Nokturno.net / tvorba / dílko

Byla to chladná noc uprostřed léta. Šla podél silnice u lesa a oči měla zalité slzami. Asi chtěla dojít pěšky až domů, ale svou odbočku již dávno minula. Skoro celou noc pršelo a teď se při rozednění z vyhřáté země zvedala hustá, chladná a vše prostupujicí mlha. Unaveně kladla nohy před sebe, občas za hlasitého nářku, na zem však v té mlze skoro neviděla. Auta kolem téměř nejezdily, jejich zvuk byl zvláštně utlumený a vidět byly jen jejich světla, jako oči nějakých rozzuřených, hladových zvířat. Šla dál a dál, nyní již bez zjevného cíle.
Její myšlenky byly sice zmatené, ale pořád se neomylně vracely k dnešnímu večeru. Cítila návaly beznaděje, vzteku a pokory. Proudy slz ji stékaly po tvářích, někdy tak silné, že se jimi dusila a zalykala. V ústech měla jen jejich hořkou pachuť a i když dlouho nejedla ani nespala, všechno přebíjela její beznaděj. Její kroky byly čím dál tím nejistější, jako její budoucnost. Tolik tomu muži věřila a už neměla nic. Jen cestu před sebou.
Při dalším našlápnutí ucítila prudkou bolest. Její noha uvízla ve výmolu a ona upadla stranou na cestu. Bokem zahlédla rychle se přibližující reflektory, ohlušilo ji mohutné zatroubení. Zavřela oči a uslyšela skřípot pneumatik, na tvář ji dopadla záplava špinavé vody z kaluže. Zanedlouho vše ztichlo a ona opět propadla nekontrolovatelnému záchvatu pláče. Proboha proč, co mám dělat, kam mám jít? Pomyslela si, když se pomalu zvedala ze země. Proč mne musel minout?
Pomalu se narovnala a a promnula si proslzené oči. Zahlédla naproti sobě postavu zahalenou v plášti temějším než noc. Ta rzchle vzkročila vpřed a ona se zahleděla do očí starých a krutých jako svět sám. Plášť se rozvinul a obklopila ji tma. Ve tmě se zableskly tesáky a ona ucítila bodavou bolest na hrdle. Teď už bolest necítí, necítí ani chlad, ani beznaděj. Jediné co cítí je síla a neukojitelnou žízeň. A cítí také, že po všem co prožila, je nyní poprvé doopravdy šťastná.