Nokturno.net / tvorba / dílko

Jmenuji se Thomas a studuji na střední škole v jednom velkoměstě. Je to už druhá střední škola, na které studuji, protože mě to na té první nebavilo. Tento příběh, stejně jako každý jiný, začíná vcelku obyčejně:

„Ten idiot nechal tu bránu zase otevřenou!“ nadával otec, pobíhající po bytě a hledající vodítko na psa, který nám otevřenou bránou utekl ze dvora, jenž se rozprostírá v okolí dvaceti metrů kolem našeho domu. Tento pozemek sdílíme s jedním nenáviděným sousedem, jehož zdravotní stav vypadá dost zle. Už několik let čekáme na den, kdy natáhne bačkory, ale on se pořád drží. A jeho dospělé děti nám mezitím pořád dělají problémy.
„To si děláš srandu?“ vyhrkl jsem na otce rozezleně.
„Ne,“ odsekl otec a odkudsi vytáhl vodítko na psa.
„Kam utekl?“ zajímal jsem se.
„Nevím! Jak to mám asi vědět! Mě už z toho debila asi trefí šlak!“ Jeho slova následovala hlasitá rána dveřmi. Moje matka jako vždycky stála u okna a všechno pouze pozorovala s pusou plnou planých řečí a vulgárních nadávek.
Nevěděl jsem, co jí na její nadávky mám odpovědět, proto jsem raději mlčenlivě přihlížel. Čekal jsem, až se otec se psem vrátí, což netrvalo moc dlouho. Potom, co byl pes konečně doma, jsem ulehl do postele a uvažoval jsem o tom, co asi synovi našeho starého nemocného souseda udělám. Byl jsem jen devatenáctiletý mladík a syn našeho souseda měl kolem čtyřicítky. Co jsem mohl dělat? Zřejmě nic moc, ale aspoň jsem mohl snít. Tělem mi proudil místo krve adrenalin, když jsem myslel na to, jak syna našeho souseda mlátím pěstí do obličeje.
„Thomasi!“ zavolal na mě nějaký hlas. Byla to matka. Stála ve dveřích a hleděla na mě uplakaným pohledem. Zřejmě jsem na pár hodin usnul.
„Co je?“ zeptal jsem se, jakmile se můj mozek přepnul do plné pohotovosti.
„Volal mi Joseph.“
Joseph byl manžel mojí tety, tudíž můj strýc a matčin švagr. Byl to docela prevít a měl ruce ve všech špinavostech, v nichž je mít mohl.
„Co chtěl?“
„Evelyn se zase opila a někde vězí.“
Evelyn. To byla moje oblíbená teta. Teta alkoholička. Nezažil jsem ještě den, kdy bych ji mohl spatřit střízlivou. To byl taky důvod k tomu, aby jí odebrali její dvanáctiletou dceru a dali ji do péče nám.
„A neříkal kde?“
„Ne, ale říkal, že ji jde hledat.“
Nevím proč, ale před očima jsem pořád viděl obličej svého přítele Jimmyho. Byl o dva roky starší než já a dělal voskové figuríny do jednoho muzea. Krátce poté, co si moje matka vylila srdce a odešla z mého pokoje, jsem začal osnovat jistý plán, jak dostat moji tetu do léčebny. Tedy, i kdybych ji do léčebny dostal, není moc velká šance, že by se z alkoholismu vyléčila. Už jednou přeci v protialkoholní léčebně byla a nepomohlo jí to. Zkusit bych to však mohl.
Oblékl jsem se a pádil jsem za přítelem Jimmym. Bydlel asi kilometr od našeho domu, což nebylo tak daleko vzhledem k tomu, jak velké bylo celé město. Zazvonil jsem na jeho byt. Otevřela mi jeho matka. Slušně jsem pozdravil a zeptal se, jestli je Jimmy doma. Oznámila mi, že je ve svém ateliéru, který se nacházel o další dva kilometry dál. Poděkoval jsem a utíkal do Jimmyho ateliéru. Vykašlal jsem se jet městskou hromadnou dopravou, vždyť jsem přeci chtěl trochu zhubnout a tohle mi možná pomůže. Trochu. Tedy ne že bych byl tlustý, ale hubený jsem tedy taky nebyl.
Za několik minut jsem k Jimmymu dorazil a povídal mu, co po něm vlastně chci.
„Tak, co je?“ to byla slova, jimiž mě můj přítel uvítal hned ve dveřích.
„Děláš teď na něčem důležitém?“ optal jsem se předem, abych ho náhodou svou zakázkou neotravoval.
„Ani ne, proč?“
„Potřeboval bych, abys mi udělal figurínu.“
Jimmy se zhrozil. „Thomasi, víš, kolik taková figurína stojí?“
„Moment,“ zastavil jsem ho, „potřebuju jen, abys udělal detaily v obličeji a na rukou. Zbytek těla můžeš odfláknout, jen aby to vypadalo jako člověk.“
„Máš nějaké fotky nebo něco, podle čeho můžu dělat?“
„Jo.“ Vytáhl jsem z kapsy tři fotky své babičky, jež jsem doma vzal. Jedna fotka byla vyfocená zprava z profilu, druhá zleva a třetí zepředu. „Stačí ti to?“
„Bude muset,“ odpověděl Jimmy a vzal si ode mě všechny tři fotky.
„Za jak dlouho to budeš mít a kolik peněz budeš potřebovat?“
„Za týden to budu mít. A připrav si tak litr a půl.“
„Díky,“ řekl jsem a poplácal Jimmyho po rameni. Po tomto přátelském gestu jsem zase spěchal domů, neboť se už schylovalo k jedenácté hodině večerní. Jakmile jsem doběhl domů, položil jsem se do svého pelechu a spal jsem. Vysprchovat jsem se šel až ráno. Komu by se taky chtělo večer umývat?
Toho samého dne, hned po sprše jsem se oblékl, vzal si učení a v poklidném tempu šel do školy. Nikam jsem nespěchal. Na co bych si přidělával zbytečný stres, když jsem ho měl tolik včera? Podíval jsem se na kostelní hodiny. Za pět minut jsem měl být ve škole. To určitě nestihnu včas. Nevadí, řeknu, že jsem zaspal.
Teprve když jsem vstoupil do školy, rozhodl jsem se rozběhnout do třídy. Ani nevím jaký popud mě vedl k tomu, abych si v poslední fázi své cesty pospíšil. Přitom, jak jsem utíkal do třídy, jsem si moc nevšímal svého okolí, což vedlo k tomu, že jsem vrazil do nějaké dívky. Vrazil jsem do ní tak tvrdě, že málem spadla, kdybych ji nepodržel. Byla to moje milenka! Byla krásná a pokaždé, když jsem měl možnost se jí zadívat do očí jako teď, divoce se mi rozbušilo srdce. S touto dívkou jsem už rok a tři měsíce podváděl svou holku. Vlastně by se dalo říct, že jsem byl do ní zamilovaný.
„Dávej pozor, Thomasi,“ pokárala mě moje milenka. Jmenovala se Carla.
„Jo, omlouvám se, spěchám do třídy!“ Pustil jsem ji konečně ze svého sevření a pokračoval do třídy. Carla mě však ještě zastavila slovy: „Máš dnes v osm čas?“
Zamyslel jsem se. V osm? Měl jsem dnes být se svojí dívkou. Do osmi to ale můžu stihnout. Jo! „Mám.“ Nato jsem se otočil a zmizel ve třídě.
Carla se za mnou ještě několik vteřin pobaveně usmívala. Už několikrát mi pověděla, že miluje, s jakým nadhledem celý život beru. Věděla o tom, že mám dívku a obdivovala, že nemám ani žádné výčitky svědomí kvůli tomu, že ji podvádím.
Po sedmi nudných hodinách jsem konečně z té budovy, které lidi říkají škola, vypadl. Před školou jsem počkal na svoji dívku. Navštěvovala tu samou školu jako já, byla jen o ročník výš. Jmenovala se Nina. To jméno se k ní náramně hodilo. Neuměl bych si ji představit s jiným jménem. Přivítala se se mnou dlouhým, sladkým polibkem, který samozřejmě viděla i Carla. Jen se tomu usmála, zakroutila hlavou a dále se zajímala pouze o svou cestu domů.
Společně s Ninou jsme zašli k ní domů, kde samozřejmě nikoho neměla, a proto jsme se pustili do toho, co mladí lidé dělají, když jejich rodiče nejsou doma a mají volnou postel – tedy do vášnivého milování. Skončili jsme s tím právě včas na to, abych stihl schůzku s Carlou. Oblékl jsem se tedy, vymyslel nějakou výmluvu, rozloučil se a zamířil do Carlina bytu. Bydlela v něm sama. Rodiče jí ho koupili k osmnáctinám. Měla bohaté rodiče. Kdoví, kde pracovali? Raději jsem to ani nechtěl vědět.
S Carlou to bylo docela jiné. Nejdříve jsme se posadili v obýváku u sklenice vína a hovořili. Carla se mě hned ze startu zeptala: „Tak co? Užili jste si to?“
Nemohl jsem si pomoct, ale zaslechl jsem v jejím hlase známku žárlivosti. Nic jsem si z toho však nedělal a upřímně jsem odpověděl: „Jo.“
„Je dobrá?“
Zaváhal jsem. Vzpomínal jsem na to, jaké polohy jsme spolu vystřídali a kolikrát jsem dosáhl vyvrcholení. Zažil jsem i zuřivější dračice. „Takový průměr.“
„A jak bys ohodnotil mě?“
„Tebe?“ zopakoval jsem. Nečekal jsem, že se mě bude vyptávat zrovna na takové otázky. Nikdy jsme spolu ještě o Nině nemluvili. „Asi bych ti dal jedničku…“
„Nekecej,“ pochybovala o mém tvrzení Carla.
„Tak dobře! Jedničku s fouskem za to, že jsi u toho tak potichu.“
„To se dá ale snadno napravit.“
Ze způsobu její řeči bylo znát, že mě svádí. I přesto, že to nebylo potřeba, byla to zajímavá hra. Alespoň jsem tak měl pořád pocit, že o ni musím bojovat. Chlapi vždycky chtějí nejvíc to, co nemají. To bylo jedno z pravidel přírody.
Carlu jsem opustil po půl jedné v noci.

Asi o týden později mi volal Jimmy. Chtěl mi jen oznámit, že už má figurínu hotovou. Konečně jsem tak mohl rozjet všechny své plány, které jsem měl se svou tetou alkoholičkou. Figurínu jsem si vyzvedl a zaplatil za ni značnou sumu peněz. Byl jsem si tak jistý tím, že můj plán vyjde, že mi ani nevadilo utratit tolik peněz. Nikdy mi nevadilo zbavovat se materiálních prostředků, pokud to někomu pomohlo. Takový jsem byl dobrák. I babička mi říkávala, že jsem moc velký dobrák. To mi ale neškodilo, to rozhodně ne. Když mi někdy bylo něco proti srsti, vyhýbal jsem se tomu.
Vzal jsem tedy svůj telefon a zavolal svému dědovi, otci mojí tety alkoholičky. Měl už přes šedesát let a pracoval jako elektrikář. I přes svůj věk vypadal jak po fyzické tak i po psychické stránce o patnáct let mladší. Sice to býval věčný pesimista, ale uměl vyprávět vtipy. A taky se jim vždycky od srdce zasmál.
„No, haló?“ ozval se ze sluchátka hlas mého dědy.
„Čau, dědo, potřeboval bych jednu takovou laskavost.“
„Tak mluv,“ vyzval mě.
Všechno jsem mu vylíčil. Celý svůj plán. Dědovi se líbil a nabídl mi pomocnou ruku. Jak už to tak u všech plánů bývá, měli jsme samozřejmě i plán B. Doufali jsme ale, že k němu nedojde, protože to bylo opravdu jen krajní řešení.
Během tří hodin to všechno začalo. Dorazili jsme k tetě. Jen, já děda a vosková figurína vypadající opravdu jako živá. Dědu jsem poslal do koupelny, aby to tam všechno připravil. Já jsem zamířil do ložnice. Samozřejmě jsem tam nalezl tetu. Opilou tetu. Spala. Přistoupil jsem k její posteli a zatřásl s ní. Cosi zamrčela, ale nepohnula se.
„Vstávej!“ zakřičel jsem jí do ucha.
Nic se nestalo. Její apatie přetrvávala. Rozhlédl jsem se po ložnici. Na okenním parapetu stála láhev vodky. Při tom pohledu se mi zvedl žaludek. Od jisté doby jsem tvrdý alkohol opravdu nemusel. Vlastně od doby, kdy jsem se opil tak, že jsem o sobě ani nevěděl. Otočil jsem se k odchodu, když vtom jsem šlápl do čehosi měkkého a teplého. Zavřel jsem oči. Nechtěl jsem vědět, co to je, i když jsem se domníval, že to je něco z tetiných výkalů. Otevřel jsem oči a podíval se dolů. Nemýlil jsem se. Do háje! Po jedné noze jsem doskákal do koupelny, kde už děda všechno připravil. „Co jsi dělal?“ optal. Místo odpovědi jsem mu ukázal své chodidlo. „Nechoď tam.“
„Je to tak hrozné?“
„Raději počkej, až se probudí.“ Pustil jsem si na nohu teplou vodu a smyl z ní tu hnusnou, smradlavou věc. Jakmile jsem tak učinil, přesunul jsem se k lednici, kam už nahlížel děda. Bohužel hleděl do prázdna. V chladničce nebylo zhola nic. Děda se na mě otočil s tichou prosbou. Pochopil jsem jeho pohled, ale zakroutil jsem hlavou. Na vysvětlenou jsem dodal: „Co kdyby se probudila, když tu nebudu?“
„Dobře, no. Takže klidně můžeme několik hodin hladovět.“
Přikývl jsem. I když jsem nechtěl několik hodin trpět následky prázdného žaludku, nebylo by to poprvé, kdy jsem se musel obejít bez jídla. „Má tu aspoň něco na pití?“ zajímal jsem se, ale rychle jsem se opravil: „Má tu nějaké nealkoholické pití?“
Děda se šel podívat do spíže. Našel dvoulitrovou láhev perlivé minerálky. No, sláva! Hlad zapiješ, ale žízeň nezajíš, tak to říkával děda. Pomáhalo to. Na pár dnů. Koneckonců, člověk vydrží přeci déle bez jídla než bez vody.
Za několik hodin vrzly dveře od ložnice. Děda po mně vrhl pohledem, kterým říkal: „Kdybychom šli koupit to jídlo už dávno, nemuseli bychom teď mít prázdné žaludky.“
Z ložnice se vypotácela teta. Měla na sobě jen bílé, vytahané tričko a černé kalhotky. Šlo na ní poznat, že má ještě něco alkoholu v krvi. Podívala se na nás a zarazila se. „Co tady děláte?“ zeptala se unaveným hlasem.
Odpověděl děda: „Přijel jsem se podívat za svou dcerou a ona je zas ožralá!“
„Nepovídej,“ usmála se teta. „Já nejsem opilá. Jsem unavená.“
„Z čeho asi?“ podotkl jsem kysele.
„Kdy jsi nám to slibovala, že přestaneš pít? Před rokem, myslím. A co tady vidím? Trosku!“ Poslední slovo děda vyslovil jasně a důrazně.
Udiveně jsem na něj pohlédl. Tohle jsem od něj nečekal. Vždycky se s ní snažil jednat jako v bavlnce. Nikdy na ni ani hlas nezvýšil. Možná si uvědomil, co je v sázce a snažil se to zahrát co nejvěrohodněji.
„Kde je mamka?“ odbočila teta od tématu.
„Šla do koupelny,“ řekl děda odměřeně a kývl hlavou směrem, kterým se koupelna nacházela. Když v ní teta zmizela, vyměnili jsme si s dědou spiklenecké pohledy.
Ozval se výkřik. To byla teta. Zvedl jsem se z pohovky a běžel za ní. Stála tam, držela se tváří a s vyvalenýma očima vřeštěla. Výška decibelů jejího křiku by mi snad utrhla uši, kdybych ji nezastavil. Za malý moment přiklusal i děda. „Odveď ji pryč!“ křikl na mě. Samozřejmě jsme všechno jen hráli. A kupodivu to vypadalo dost věrohodně na to, jak mizerní herci jsme byli já i děda. Uposlechl jsem tedy dědova příkazu a odvedl tetu do obývacího pokoje, kde se posadila a opakovala dokola: „Ona se oběsila. Oběsila se kvůli mně. Ona se oběsila. Kvůli mně!“ Samozřejmě hovořila o voskové figuríně mé babičky visící na laně v koupelně. Skutečná babička pokojně žila ve městě vzdáleném asi pětasedmdesát kilometrů.
„Ona se oběsila kvůli mně! Proč?“
„Já když tě vidím, taky bych si nejraději hodil mašli kolem krku,“ reagoval jsem pohotově. Teta se na mě podívala uslzenýma očima bez výrazu. Teď jsem věděl, že se rozhodla. Rozhodla se jít na léčení. Určitě ano! O pravdivosti mé domněnky mě teta přesvědčila o týden později, kdy se opravdu sbalila a přihlásila se v protialkoholní léčebně. To ale předbíhám. Toho samého dne, kdy jsme to všechno narafičili, mě děda společně s figurínou zavezl domů. Moji voskovou babičku jsem schoval do sklepa, kde ji nikdo nemohl najít, poněvadž tam nikdo nechodí, a vrátil jsem se domů. Kdybych ovšem věděl, co se tam bude odehrávat, raději bych šel někam jinam. Hned ve vchodových dveřích se moje ušní bubínky napnuly k prasknutí tím, jak můj tatík vřeštěl na mamku. Co to zas je? Podíval jsem se do kuchyně. Odtamtud křik nevycházel. Podíval jsem se do mého pokoje. Tam taky nikdo nebyl. Takže byli v ložnici. Měl jsem pravdu. Našel jsem je tam stojící proti sobě jako dvě rozzuřené šelmy. Kdyby se na sebe ty dvě šelmy vrhly, bylo jasné kdo vyhraje. Taťka převyšoval mamku o hlavu a půl a byl nejméně dvakrát silnější. Očividně si mě ani jeden z těch dvou savců, kteří si říkali „lidi“ a řvali po sobě jak paviáni, nevšiml. Rozhlédl jsem se kolem a zhodnotil situaci. Z klíčové dírky ve dveřích trčel klíč. A bylo jasno! Rychle jsem zabouchnul dveře a ty dva paviány tam zamknul. Alespoň budou vědět, jak se opice mohou asi tak zhruba cítit v zoo. Klíč jsem ze dveří vytáhl a položil v kuchyni na stůl. Tím to pro mě skončilo. Šel jsem za Ninou. Tam mi bude fajn a alespoň se od toho všeho odreaguju. Nejdřív se jí svěřím s tím, co mě trápí a pak se s ní pomiluju. Po tom všem se vrátím domů a konečně mé paviání rodiče odemknu. Ale to jen v případě, že se už nebudou hádat.
Všechny mé plány vyšly tak, jak jsem chtěl. Šel jsem za Ninou. Pozvala mě domů, uvařila mi čaj a já se jí svěřil. Pak jsme na to hopli, já se udělal, ona taky a šel jsem pryč. Doma už bylo ticho, což mohlo znamenat tři věci: Buď už se rodiče uklidnili nebo se pozabíjeli anebo jsou tak vyčerpaní, že spí. Naštěstí ke druhé a ke třetí možnosti nedošlo. Když jsem je pouštěl ven z ložnice, dokonce se na sebe usmívali. Říká se přeci, že po hádce bývá sex nejsladší.
Uběhlo několik dní, během nichž se nic moc nestalo. Naši se na sebe pořád uculovali a já jsem měl pořád dvě holky a nemohl jsem se rozhodnout, kterou vlastně miluju. Srdce mě víc táhlo ke Carle, ale rozum mi napovídal, že mám být s Ninou. Carla byla taková…lehčí a skočila do toho s každým, kdo vypadal aspoň trochu jako Tom Cruise. To Nina ne! Ta mi byla věrná jako pes svému pánovi! Nesnesl jsem pomyšlení na to, že by mě Nina podvedla. Nesnesl jsem ani pomyšlení na to, že by mě Carla podvedla i přesto, že jsem si byl moc dobře vědom opaku. S těmito myšlenkami jsem došel k protialkoholní léčebně. Nějaká postarší sestra s přívětivým výrazem v obličeji mě pustila za tetou. Zrovna koukala na televizi.
„Vyrušuju?“ zeptal jsem se pro jistotu.
„Ne, ne. Nestůj v těch dveřích a pojď dál. A zavři za sebou dveře.“ I při těchto slovech teta neodvrátila od televize zrak. Vypadala, jako kdyby jí k té televizi někdo přikoval oči. Nicméně jsem ji uposlechl a posadil se k ní na postel. Pořad, který sledovala za malou chvíli skončil a to byl okamžik, kdy se mi začala věnovat. „No, co potřebuješ?“
„Nic. Nemůžu se podívat na výsledek mé práce?“
Teta roztáhla rty do pobaveného úsměvu. „Jo, slyšela jsem, kdo to všechno naplánoval. Nevěděla jsem, že jsi tak mazaný.“
„No to jsem nevěděl ani já. Ale vyšlo to.“
„To jo.“ Její výraz potemněl.
„Co je?“
„Nic, já jen…chci ti poděkovat.“
„Nemusíš mi děkovat. To spíš já tobě bych měl děkovat.“
„A proč, proboha?“
„Tak třeba za to, že jsem peníze za tu figurínu neutratil jen tak, že to všechno nevyšlo nazmar.“
„Aha. Tak v tom případě není zač,“ řekla teta se smrtelně vážným obličejem. „Zdáš se mi nějaký zaražený. Není ti nic?“ dotázala se po chvilce mlčení.
Věděl jsem, že jí můžu věřit. Byla to už od malinka moje oblíbená teta a vždycky jsem jí mohl věřit. Obzvláště proto, že nikomu nic nevyzradila (ale to jen proto, že byla opilá, když jsem se jí svěřoval a druhý den si nic nepamatovala). Všechno, co mě trápilo, jsem jí pověděl. Teta se tvářila zamyšleně. Asi po pěti minutách usilovného přemýšlení mi pověděla: „Ty máš prostě jeden problém!“
„Jaký?“ podivil jsem se.
„Ty umíš pomáhat každému, jenom sobě ne. Prostě běž za tou, za kterou tě táhne rozum. Víš přeci, že srdce někdy může jednat ukvapeně a bez rozmyslu. To u rozumu nehrozí. Rozum zváží všechna pro a proti.“
Nečekal jsem, že by moje teta, nedávno alkoholička, mohla něco tak moudrého vypotit. Ale měla pravdu. Souhlasil jsem s ní. Ve všech bodech. Ještě nějakou chvíli jsem u ní zůstal a povídali jsme si. Asi po dvou hodinách jsem ji opustil. Měl jsem namířeno k Nině.
Stanul jsem před bytem své dívky. Zaváhal jsem. Taky proč ne? Chtěl jí to všechno vyslepičit! O tom, že jsem ji podváděl s Carlou. To se jí asi nebude líbit. Možná to skončí. Ale já ji miluju. A budu. Carlu ne. Tu mám jen na sex.
Zaklepal jsem.
Čekal jsem.
Otevřela Nina. Měla na sobě jen tričko, skrz které se jí rýsovaly oblé tvary jejích ňader, a černá tanga.
„Thomasi, nečekala jsem tě tu,“ přivítala mě.
Na nic jsem nečekal. Přešel jsem rovnou k věci. „Nino, musím ti něco povědět.“
„A nepočkalo by to?“
„Ne, to opravdu ne, protože pak bych nemusel být tak odhodlaný říct ti to, co chci.“ Nato jsem si rychle vyzul boty a bez vyzvání jsem vešel do jejího bytu.
Nina se mě však z neznámého důvodu snažila zastavit v mé cestě do jejího pokoje.
„Ty tam někoho máš?“ podezíral jsem ji.
Neodpověděla. Jen sklopila zrak a zčervenala jako rajské jablíčko. To zvýšilo mé podezření. Vtrhl jsem tedy do jejího pokoje. Když jsem tam viděl to, co jsem tam viděl, byl bych mnohem radši, kdybych to neviděl. Na Ninině poseli ležela Carla. Nahá. V obličeji měla slastný výraz. Její vyvinutá ňadra se zvedala a zase klesala v rytmu jejího klidného dechu. Nohy měla v kolenou pokrčené a mírně od sebe, takže jsem měl krásný výhled na její… Otočil jsem se na Ninu: „Jak dlouho spolu jste?“
„Od té doby, co jsi se mnou začal chodit. Je to dcera kolegy mého otce.“ Ninin hlas Carlu probudil ze sladkého snění. Nic neřekla. Pouze zvedla hlavu z polštáře, prohlédla si nás, koutky jejích úst se mírně roztáhly a zase hlavu položila.
„Super.“ Vztekle jsem Ninu obešel, obul se před dveřmi jejího bytu a odcházel domů. Zpočátku jsem byl rozzuřený, pak jsem ale začal přemýšlet. Nina a Carla jsou spolu. Co je na tom špatného? Obě dvě jsou šťastné. Já bych měl být taky šťastný. Celý problém se vyřešil. Sám. Bez zbytečného strachu z pravdy. Ale přece jenom…s kým budu chodit teď? S kým budu spát? Tyto otázky, tyto myšlenky mě doprovázely až domů, kde jsem se střetl se synem našeho souseda. Stál u zavřených dveří naší garáže a něco tam dělal. Ani si nevšiml, že stojím dva kroky od něj, jak byl zabraný do své práce.
Vzal jsem ho za rameno, otočil jsem ho a nešetrně jsem ho zády přitiskl na dveře garáže. „Už mě neštvi! Dneska mám dosti blbej den, tak mě už neštvi! Ještě jednou nám něco provedeš, tak tě zmastím!“
Sousedův syn nic neříkal. Hleděl na mě a nedokázal přijít na slova, kterými by mě setřel, proto jsem ho pustil a odcházel domů. Ještě předtím, než jsem mu zcela zmizel z očí, jsem si na něco vzpomněl. Otočil jsem se tedy zpět k sousedovu synovi a vší silou ho pěstí udeřil do čelisti.
„To aby sis pamatoval, že se mi nemáš plést do cesty, když mám špatný den.“
Tímhle pro mě veškeré komplikace skončily. Teta nepila. Naši se nehádali. Soused už nedělal problémy a co se mě týče, už zase mám dvě holky. Teď si ale dávám větší pozor, aby jedna druhou neznala.