmíval se.
„Jsi nádherná,“ promluvil jsem na ni zničehonic.
„Cože?“
„Říkám, že jsi nádherná,“ zopakoval jsem svá slova a přikročil k ní. Malý okamžik jsem jí hleděl do očí. Když tento malý okamžik pominul, sebral jsem odvahu a vzal ji za ruku. Neodmítla ji. Miloval jsem ji. Jestli ona mě taky, měl jsem se to dovědět za malý okamžik. Dovolil jsem si přiblížit se svými rty k těm jejím. Políbil jsem ji. Měla krásně měkké a hebké rty. Byl jsem absolutně ponořen to toho polibku. Točila se mi hlava. Podlamovala se mi kolena. Vznášel jsem se v sedmém nebi. Ztrácel jsem pevnou půdu pod nohama. Pokud mě Martina neměla jen na jednu noc, znamenalo to, že mě miluje. Teprve po uplynutí celé věčnosti jsme se od sebe odlepili a Martina promluvila: „Nechceš jít ke mně?“ Přikývl jsem.
Vzala mě k sobě. Zavřela za mnou dveře a přitiskla mě k nim.
Co bylo dál, si každý umí představit.

Ze snění mě vyrušil dívčí hlas. Otevřel jsem oči. Všechno to byl jen sen. Můj sen. Moje zklamání v tomto okamžiku neznalo mezí. Takže můj anděl byl jen sen. Proč si se mnou podvědomí musí tak krutě zahrávat? Zvedl jsem zrak za tím hlasem, jenž mě tak drze vytrhl ze sladkého snění. Černá sukně. Černobílé tričko. Andělsky krásný obličej. Otevřel jsem ústa dokořán.
„Prosím vás, neviděl jste tu mou jízdenku?“
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ležela vedle mě. Sebral jsem ji.
„Tady je, slečno. Nejmenujete se náhodou Martina?“ zeptal jsem se přímo.
Dívka se na mě usmála a odpověděla: „Ne.“
„A jak tedy?“ dotázal jsem se zklamaně.
„Zkus si to zjistit,“ odpověděl můj anděl se spikleneckým úsměvem na sametově hebkých rtech a odešel pryč.

Její jméno jsem si samozřejmě zjistil. Jmenovala se Irena. Nikoho neměla. Tedy teď už měla. Měla mě. A já jsem měl ji. Naštěstí jí nebylo třiadvacet ale šestnáct. Nicméně byla anděl. Můj anděl.